Lajky a vlajky aneb Proč nejdu s davem a trikolórou

Nemám ráda všechny ty facebookové virály, ať už jde o všelijaké tagy, nominace a podobní debiloviny, nebo o něco vážnějšího. Ještě horší je, když přerůstají ve virály celovirtuální a jejich příznaky najdete i všude jinde, jako třeba na Youtube, Amazonu a kdovíkde ještě.

Už léta držím tak zvanou idietu, to znamená, že co se ke mně hrne médii, raději moc nesleduju. Jako cholerik a patologický alergik na nespravedlnost ve světě a pocit bezmoci vůči jakémukoli útlaku (obvykle plodícího z ega a obecného kreténismu) považuji za nezbytně nutné pro svou mentální rovnováhu i pro své okolí, abych to se čtením a sledováním toho, co se „děje ve světě“, moc nepřeháněla. Ty uvozovky jsou tam schválně, protože jak se ti všímavější z vás už patrně dovtípili (nebo tomu snad jsou aspoň na stopě), to, čím náš krmí média a hlavně podobné vlny, zdaleka nemusí odpovídat skutečnosti a většinou neodpovídá. Něco je úplně jinak, něco je jen zveličené, mnohé je zamlčeno a o některých věcech se nemluví vůbec – a to úplně stačí k tomu, abyste si díky požívání podobně filtrovaných informací vytvořili dost neúplný, zavádějící nebo zcela mylný obrázek o světě.

Proto se médiím raději vyhýbám – a taky proto, že vesměs velmi ráda propagují hlavně to negativní, šokující, nespravedlivé – má naivní dušička, která byla vychována k očekávání dobrých konců, tak zoufale trpí a frustrace se prohlubuje. Tím spíš, že nesnáším, když lidi kolem mě léta řeší pořád ty stejné sračky, které se jich vlastně často ani netýkají, a nikdo s ničím nic neudělá.

Už spoustu let tedy nemám z vlastního rozhodnutí televizi, noviny taky moc nečtu, před tradičním českým přemíláním politických sajrajtů a „šoků“, co zase kdo kde plácnul nebo jaký kravinoidní zákon zase kdo navrhl, se už několik let úspěšně skrývám v zahraničí, a je mi celkem hej. Nebo mi to přinejmenším fakt nechybí. Protože mám pořád ještě internet, žejo.

Nemám pocit, že by mi unikalo něco důležitého nebo že bych tak byla míň člověkem. O těch opravdu důležitých kauzách se člověk tak jako tak dozví, a facebook sám působí naštěstí jako docela slušný filtr braku, umíte-li si vybírat takové přátele, kteří vás jím nebudou mít touhu krmit (ostatně kdyby ji měli, tak se v mých kontaktech dlouho neohřejí). A pak tu jsou taky zájmové skupiny, kde můžu já být aktivním vyběratelem toho, co chci číst a o čem se chci dozvídat.

A že jsem se za posledních pár let dozvěděla. Proto mi, i s mým malým povědomím o politických a válečných konfliktech po světě (jak říkám, raději to moc nesleduju), přijde poněkud zvláštní, že jak je rok dlouhý, jediná duše na facebooku nesdílí nic o tom, co se kde děje, kolik kde zařvalo lidí a kde se vyhrotil jaký konflikt, a pak najednou padne relativně vzato pouhá stovka lidí a celý internet se může posrat.

Neříkám, že mi nepřipadá smutné a šílené, že se takové věci v našem světě dějí, že války nejsou jen záležitostí hodiny dějepisu, že je to pořád aktuální. Ale to je právě ono – já vím, že je to pořád aktuální. Bylo to aktuální i před měsícem, kdy to nikoho v podstatě nezajímalo, a bude to aktuální nejspíš i za půl roku, kdy po nějaké Paříži dost možná nikdo neštěkne a všechny profilovky budou zpátky v normálu a zeď zas plná obyklého všednodenního materiálu, jako by se nechumelilo, když se přitom v mnoha částech světa neustále, s každým naším nádechem, chumelí jako svině.

Vzhledem k tomu, že jak je rok dlouhý:

• nikdo na facebooku si ani nevzdechne po nějakém palmovém oleji, jak je to s tím mizením pralesa a s vybíjením orangutanů
• od září jsem nezaznamenala snad jediný příspěvek o ohni v Indonésii
• nikdo se nepídí po tom, co se děje dnes a denně kravám a dalším zvířatům na jatkách, nebo po utrpení kuřat v pěstírnách
• nikoho prostě v takový běžný, médiální hysterií neznečištěný den, nezajímá, kde všude na světě umírají lidé nebo jsou nepředstavitelným způsobem týrána zvířata a co by pro to mohl udělat,

přijde mi trošššičku pokrytecké zbláznit se najednou kvůli jedné ojedinělé teroristické akci, změnit si profilovku a dělat, jak mě to hrozně zajímá, zvlášť když podobných nebo i mnohem brutálnějších útoků proběhla už celá plejáda a nikdo nic.

Mě by třeba zajímalo, kolik z těch lidí, co tvrdí, že se modlí za Paříž, se za ni fakt pomodlilo.

A pak je tu ta otázka z toho příznačného videa: komu tím vlastně prospějete? 

Co to má za smysl nastavit si francouzskou vlajku místo profilového obrázku? Má to být prohlášení toho, že o dané situaci vím, že mě to mrzí a že soucítím s obětmi? Nemělo by něco takového být naprostou samozřejmostí?

Že o tom ví celý internet, je snad jasné. A mě upřímně dost děsí představa, že by se o tom někdo mohl dozvědět a žádný soucit necítit, že by to někoho mohlo fakt nechat úplně chladným. Tak samozřejmě, jsou tací lidé, ale jsem si celkem jistá, že mezi svými přáteli je nemám. Pointa je ale v tom, že mi přijde jaksi nadbytečné dávat světu vědět, že s Paříží soucítím. Nejsem sketa, nežiju někde v jeskyni, tak to je snad jasné.

A k čemu to má být dobré obětem nebo pozůstalým? Máte snad pocit, že mají v tuhle dobu čas chodit na facebook a zkoumat, kolik lidí jim olajkovalo příspěvek o tom, že jim zahynuli příbuzní a přátelé? Myslíte, že je zajímá, jestli to v nějaké republique tcheque olajkovalo deset Karlů nebo pět?

Tyhle vlny virtuální jakože „solidarity“ samozřejmě nejsou nic nového, známe to už léta, a vždycky se najdou davy, co se na nich svezou, a proti nim davy, kterým to přijde směšné, povrchní, až urážlivé. Podle mě ani jedna strana nedělá svým jednáním žádnou dobrotu té které kauze samotné, takže je to všechno hlavně naprosto zbytečný humbuk. Kdyby se každý místo toho zaměřil na něco, co udělat fakt může, a co bude mít reálný efekt, udělali bychom líp.

Já nemám ani náhodou čisté svědomí, to si nemyslete a to rozhodně neříkám. Mediální masáž a to, jak nás společnost vychovává a k čemu nás vede, mají pro většinu z nás nepředstavitelnou sílu a osvobodit se z jejich vleku není nic snadného. Jakmile jsem se začala zajímat o veganství a jakmile jsem třeba slyšela tenhle proslov Garyho Yourofského, začal se mi dávat dohromady poměrně děsivý obrázek toho, jak ve skutečnosti společnost funguje, a hlavně jak funguje byznys a jak moc prachy a ego skutečně točí světem.

Kdybychom se o tomhle učili ve školách, pak by svět vypadal docela jinak. Bylo by například naprosto normální být veganem, Greenpeace by snad ani nemuseli existovat, minoritní masožravci by dostávali maso pouze z nanejvýš humánně vedených jatek, potraviny by nenosily nálepky bio, protože by byly bio už a priori, a tak dále. Nikdo z nás by doma neměl plné police produktů, jejichž součástí je například ten palmový olej (to byste se sakra divili, co doma máte a v čem to všude je), úplně jinak by se recyklovalo, neměli bychom skříně plné hadrů a nehlásali, že nemáme co na sebe, no umíte si to snad trochu představit.

Jenže je to samozřejmě bohužel zatím tak, jak to je. Každý z nás se dennodenně dopouští hříchů, o nichž buď má nebo nemá zdání – nevím, co je horší – a všichni tak přispíváme k navyšování toho „zla“ ve světě, zatímco dýcháme. Děláme toho zoufale málo proto, aby bylo na světě líp, nebo neděláme nic.

Vidím sama na sobě, že ačkoli se o to všechno zajímám v posledních letech mnohem víc, než když dřív, ačkoli jsme skoro celý rok nekupovali maso a mléko konzumovali jen to našlé po zákaznících, které by se jinak vylilo, ačkoli nakupuju kosmetiku u Lushe a do svého jídelníčku i života zařazuju víc a víc veganských produktů, ačkoli se snažím šetřit vodou a elektřinou a jako dement zhasínám ve všech místnostech, kudy někdo právě prošel a nezhasl za sebou, všechno je to pořád globálně dost k hovnu. Pořád nedělám dost na to, abych si mohla dát nálepku, že nějak zlepšuju svět nebo co.

A proto by mi přišlo naprosto ujeté hlásit se teď najednou k nějaké soudržnosti s Paříží, která se mě upřímně dotýká mnohem míň než milion dalších, podle mě mnohem urgentnějších témat.

Nechci v žádném případě umenšovat něčí životní tragédii, ale píšu to snad jako takovou vnitřní snahu o vybalancování toho jejího mediálního zveličování. Ve světě se děje spousta šílených věcí a my bychom se o ně rozhodně měli zajímat. Ale když už ti facebook cpe tu vlajku, proč ti nedá taky nějaký nápad, jak k situaci skutečně přispět, jak doopravdy pomoct? Protože je jasné, že většina lidí samozřejmě nebude vědět, co by jako měla udělat jiného, než dát najevo tu „solidaritu“. Jak chceš jako bojovat s terorismem?

Nanejvýš můžeš to šíření strachu nepodporovat a nepodléhat cukům udělat přesně to, co po tobě teroristi chtěli – být zdrcený, šířit paniku a nadále nedělat absolutní hovno pro to, aby na světě bylo líp, přestože ty seš ten člověk, co má tu největší moc všechno změnit. Tedy za předpokladu, že začneš u sebe a nebudeš se bát bojovat za to, co ti přijde správné.

Myslím, že nevědomost je smutná věc, ale když už teda nevím, jak pomoct s jednou věcí, tak je podle mě mou povinností najít nějakou jinou věc, se kterou pomoct můžu. A tou věcí pro mě osobně fakt není změna profilovky.

Ale ať si dělá každý, co chce. Jen mě lehce sere, když se kdekdo po té úpravě tváří jako že hrozně zachraňuje svět, a přitom hovno.

A co vy? Jdete s davem nebo proti? Co vás k tomu vedlo? A vrhli jste se taky do nějaké faktické pomoci?