Leden: zatim dobrý
Tak se mi to snad zase vrací do rukou. První týden v novém roce na Thakehamu je skoro pryč a doposud ubíhal vcelku příjemně. V Hovu jsme byli jen jednou, poctivě si píšeme veškeré odpracované hodiny, abychom věděli, kolik toho odpracujeme navíc a kolik času si máme nárok „nakrást“ zpátky ve chvílích, kdy to půjde, a ve dnech, kdy tu Ashleigh nebude. Pořád přemýšlím, jak s tím jinak naložit, ale nevidím moc možností. Spoustu věcí prostě nestíháme dělat v daných limitech a chtě nechtě přetahujeme. Dávám dohromady v hlavě řeč, v níž to Ashleigh vysvětlím a navrhnu jí dvě možnosti: buď nám to bude platit jako přesčasy, nebo si to budeme vybírat nazpět tu a tam vhodně umístěným volnem. Jsem ale docela přesvědčená, že jakoukoli možnost, která by zahrnovala z její strany povinnost platit nám víc peněz, by zamítla.
Počasí je tu zatím v pořádku. Po doletu nás uvítal déšť a do včerejška nás otravoval. A skoro pořád fičí vichr. Ale třeba dneska na oplátku dokonce i vysvitlo sluníčko a s teplotou to taky nebylo tak zlé. Snad to není jen ticho před bouří. Tu a tam někdo zavyhrožuje sněhem a Cy nás zcela vážně varoval, že pokud uslyšíme jakoukoli zmínku na toto téma, máme okamžitě nasednout do auta a jet vybílit Tesco, protože Anglie není na sníh zařízená. Nevím, jestli pluhy a zimní pneumatiky prostě nevedou, ale jakmile napadne deset čísel sněhu, dojde k totálnímu kolapsu dopravy, nejezdí vlaky, nesmí se na silnici a neprojede ani zásobování velkých supermarketů. Na jednu stranu se na takovou možnost těším, bude to aspoň dobrodružnější, akorát mám obavy o to, jak bude náš barák zvládat tak nízké teploty. Zatím si lebedíme, Ashleigh trochu topí, ale jak dlouho jí to vydrží? Na podzim hlásala, že celou zimu určitě topit nebude. Že by si to rozmyslela?
Jinak si docela užíváme klidu. O víkendu nás tu sice čekal binec, ale nikdo tu nebyl, v pondělí jsme nemuseli do Hovu ani k Jo, dopoledne máme oba práce až nad hlavu, takže si Ashleigh nevymýšlí krávoviny, a třeba dneska jsem celej den mandlovala a nikdo po mně nic nechtěl, což bylo tak krásný! A. se tu sice stavila, ale jen na chvilku (já ji ani neviděla), takže nám to pak dovolilo skončit o hodinu a půl dřív, což taky bodlo.
Můj plán mít víc času a všechno si zapisovat tedy zatím vychází. Hned v prvním týdnu jsem si našla čas na meditování, na několik příjemných koupelí, z čehož aspoň jednu při svíčkách (dovezla jsem si z Čech svou meditační, z toho mám radost), na zprovoznění nového blogu, na krátkou procházku po venku, na hodně kočičího mazlení, na denní i večerní snění a na zazpívání si u mandlu (miluju, když nikdo neni v domě a já si můžu pořádně zavýt! :D), na pořádnou čistku a reorganizaci mailů, na hrabání se ve fotkách, na prosté a tolik potřebné odpočívání, na vyžehlení našeho, ještě před Vánoci vypraného prádla (za prase jsem se k tomu nemohla furt dostat), na napsání zatím třicetistránkové odpovědi na jeden dopis, na dočtení Prince poloviční krve (bichli tu nemám, ale ať žije Ulož.to) a na spoustu dalších maličkostí, které mi tak chyběly.
Navíc jsme se s panem M. přiměli podruhé napsat Victorii o zvednutí platu. Dávali jsme tu blbou smsku dohromady přes půl hodiny, ale podařilo se nám přidat alespoň libru na hodinu, což není zlé, a navíc jsme se konečně domluvili na jakési pravidelnosti, takže už na nás nebude dělat neohlášené nálety s prosbou o akutní pomoc, prostě dopředu vím, že tam budu chodit vždycky obtýden. Sice jsem tam nechtěla chodit už vůbec, nemám tu práci moc ráda, ale svým způsobem se to dá brát jako velké vítězství, máme zase o job navíc a pro mě tak bude snazší poslat k čertu Jo.
Zatím jsem to neudělala. Tenhle týden, jak říkám, nám to v pondělí krachlo a jdeme tam jen dneska. Sice i z toho mám nervy, ale snažím se všemožně uklidnit a přinutit svou mysl zavřít zobák. Je to zrádná potvora. Děsí mě všemi možnými nepříjemnými pocity, a přitom když si představím, jak jsem skutečně tam, málokdy je to až tak zlé. Ale mám pocit, že od té naší velké hádky už to prostě jinak nebude. Ať svou mysl ukázňuju sebevíc, žaludek mám pořád stažený dlouhé hodiny dopředu a asi pro to mám nějaký dobrý důvod, i když ho teď neumím identifikovat. Ale svítá mi naděje, že se toho brzo zbavím, právě díky Victorii (housecleaning u ní je sice podobně odporný, ale aspoň vždycky vím, co mě čeká, a Victoria je mnohem milejší a hodnější člověk) a snad i díky Nigelovi, který si navykl žádat mě o žehlení skoro bych řekla až pravidelně. Jeho osm liber na hodinu, při žehlení pěkně v pohodlí domova, mi taky dělá ohromnou radost, jen bych si přála mít na to víc času.
Jsem zvědavá, co přinese příští týden. A taky jestli dneska najdu chuť a sílu mluvit s Jo a říct jí, že bych ráda odteď chodila jen jednou týdně. Pořád ještě bojuju sama se sebou a s otázkou: chci to skutečně udělat? Proč je to pro mě tak těžké utnout? V čem vězí můj blok? Proč mě tak děsí představa, co tomu řekne? Proč mě tak děsí myšlenka, že tím dokonale zazdím svou profesionalitu? I kdyby to byla pravda, co je mi skutečně po tom? Kde se ve mně vzala ta zoufalá potřeba být na sebe v pracovních věcech tak tvrdá?
Vždycky jsem si myslívala, že jsem lenoch a flákač, ale často sebe sama přesvědčím o pravém opaku. Kdybych byla skutečně flákač, měla bych snazší život. Ale dalo by se se snadným životem dosahovat nějakých skutečných spirituálních pokroků? Už nějakou dobu čím dál tím silněji věřím, že cesta k osvícení skutečně vede skrz utrpení. Ale taky na to člověk musí mít čas, prostor a klid, aby mohl při tom utrpení nějak sebereflektovat a docházet poznání. Jinak prostě jen trpí.
Čteš Prince v originále? V češtině je to totiž Princ dvojí krve, pokud tedy myslíš HP 😀
A není to třeba tím, že se bojíš říct NE? Nebo tím, že věci, které jsou pro náš břemenem se přesto těžko shazují.
Nevím, jestli utrpení vede přímo k osvicení. Myslím, že utrpení rozhodně vede k poučení. Ale u mě spíš v tom směru, že trpět nechci.
Nečtu v originále, mám to pomotaný 😀
Mně se obvykle břemena shazujou dobře, ale průser asi nastává ve chvíli, kdy se ho snažím shodit jen částečně. A to ještě kvůli penězům. Nejlepší by pro mě bylo vyprdnout se na ni úplně a prostě tam už nechodit. Ale platí tak velký peníze, že by to byl obrovskej pád dolů, finančně. Normálně bych to asi tolik neřešila, ale já nevím, na jak dlouho ještě v Anglii budu. Na pár měsíců, možná? A dokud tu jsem, mám možnost si ohromně nahrabat, kterou doma mít rozhodně nebudu, protože tam takovýhle práce nejsou a ani náhodou nejsou takhle dobře placený. A tak si prostě říkám, tyjo, seš tu možná jenom do dubna nebo do konce roku, tak z toho finančně vytřískej, co se dá. A tim se totálně blokuju ve schopnosti poslat tu krávu do háje.
Nebude topit celou zimu? Důvod? 😀
Týýjo, chtěl bych mít tvůj čas :((( Když jsem četl, co všechno zvládáš, úplně až jsem záviděl. Já mám poslední dny a týdny pocit, že se asi každou chvíli už sesypu. Ale snad příští týden si budu moct dovolit konečně alespoň jeden jedinej volnej den… O.O
Btw to samý s tím sněhem je v Holandsku. A v Praze 😀
Prostý, nemá prý peníze, tak aby ušetřila. Je fakt, že ten barák je obrovskej a v jeho větší části se ani nebydlí. Ona tu skoro neni a vytápět tu pro dva sluhy? Ať se oblečou.
No teď zezačátku týdne a přes víkend jsem ho měla, ale to taky byla ohromná shoda náhod. Normálně ho taky nemívám a příští týden ho zase asi mít nebudu. Na hlavu je, že jsme teď v podstatě získali ještě o jednu práci navíc, a já přitom chtěla mít práce letos míň. Tohle mi teda nevyšlo, zatím.
Před Vánocema jsem taky myslela, že mi ze samý práce jebne. Vůbec žádnej čas na sebe a na nic.
Vlezla jsi už za kamna? Shon nech za sebou a vlaj v tornádu jak pravý fénix!
Za kamny není místo! A tornádem nestraš, dneska nám tak pěkně svítí sluníčko 🙂 Ale fouká, tak vlaju, to jo.
tyjo ale fakt, tvůj elán by se mi hodil. Sice mám pocit, že můj týden trvá tak 10 dní, ale na druhou stranu, nic moc nestíhám, což začíná být průser. No a protože jsi v článku zas zmínila meditace, musím si přečíst, jak ses k tomu dostala. Strašně bych to chtěla zkusit, ale jednak nevím jak na to a druhak se toho trochu děsím, protože myslím, že mi to nepůjde. Jsem šíleně rozlítanej jedinec. Na druhou stranu mě baví joga, takže… no. Prostě 😀
Prosimtě elán! Kdybys mě viděla třeba dneska, jak se mi do ničeho strašně nechtělo a jak jsem usínala se žehličkou v ruce 😀 A nejenom já, měl to i pan M. a zahradník. Asi na nás jde jarní únava, jinak nevim. No a nebo to mělo něco společnýho s tím, že tu dnes nebyla madam padam, takže jsme všichni tak nějak cítili, že je pohodička. To si člověk najednou uvědomí, že ji vlastně normálně vůbec nemá a jakej je to rozdíl.
No vidíš, jóga. S tím máš přede mnou zase náskok, já se k ní ne a ne dostat, a to by mě vážně zajímala (no ale asi ne zase tak vážně, jinak bych se k ní už dostala, že). Dokonce jsem se koncem roku přihlásila do jednoho fóra, kde se měla každý měsíc vyhlásit jedna věc a tu se měli všichni zůčastnění učit a věnovat se jí nebo se v ní zdokonalovat, pokuž už ji zvládali. Hned první měsíc byla jóga a někdo tam hned fláknul x odkazů na videa na Youtube, abychom se měli z čeho učit. Tak jsem si to hyperaktivně pustila, ale prostě to nebylo ono. Jednak u toho na mě čuměl pan M., takže to bylo spíš k smíchu, a jednak to prostě není totéž jako když to máš s pořádným výkladem naživo, s lektorem. A aby bylo neštěstí dokonáno, ta skupina se během pár dní dokonale rozpadla, její adminka asi nějak neměla čas nebo co, a celé to krachlo.
U nás ve Storringtonu prý dokonce nějaká jóga je, ale ceny tamějších lekcí jsou dost odpudivé, skoro všechno je to všední den dopoledne, kdy pracujeme, a navíc pan M. nejeví známky nadšení z nápadu, že by tam šel se mnou – přičemž by mě tam musel minimálně dovézt, já neřídím.
Perličkou je, že jsem na tu jógu málem šla v ČR, neboť mi psala kamarádka, že na ni chodí a o Vánocích bych tam mohla jít s ní, což jsem úplně jásala. Nemám potřebu na ni chodit nějak pravidelně, ale pár týdnů kurzu s jasně danými pravidly, kde mě naučí, jak to dělat, a pak budu klidně pokračovat sama pro sebe, jako jsem to měla s meditací. Jen prostě potřebuju něco, abych se rozjela – a samozřejmě, jak jinak, to krachlo. Byla jsem nemocná.
Vypadá to, že v tomhle směru je všechno proti mně, ale tak nějak věřím, že jednou k tomu dojde a někam na tu jógu zajdu. Holt si musím ještě počkat, až budou lepší podmínky.