Léto v dubnu

Nemůžu uvěřit tomu, že jsem poslední článek psala skoro před měsícem. Zdá se, že si to s tím nedostatkem času vážně nevymýšlím O.o

Dva týdny v nepřítomnosti rodiny utekly jako nic. Nebyla to zrovna dovolená, dostali jsme několik větších jobů, z nichž ten hlavní – vycídit a vymalovat stodolu/garáž – nám dal pořádně zabrat, babrali jsme se s tím vesměs celé dva týdny a myslím, že malování teď nějakou dobu nechceme vidět. Ale děly se i fajn věci, které by byla škoda nezaznamenat.

O víkendu se nám například podařilo naplánovat a uskutečnit první letošní buřtoklání. Co na tom, že byla klendra a poprchávalo, takové detaily nás nemůžou zastavit! Pan M. slavil narozeniny, a tak to celé proběhlo v duchu narozeninové oslavy a dokonce tu pár lidí přespalo.

Pekla jsem poprvé banánový chleba (v podobě bábovky), a o pár dní později hned podruhé, protože mě to dost chytlo, hlavně ta neuvěřitelná vůně, která se při tom line celým barákem. Omamná banánová pohádka <3 Hledala jsem něco, co můžu péct pro návštěvy, něco veganského a jednoduchého. Před dvěma lety jsem dělala pokusy s citronovou bábovkou, ale stála za houby, respektive hlavně nevypadala moc krásně. Veganské brownies sice vypadaly i chutnaly nádherně, ale jednoduché to zrovna není a nemám momentálně formu. Zato banánová bábovka! To by se mohlo ujmout, zvlášť s marmeládou nebo banánovou zmrzlinou.

Pořídili jsme si kartičky do National Trust. Je to další myšlenka, se kterou jsme si pohrávali už pár let, a letos přišla nejvhodnější doba. Kolem nás se to národními parky a zahradami jenom hemží. Hned minulý víkend jsme se šli podívat do dvou nejbližších lokací a další spoustu jich máme na pořádku. Seznam je ale bohatý i mimo NT, je tu u nás plno nádherných míst, kam se musíme podívat, jen na to mít čas, energii a hezké počasí. Ale snad všechno bude.

Po návratu rodiny nastal dlouho očekávaný chaos, plánovala se velikonoční párty pro místní děcka – lov vajíček. Z toho důvodu se vlastně předělávala ta stodola a z toho důvodu jsme dělali i spoustu dalších věcí. Další spousta nás ale čekala po návratu rodiny, protože proč něco sdělovat dopředu, žejo, když to na zaměstnance můžu vychrlit všechno naráz ve chvíli, kdy na to mají už jen dva a půl dne. A nevím, co byl větší blázinec – ty dva a půl dny lítání od jednoho k druhému nebo ta párty samotná. Připomnělo mi to spoustu mých někdejších brigád, hlavně tu jednu noční v klubu. Dostali jsme pomocníka, který za moc nestál, ale díky Uchu za něj, a pomáhalo i dalších pár lidí. Dohromady jsme fungovali jako namazaný stroj, každý si během akce našel svou vlastní pozici a nakonec z toho byl kupodivu ohromný úspěch.

Musí se nechat, že naše šéfová tyhle věci pořádat umí a ví, jak na fakt efektní občerstvení. Pokud to není dost pěkné na Instagram nebo Pinterest, není to dost dobré 😀

Jediné, co mě na tom trochu nervuje, jsou poznámky rodinných přátel o tom, že tohle byla největší brnkačka, že přijdou mnohem šílenější párty. No, nevím, co může být šílenější, než 51 děcek s rodiči, ale ok, holt se necháme překvapit. Koneckonců na vybranou stejně nemáme 😀

O víkendu po párty jsme si vydupali kompletní volno, málem nám totiž byly opět na krk hozeny kačeny, a po těch dvou týdnech jsme toho kachního hlídání měli už trochu dost. Naštěstí nakonec byli zařízeni náhradníci a my se mohli směle vrhnout zase jednou do většího podniku, totiž přespání v Brightonu!

Plány se v průběhu pátku a sobotního dopoledne neustále měnily, ale nakonec všechno dopadlo velmi příjemně. V sobotu jsme navštívili kamarády, vyšli si na mini beer festival, procházku a tour de jejich nové panství, v neděli jsme vyrazili do Brightonu, kde už regulérně nastalo pravé britské léto, kolem poledne jsme se v těch davech potkali s dalšími kamarády, šli jsme společně na Pier na autíčka (a pánové na „kladivo“, kam pan M. toužil jít už spoustu let), na zcela veganský oběd do vyhlášeného podniku What the pitta a na převážně neveganské dezertní praseníčko do Creams. Večer jsme poseděli na pláži, načež jsme kamarády vyprovodili a pronajali si kola, s nimiž jsme se pak projeli k našemu ubytování.

My jsme v tom Brightonu nebyli už tak strašně dlouho, že ani nevíme, kdy jsme tam vlastně byli naposled. Ale jako by to bylo včera. Všechno, co tam máme rádi, tam bylo na svém místě, připraveno nás uvítat a zase jednou totálně pohltit. Ulice plné lidu a hudby. Nádherné počasí. Výborné jídlo. A plno zábavy.

Na spaní nám pan M. našel klasický hostel, společné ložnice, palandy – popravdě už tohohle druhu přespávání mám docela dost, ale pokud jde o jednu noc, dá se to, a měli jsme celkem štěstí na příjemné lidi okolo (až na jednoho troglodyta a pár blbů v noci, co vzbudili pana M., ale to nemůže chybět, žejo).

K snídani jsme se zase jednou zasmáli nad „kontinentálním“ toustem s marmeládou, který se opravdu nemohl rovnat s naší snídaní předchozího dne – našimi oblíbenými vajíčky v řetězci Wetherspoon – a pak jsme opět vyrazili do ulic. Už nebylo takové horko, všude bylo výrazně míň lidí a bylo otevřeno o něco víc obchodů oproti neděli, ovšem pořád žádná hitparáda. Některé naše nákupní plány selhaly, přece jenom velikonoční pondělí, co se dá dělat. Náladu nám to ovšem nevzalo, bylo pořád krásně, dali jsme si výbornou pizzu ve veganské Purezze, pro rovnováhu to zapili rozhodně neveganským kávovým milkshakem v Ed’s Diner, a moc jsme si užívali všechny buskery, které jsme potkali, a vůbec všechnu tu nádheru, mořský vzduch a křik racků, který nám tolik chybí.

Když už to skoro vypadalo jako že téměř perfektní víkend končí, cestou domů jsme se stavili v Tescu a na parkovišti potkali černou kočku, která to „téměř“ v podstatě vyškrtla, stala se perfektní tečkou za výletem a krom toho si vysloužila tu čest být naší první letošní micinou – za což jsme jí poděkovali hrstí kočičích pamlsků (ano, běžně s sebou nosím kočičí pamlsky, čemu se divíte?), které náramně uvítala.

A tak jsme se dostali ke včerejšku. Rodina nebyla většinu dne doma, což jsem náramně uvítala, měla jsem klid na douklízení zbytků po pátečním lovu na vajíčka. Dnes se děti vrátily do školy a věci snad aspoň trochu k normálu. Ale díky tomu, že se výrazně změnilo počasí, kačeny přes víkend zase příšerně vyrostly a den ode dne se chovají dospěleji a dospěleji, mám pocit, že tady už nikdy nic nebude stejné jako to bylo doteď, a je prostě jen dál praktikovat plutí s proudem a nenechat se ničím rozházet. Práce si může klidně přibývat, ale pokud to jde, na hodiny si sahat nenechám a snažím se kašlat na všechno, na co kašlat jde. Mohli bychom tu totiž pracovat 24/7 a pořád by bylo co dělat, takže je třeba si pořád opakovat mou letitou mantru, která mi už tolikrát byla milým a zásadním průvodcem a spasitelem – hlavně se z toho neposrat.

Protože vono se to fakt nepo. Tak.