Leden, práci furt hledem

Básnický majstrštyk tohleto, ne?

No dobře, teď už ten čas mám. Mám ho tuny. Ale teď zase chybí inspirace a vůbec nálada, samozřejmě, ale to je přece normální, obzvlášť v takovymhle divnym lednu, kdy je venku hnusně, všichni jsou brutálně nemocní a po internetu se to hýří inspirativníma hlodama a mottama a tváří se to, jako by všichni byli děsně naspeedovaný a měnili svoje životy a vůbec. Přitom zrovna dneska jsem četla příspěvek od jedné z mých oblíbených instagramerek, co byl, jako bych ho psala sama. O tom hnusnym počasí. O neinspirovanosti a spleenu. Takovejch by mělo bejt víc, dyť aby byl někdo tak strašně naspídovanej a pozitivní zvlášť po tom každoročním vánočním šílenství a při tý slotě venku, to přece neni normální. Já snad založim nějakej spolek pro pomalej leden. Pro lednovou rekonvalescenci, klid, a potírání snah být jakýmkoli způsobem produktivní. Ban vzývání předsevzetí! Leden neni měsíc předsevzetí, je to měsíc dávání se dohromady, měsíc nohou nahoru, kašlání na všechno, tak maximálně úklidu po svátcích, odpočinku po vánocích, dodělávek za minulej rok, tichého přemýšlení nad ním a tak možná pomalého, velice pomalého rozjezdu.

Teda samozřejmě ať si leden pojme každej jak chce, ale u drtivý většiny lidí, co se teď online poplácávaj po zádech tím, co všechno strašně plánujou, jako by to už měli za sebou, a prohlašujou, jak je tohle jejich rok, mi to přijde jako jeden velkej bulshit a hlavně toxický chování, co tak akorát vyvolává stresy v lidech, kteří se nijak namotivovaně necítí a mají z toho pocit, že je tudíž s nima něco špatně. A hlásat, jak bude tenhle rok všechno jinak a super a jak tentokrát všechno vezmou do svejch rukou – to se v posledních čtyřech letech vůbec nic nenaučili??

No ale s tím jsem sem vlastně ani nešla. Ne že bych věděla, s čím jsem sem šla. Zas už okolo toho blogu pomyslně kroužím jako sup víc než tejden. Myšlenky mi poletujou hlavou jako suchý listí na podzim, když do něj foukne, ale jsou to spíš útržky, nedávají zatím smysl a nejde mi je uchopit a do něčeho zformovat. Nikdy jsem se pořádně nenaučila takovýto „navázání nitě“, a taky jsem vždycky všem radila, ať se o to po dlouhý době neblogování ani nepokoušejí, ať prostě začnou tam, kde jsou teď. Ale druhejm se vždycky radí líp a já nějak nejsem schopná uchopit právě ani to, kde teď vlastně jsem, tak co pak s tím.

Jsem teda v Readingu, tím by se dalo asi začít. Taky si musím uvědomit, v jakém jsem jazyce, teda aspoň tady, protože mi ty útržky v hlavě víří v angličtině a mě strašně nebaví se je snažit překládat, ale tady to anglicky psát nebudu, u toho rozhodnutí furt ještě zůstávám. V tom Readingu jsme s panem M. proto, že hledání práce po mém návratu do Anglie nejde zdaleka tak hladce, jak jsme doufali. Podzim jsme strávili na střídačku brigádou pro maminku našeho bývalého šéfa, tam jsme se zdrželi nakonec mnohem víc, než jsme čekali, několikrát jsme se tam vraceli a bydleli u ní, což nám poskytlo nejen hodnotnou finanční injekci, ale hlavně to zázemí, a na střídačku jsme navštěvovali kamarády nebo trochu cestovali, občas spali v dodávce a občas v hotelu. Postupně se začalo ochlazovat a být mokro a do těch hotelů jsme směřovali čím dál tím častěji, takže bylo jasno, že až se vrátíme z Vánoc v Česku, bude to třeba vymyslet jinak. Nakonec pan M. našel na měsíc ubytování v Readingu a zase hned prohlašoval, že na konci měsíce už určitě budeme mít práci, na což moje realističtější já vnitřně reagovalo „jo, jasně“, jenže se taky začalo bát.

Ne že bychom si to ještě chvíli nemohli dovolit, ale už jsme bez té práce prostě mnohem dýl, než jsme původně chtěli, a s tím se pojí spousta nevýhod.

Předně nesnáším nejistotu. Druhak nesnáším, když mi peníze jen odchází, ale nepřichází. Do třetice máme po kamarádech naskladněné krabice a krabice našich věcí, protože to tehdy na konci dubna dopadlo všechno úplně jinak, než jak jsme si představovali, místo původně plánovaného pronájmu nějaké garáže jsme věci rozvozili po našich zlatých kamarádech, jenže toho nakonec bylo mnohem víc, než jsme si mysleli, a taky tehdy nikdo nečekal, že se to tak povleče. Teď v těch věcech je samozřejmě spousta k řešení, k prodeji, k redukci, nebo k používání, je to prostě čím dál tím víc takové to „potřeboval bych tohle, ale to mám u Karla/Pepy/Ani nevim u koho vlastně“.

A teď máme několik týdnů čas a mohly by se ty věci řešit, ale nepřipadá v úvahu, že bychom do toho šli vložit další tunu času a benzínu jen proto, abychom si to teď všechno na dobu neurčitou zase odvezli a převezli někam do té úschovny. Tedy já v to doufala, ale bylo mi to zamítnuto a člověk se prostě modlí za to, aby už se to celé rozseklo hlavně kvůli těm kamarádům, protože jestli si někdo myslí, že se mi výborně spí, když vím, že někomu doma smrdí už několik měsíců moje krámy, ať už se na ně musí nebo nemusí dívat, tak jako nespí. Už to chci mít všechno u sebe a mít nějaké to svoje, byť je to s tím „svým“ takové ošemetné, když bydlíte v něčem, co jste si nevybrali a co se váže k práci, v níž nevíte, jestli vydržíte.

S těmi nabídkami se to má tak, že jich je plno, o to nic. Ale my už víme, co dělat nechceme a kde to dělat nechceme. Máme v první řadě lokační omezení, protože nechceme být daleko od kamarádů. Máme požadavek na pracovní hodiny a hlavně dny, protože spousta nabídek požaduje práci o víkendu výměnou za dny volna v týdnu, a přes to pro nás vlak nejede, to my dělat nebudeme. Jsme ochotni dělat ty víkendy maximálně občas, ideálně pouze sobotu, ale ne pravidelně. Dál je tu řidičák, tedy přesněji jeho absence, co se mě týče. Pár dobrých nabídek jsme nemohli přijmout, protože ho prostě nemám a byl zapotřebí. Hodně rodin, co momentálně hledají pár, požaduje formální servis, extrémně „high standard“ vystupování, management atd., což nejsou věci, co by nás lákaly, právě naopak. Někdo by mohl mít zato, že v naší branži je to to, po čem jdeme, vymakat se natolik, abychom mohli managovat druhé. Jenže to je právě omyl – jsme tak vymakaní, že víme, jak co chceme mít udělané, a že nikdo jiný, zvlášť Britské nebo nečeské národnosti, to tak neudělá. Máme příliš mnoho zkušeností s prací s druhými – snad žádný z párů na naší pozici nikdy v té práci reálně nebyl sám, vždycky musíte spolupracovat minimálně se zahradníky, často i s dalšími externími pracovníky, co dochází do domu jednou za čas pomoct, jenže to někdy žádná pomoc není, spíš naopak.

A navíc nemáme zkušenosti pouze vlastní, ale taky hojně z druhé ruky, protože máme celou partu kamarádů, co dělají stejnou práci. To si pak člověk dává hodně pozor na to, co v nabídkách čte, protože leccos je rudá vlajka a taky čteme mezi řádky.

Nechceme moc dlouhé hodiny, víme, že čím víc hodin, tím víc si rodina zvykne vás volat kvůli každému prdu a nechat vás řešit úplně všechno. Nechceme nebo spíš nemůžeme mít pozici, kde se po mně chce spousta vaření, protože to není moje forte, a pokud to má být hlavní náplní mé práce, není proveditelné, aby to místo mě dělal pan M.. Nechceme rodiny, které mají dané sídlo jako víkendovou rezidenci nebo druhý domov, protože kromě víkendové práce to často znamená, že budeme party rezidence, formální večeře, večírky, no neuvěřitelný chaos, stres a bordel, o nekonečných pracovních hodinách nemluvě. Nemůžeme jít na pozemek, kde se pořádají hony, a divili byste se, kolik takových nabídek jsme viděli. Já a asistovat při střelbách nevinných zvířat? Já a kuchat bažanty? Já a uklízet takzvaný „shooting room“, tedy řeznictví po střelbě? Tak určitě.

A do rodiny, která mi v nabídce řekne, že jim budu vařit a že milují ryby, se s prominutím taky nepohrnu. Nikdo nepotřebuje, abych se nad tím denně dávila. Já vám prosímvás klidně budu čistit hovna z čeho chcete, když to tak na plnou hubu, ale nechtějte po mně řešit dvě věci – blitky a ryby. Mám co dělat i se smradlavýma odpadkama.

Při tom, co všechno tyhle práce zahrnují a co všechno vás během takového povolání čeká, tohle není zase tolik požadavků, věřte mi. Rodiny na nás mají mnohem větší. Ale znamená to zkrátka že to hledání bude obtížnější, zvlášť když část nabídek, které by vůbec s tím vším připadaly v úvahu, ještě nabízí strašně málo peněz. Pro mě osobně jsou tedy peníze skoro bych řekla vedlejší, nicméně člověk ví, že za x hodin a x požadavků má dostat y peněz, a pokud po mně někdo v nabídce vyžaduje mou duši a nenabízí ani minimální odpovídající plat, ne, díky. Já bych na takovou nabídku nešla ani za dvakrát tolik, ale to už je vedlejší.

Tak jsme teď odepsali na jednu, která se k nám pořád odevšud vracela jako bumerang. Je tam víc hodin, než bychom si představovali, a nějak se pro ni nedokážu nadchnout, ale kdoví. Ta ženská z agentury mi ji včera ráno poslala po whatsappu v 11:08, a kdybyste věděli, jak brutálně mě tahle čísla všude pronásledují, tak byste taky museli uznat, že to už se nedalo ignorovat, ať už to dopadne jakkoli.

Takže tak.

Pokusila jsem se dohnat blogové resty a zčásti se mi to i podařilo, ale byl to porod, šlo to ze mě jak z chlupatý deky i s poznámkama, už nikdy nechci dopisovat žádný výlet s tak enormním zpožděním, a ke všemu to vypadá, že z našeho tripu do Cornwallu zápisky nemám, takže ten už nedopíšu vůbec, nedá se svítit. Z fotek kvalitní článkovej guláš neuvařím, ne po takový době.

A to počasí, kterým nás častuje letošní leden, mě fakt nebaví, ale máme kde bydlet, a i když je to takový divný období, suma sumárum se nemáme vůbec špatně a já jenom doufám, že to všechno brzo povede k něčemu úžasnýmu. A že jaro přivítáme ve šťastné náladě. A teda že se to počasí co nejdřív trochu vybere, protože bejt doma zalezlej se simíkama má sice něco do sebe, ale když se to neprokládá nějakym venkem, tak mi z toho jde nálada absolutně pod bod mrazu a nepomáhá ani kafe, ani kocour. A to je na pováženou. Jo takhle kdyby tady měli funkční krb…

Ta nabídka, co jsme na ni teď psali, má ovšem pro nás dvě ložnice a vytápěnou podlahu. To jako taky neni blbý. Tak uvidíme.