Lepší dny

Ten minulý týden byl zase na palici. Ve středu jsme schytali uklízení unity, kde bydlela kopie naší předchozí „au-pair“ zaměstnavatelkyně. Čekali jsme to zlé, ale že to bude až tak zlé, tak bujnou fantazii zase nemám. Uklízeli jsme to přes dvě hodiny, a to to má prosím trvat maximálně hodinu a půl, když je to dost špinavé. Já vám měla pocit, že to nikdy nedokončíme. A jak nás normálně šéfová nikdy nekontroluje, tak zrovna ten den si musela vybrat a my se tam pak museli velice potupně vracet, jelikož našla takových chyb, že se mi ani nechtělo věřit, že jsem to udělala až tak špatně a na tolik věcí zapomněla. Jenže v tom chaosu to prostě jinak nejde, když vám hlava lítá od milionu věcí k druhému milionu a vy víte, že vám z té bryndy nikdo nepomůže a nikdo vám to neulehčí. Aspoň že supervizor to schytal víc než my, hehe.

Tenhle týden si oproti tomu nehorázně lebedíme. V podstatě až do dneška mi to nedocházelo, byla jsem zase nedůvěřivá, v takové dny prostě pořád očekávám katastrofu. Ale mám pocit, že dneškem mi to štěstí přece jenom docvaklo a všechny věci okolo začaly docela hrát dohromady a vytvářet mnohem příjemnější atmosféru. Jako by se to tím, jak tuhle šéfová zahlásila „Už musíme přežít jen šest týdnů“ nějak zlomilo a já najednou zase začala vidět konec toho všeho.

Shit, teď jsem si všimla, že mi tam zůstaly ty upravovací ikonky 😀 No nic, no…

Někdy to všechno tak krásně šlape. Jednoduché dny, kdy si zvládáš všechno pamatovat a všechno zařizovat tak, abys pro nic nemusel zpátky do skladu, nebo máš čas si tak v klidu dojít, když už musíš. Našli jsme spoustu super věcí a užili si díky tomu nejeden oběd nebo večeři zadarmo. Víc energie a víc sluníčka jdou ruku v ruce s pocitem, že má člověk i víc volného času, i když ve skutečnosti nemá. Myslím, že mi pomohlo i těch pár odpoledních dáchů nebo dnů, kdy jsem šla do pelechu ještě před desátou. Omezenější užívání počítače – a s tím související i menší množství blogování – mi v tyhle dny vůbec nevadí, aspoň mám víc času a sil zajít si na pláž, na procházku nebo do bazénu.

Dneska jsme po práci strávili asi hodinu a půl uklízením, převlékáním postele, luxováním a přerovnáváním a odměnili se (kromě samotného výsledku) mojitovo čajovou limonádou, co připravil pan M.. Je to tu k nepoznání proměněné 🙂 Konečně padl verdikt nad popcornovačem, co nám pořídil pan M., a i tahle jedna blbost mi udělala dobře na duši. Na popcornovač napíšu inzerát na papírek a pošlu ho do Depa, třeba se někdo chytne. Když ne, půjde to na ScillyExchange.

Pan M. nám objednal spoustu dalších úžasností z Amazonu. Hlavně ořechy, ale i koření, kokosové oleje, buráková másla a taky čokoládový raw protein. Najednou si připadám jako že to skoro i bereme s tím snažením o převážně veganskou stravu vážně. Samozřejmě, to by nebylo, aby pak následující den člověk nenašel v nějaké chatě balík salámu nebo aby se v neděli konečně nekonala už od Velikonoc slibovaná staff barbecue 😀 Sežrala jsem, nevím jak, dva hamburgery a jeden hot dog, vyžahla asi dvě, tři (tři, čtyři?) malé lahve cornish lageru a nějakého piva ochuceného tequillou (nevím teď jméno, ale bylo to boží) a ogrilovala se tak na tom šíleně pražícím sluníčku tak, že mám konečně i na kůži trochu barvy a opálená ramínka (juchů!), a taky jsem myslela, že budu mít zánět spojivek (to už míň juchů). Tenhle ostrov má totiž mimo jiné i tu vlastnost, že je tu zjevně několik podnebných pásem. Zatímco u nás na severu při odjezdu z chaty bylo zataženo, zima a vypadalo to na déšť, když jsme dojeli za pár minut na kole dolů na jih, smažilo tam, že jsme to tu ještě nezažili, a poprvé jsme měli fakt touhu vlítnout do moře. Bohužel, plavky nebyly, ale hlavně nebyly sluneční brýle, proto ty vypálené oči. Štípaly mě, že jsem půlku té doby proslzela a jsem ráda, že z toho nejsou následky.

Čím dál častěji k nám chodí Harry, kocour od sousedů. Možná i s tím souvisí ta zlepšující se nálada. I když ne že by nás nesralo to jeho věčné mňoukání a dožadování se jídla. Obávám se, že jeho majitel k němu až tak vřelý vztah nemá a jeho stravování řeší způsobem „vypadni z domu a běž si něco vyžebrat“. Harry je hubeňour s kostnatou páteří a pokud zrovna nespí nebo aspoň nepodřimuje, nezavře zobák a čumec strčí do všeho, od misek přes otevřenou lednici až po troubu.

Ale jinak je boží.

Ok, tohle je asi moje vůbec první fotka tohoto typu 🙂 A snad i poslední, insta-žrádlo-bloger ze mě fakt nebude. Ale má o to víc svůj smysl. Normálně totiž pevné snídaně vůbec nemáme, už několik měsíců jsme na smoothiečkách z Nutri Ninji, ale v tohleto krásné sobotní ráno, když pan M. vstal dřív, aby zajel pro zeleninu a čerstvé lokální jahody (jediný den v týdnu, kdy ho nemusím tahat z postele), a kdy jsme měli ty právě dorazivší balíky ořechů včetně mých zamilovaných vlašáků, jsem nemohla odolat. Jo, mohla bych to takhle jíst skoro pořád. Mléko je samozřejmě sojové 😀 To kravičkové u nás dostává hlavně Harry, my jenom když ho najdem v chatkách, a jenom do kafe a čaje. Není to ideál, ale pokud si musím vybrat mezi tím být vegan a být minimalista, volím minimalismus. Nabídnout ho někomu jinému nelze, všichni toho mají sami doma galony. Tak to přece nevyleju.

Radost mi taky udělalo vítězství v jedné giveaway od Ashleigh & Burwood. Tu firmu prostě miluju, ty jejich vůně, aromalampy a vůbec všechno, to je moje <3 A po té mojí aromalampě, co jsem ji nechala doma, se mi vyloženě stýskalo. Takže když byla šance vyhrát si za to nějakou náhradu, tak proč to nezkusit, žejo. Nevím, jestli to vůbec lze považovat za velkou výhru, když kromě mého soutěžního komentáře byl k dispozici už jen jeden jediný další :D, ale na tom nesejde. Hlavní je, že jsem si díky tomu vysoutěžila tenhle božsky sladce voňavý difuzér Peach and Passion Fruit, díky němuž nám to tu už míň páchne jako v botárně a víc voní jako v našem pokojíčku. Člověk by neřekl, jak ho ta vůně ovlivňuje, ale už jen to, že tu ten difuzér mám, mě nutí častěji uklízet a udržovat celkově lepší čistotu. Aby se ta vůně měla v čem vyjímat a aby nám tu bylo hezky.

Dál jsem si třeba ostříhala vlasy. Už jsem to vedro nemohla vydržet, hlavně ráno v bazénu při mytí oken se to nedá a došlo to tak daleko, že jsem si je musela mýt každý den. A tak jsem, inspirována krutě letním sestřihem, kterým jsem znetvořila předevčírem pana M., včera popadla nůžky i na sebe a urobila si na hlavě takovou parádu, že se na sebe teď těžko můžu podívat do zrcadla 😀 Já to prostě bez pořádných zrcadel neumím. A ta dávno zprzněná divná ofina tomu nepomáhá. Ovšem víte co? Fuck it. Komu na tom tady sejde? Nejsem tu na soutěži krásy a účel to splnilo, už dneska se mi pracovalo mnohem líp a to bylo vedro podle mě ještě větší. Léto je léto. Mikáda jsou fajn a miluju, když se tím mohu prohrabovat, když mi to lítá kolem hlavy a můžu to třeba i stáhnout do miniaturního culíku – a když pomyslím na to čekání a odříkání, co mě to stálo nechat si ten předek narůst co nejdelší… ale na tom nesejde. Důležité je pohodlí a smysluplnost a já si už víc než týden připadala v tomto směru dost nesmysluplně a nepohodlně.

Pro informaci, ta voda je tu stejně furt ledová, to se nedá. Dobře, v tu neděli, jak jsme byli vysmažení a připilí, bychom to snad i těch pět minut dali. Ale kdykoli se o to pokusíme jindy, do minuty to prostě nejde vydržet, je to ledové, až to bolí, a je to tak akorát k vzteku, protože to moře je tu jinak nádherně čisté, vlní se to, no člověka to láká, až by brečel. Z tohohle hlediska je to destinace na dvě věci – a koupání v moři k nim nepatří.

Mimochodem, pokud jde o destinaci, napadlo mě udělat takový pokus – a oživit tím i blog – a sice vydat se prozkoumat i další aktivity, co Isles of Scilly nabízí, kromě šnorchlování s tuleni. Ono toho totiž beztak zase tolik není a byl by to zajímavý průvodce ostrovy z vlastní zkušenosti. Jenže kdy na to najít čas, to fakt nevím, a nejlevnější by to vždycky taky nebylo. Zatím to tedy nechávám ve fázi nápadu.

A další mimochodem, nakonec se do hradu nestěhujeme. Při té vzdálenosti to nemá smysl a nechceme přijít o Harryho. Zato nám za necelé tři týdny odjíždí náš napůl milovaný, napůl nenáviděný supervizor. Vůbec nevím, jak to bude vypadat po jeho odjezdu a ne že bych z toho už teď neměla bobky. Ale ve třech, zvlášť když jeden často propřede půl odpoledne ležíc na mém břiše, to snad zvládnem.

A zítra mám další bejbáč. Už od pěti odpoledne. Hehe. Budu v balíku.