Lupařky pod lupou, bojte se! Mwahaha.
První „lupařský“ příspěvek přišel na svět a hned bylo vidět, že o akci je velký zájem. Bodejť, blogeři rádi chodí s kůží na trh, ještě radši se dozvědí, čím by mohli na svůj blog přitáhnout víc čtenářů, a vůbec nejraději si udělají zadarmo reklamu. Když vás někdo v Lupě vychválí, rostou šance, že se na váš blog přijde podívat víc lidí.
Hned se ale objevily dotazy z řad blogerů, kteří se do revolučního dění moc nezapojovali a teprve teď se probudili. Jak to bude doopravdy probíhat, jak to bude vypadat, nebudou lupařky moc hodné nebo naopak moc zlé (proč se lidi vždycky dopředu hrozí všech extrémů?) a jsou vůbec hodny toho, aby tuhle – podle některých nevděčnou – práci dělaly?
Tak kdopak tu má bubáky pod postelí?
Na prvním místě se mi chce říct: Jsou. Víte proč? Protože z celých dvou set blogerů a x desítek přiznivců Klubu se jediné tyhle tři slečny dobrovolně přihlásily, že to budou dělat (samozřejmě kromě mě a Maglaiz, ale já to říkám furt, hlavou Standu neporazíš…). A tak mám chuť všechny brblaly už z principu poslat do háje, protože šanci přihlásit se měl opravdu naprosto každý, a de facto ji pořád ještě má. Tyhle tři slečny, to není uzavřená věc. Kdokoli se může přidat a přispět svou troškou do mlýna, v podstatě se počítá s tím, že lupařky pouze sesumírují svoje názory jako začátek, od kterého se můžete odpíchnout a případně k němu cokoli dodat, když vám tam nebude něco sedět. Komunita pak sama rozhodne, jak to nakonec dopadne, a tak je zbytečné debatovat o pravomocích a kdo bude vlastně nakonec konkrétně ten, kdo smaže nehodného blogera ze seznamu. To je jedno, kdo to udělá, důležité je, že si to všichni odhlasujeme a každý má šanci se vyjádřit.
Na druhém místě ale musím uznat, že obavy o „hodnost“ lupařek jsou taky trochu oprávněné. Nikdo nechce, aby mu šišla vyčítal mizernou výslovnost, protože všichni jsme egoisti jako hovada a nesneseme, aby nám někdo, byť by se snažil to dělat objektivně, vyčítal něco, v čem sám nemá naprosto čistý list. Chceš mě poučovat, jak sázet stromky? Je mi jedno, že o tom máš teoreticky načteno, chci vidět tvůj dokonalý sad, a když nebude úplně perfektní, neposlouchám.
Lupařky jsou správné holky, a tak tuto obavu předpokládaly a rozhodly se v prvním díle Lupy zdrbat navzájem. Jenže to zase vyvolalo dotaz: nebudou na sebe moc hodné?
A tak se do toho vkládám já. Protože vy už jste se snad dostatečně přesvědčili, že já nejsem ani přehnaně hodná, ani zbytečně zlá, tedy spíš, že jsem oboje najednou 😀 Nikomu med kolem huby nemažu, ani se po nikom zbytečně nevozím, abych si hojila mindráky, snažím se vždycky řídit pravidly, psanými i nepsanými, jaká jsme si stanovili, a všeobecnými standardy komunity, a co je v tomhle asi moje nejpopulárnější vlastnost, (snad) nikomu nic nedám zadarmo.
Takže milé děti, chcete si hned zkraje Lupy kopnout do těch, kteří se k této činnosti sami dobrovolně zavázali a kteří se rozhodli ujmout práce vylepšit pověst AK a zvednout jeho laťku? Směle do toho a hrr na ně s kladi… ehm, totiž s Lupou 8)
Nika Caesaris post-nubia-phoebus.blog.cz
První dojem: nezvyklé rozložení a tvary – tělo blogu má asi kopírovat dračí siluetu, – ale funguje to. Blog na mě působí dojmem hradu nebo tvrze, nad níž se vznáší mocný drak – hlídá ji nebo napadá? To je otázka. Ale v jeho přítomnosti se rozhodně zahřejete.
Navigace blogu je krásně přehledná, barevnost skvělá a velmi dobře čitelná, líbí se mi boxík napravo s několika osobními informacemi, docela to vynahrazuje absenci fotky, i bez ní si dokážu k autorce rychle najít cestu, když o ní to něco málo osobního vím.
Latinský citát působí pěkně snílkovsky, ale v zápatí by mohl být jeho překlad, v opačném případě si ho musím vygooglit.
Obsah vypadá dobře, dostatek psaní z vlastní hlavy, jen na první pohled pokulhává typografie. Někdy ujede zarovnání a Nika taky není moc konzistentní v dělání mezer mezi odstavci. Někdy tam jsou, někdy ne, chtělo by to udělat si v tom jasno a udržovat jeden styl.
Bludišťák za uvedení zdrojů designových prvků. Další za viditelné odkazy na info o blogu a autorce hned na prních pozicích v menu.
Při detailním prozkoumání obsahu až do loňského května jsem zjistila, že: aktivita blogu je akorát a obsah super. Poctivé články z vlastní hlavy, deník, myšlenky, nápady, postřehy, blog, jak má být. Občasné fotky zásadně vlastní a řekla bych povedené (to je samozřejmě i věc vkusu, ale myslím, že třeba její zvířecí fotky se dají považovat za výtvory vyšší než instagramové kvality a někdy se u toho člověk i pobaví, obzvlášť je-li kočkomil :))
Závěr: Nika se je pořádná blogerka a rovněž se aktivně účastní dění v Klubu a má vztah se čtenáři. Její blogování se dá rozhodně označit za poctivě autorské a na dobré úrovni. Nevidím tedy jediný důvod, proč by nemohla pro Klub lupařit 8)
Susannah sussanah.blog.cz
Prvním dojmem je trochu neuspořádané záhlaví. Tam, kde obvykle stojí název blogu, skví se jméno autorčina oblíbeného herce. Pod tím ikona, obrázek sborníku, text, různé velikosti fontu a je to tam takové poházené, neurovnané. Naštěstí toho není moc, ale asi by se to dalo vyřešit líp.
V menu už se vyznám lépe, sloupek je poměrně dlouhý, ale přehledný. Bohužel selhávám při snaze najít v něm nějaké info o autorce samotné.
Aktivita blogu je závratná, 40 článků za měsíc tu nebývá výjimkou, tak jsem zvědavá, co budu moct říct o jejich kvalitě. Naštěstí zjišťuji, že to není špatné.
Sussanah poctivě deníčkuje prakticky každý den a obsah článků tomu odpovídá. Jsou to články poměrně krátké, pár vět a postřehů k danému dni, většinou také pár vlastních fotek. Přemýšlím, proč mě to nerozčiluje, a docházím k závěru, že se mi na tom líbí ten zápal, ta spolehlivá pravidelnost a ta pozivita. Kamkoli kouknu, zápisy jsou sice opravdu všednodenní (třeba jak bylo u zubaře nebo na jaký film se včera dívala), ale nikde nevidím žádné „nemám o čem psát“, „mě to nebaví“ nebo tak něco. Došlo tu k nastavení jakési nepsané smlouvy se čtenářem, kterou Sussanah poctivě dodržuje a vždycky se dostaví s dalším střípkem deníku, s další historkou či zážitkem. Tak docházím k závěru, že i opravdu krátké články se dají občas prominout, když je takový prostě styl blogera. Ačkoli mě může mrzet, že je toho málo, zase vím, že zítra bude další dávka.
Díky tomu stylu začínám chápat ty nicneříkající nadpisy, které jsou tak nějak pořád na jedno brdo – k tak krátkým zápiskům může být obtížné denně vymýšlet nadpisy. Přesto si myslím, že by bylo pro čtenáře příjemnější (i by to významně pomohlo orientaci), kdyby věděl, co se v kterém článku dočte. I třeba „Návštěva u zubaře“ toho vypoví stokrát víc než R4 – den xtý ntý. Nebo co použít jako název první větu z každého příspěvku? To by mi připadalo jako dobrý úvod. V tak bláznivém množství příspěvků se člověku z těch neustálých kódů a čísel brzy začne točit hlava a kdo se v tom má orientovat?
V článcích s více fotkami se mi líbí, že mi ty fotky nepřipadají na jedno brdo. Hříchem mnoha fotoblogerů je publikování třeba pěti a více fotek zabraných ze stejného úhlu, čímž to rychle přestává být pro čtenáře zajímavé a máte pocit, že to tam cpe jen aby toho bylo hodně a neumí selektovat to nejlepší. Sussanah je v tomhle mnohem rozmanitější.
Příjemnou věcí jsou tady také perexy a to, že fotky jsou vždycky schované pod nimi. Blog je díky tomu pěkně uklizený a taky vás na první pohled neuhodí do očí, že jsou články tak krátké.
Drobnou výtku bych možná měla k zarovnání, protože já jsem prostě blokař, ale pořád lepší levo než střed, a hlavně je důležité být v tom, co jsem si zvolil, konzistentní.
Závěr? Sussanah je taky poctivá autorská blogerka. Ví, jak to dělat správně a upřímně. Má trochu mušky v estetice designu kvůli tomu drobnému chaosu nahoře, ostatním blokařům možná bude trnem v oku její zarovnávací „levičáctví“. Průměrná délka jejích příspěvků nejspíš taky projde přetřesem od pár kibicátorů, ale pro jednou si myslím, že všechno nemusí být o délce. I krátkočlánkařství se dá brát jako regulérní styl, když je autor spolehlivý. (Jako možnost, jak tohle obejít, mě napadá publikovat tyhle deníčkové přehledy týdně, aby toho bylo víc pohromadě, ale to je čistě na Sussaně, když chce publikovat denně, tak ať publikuje denně – dokud to má nějaký obsah, suck it. Nemá smysl se v tom rýpat.) Myslím, že může klidně dělat Lupařku, protože autorskému blogování rozumí a ve Hře na kladivo dokázala, že si umí všímat i detailů. Možná by jen mohla být ještě všímavější a rýpavější, aby její hodnocení nebyla příliš stručná (i když zase každej nemusí popsat každým článkem pět rolí toaleťáku jako já…) a doporučila bych se vyvarovat nadměrného užívání spojení „líbí se mi“. Aby někdo nehemzal, že je to příliš subjektivní 😉
Že by já? dobry-jmena-uz-jsou-pouzity.blog.cz
První dojem: Nějak tmavo tu je okolo toho textu. Poníky já ráda, ale ta černá silueta, ohraničená červenými paprsky a zkombinovaná s bílým pozadím mi trochu vypaluje oči a mám pocit, že budu-li se na to dívat ještě minutu a podívám-li se pak na bílou stěnu, ještě dlouho tam tu siluetu uvidím. Jako revoluční záhlaví na dočasnou dobu to chápu, ale dává to ještě smysl?
Zbytek blogu je naštěstí příjemně klasický, jednoduchý a přehledný. Aktivita je velmi proměnlivá, ale ani ve velmi aktivních, ani v méně aktivních měsících nezaznamenávám nějaký kvalitativní propad.
Někdy ujíždí mezery mezi odstavci a je jich tam třeba zbytečně moc. Většinou se to týká hlavně perexu, ale někdy se to stává ve zbytku článku, často je zbytečně mnoho mezer na konci článku.
O autorskosti nemůže být rozepří, Že by já má rozhodně poctivě autorský blog a píše krásně od srdce, takovým tím způsobem, „jak vám zobák narostl“, neboli jak byste to skutečně řekli – asi tak nějak, jak jsem psávala já, než se ze mě stal suchar, co si ty afekty vždycky radši nechá uležet v hlavě přes noc, aby moc nevyváděl 😀 Nemá tím pádem daleko pro peprný výraz, s nímž se ovšem většinou dokážu ztotožnit a uznat, že by to bez něj nebylo úplně ono.
„Znáte ten pocit, když ustřihnete papír/mašli a pak zjistíte, že vám chybí přesně ten jeden centimetr k tomu, abyste dárek celý obalili/svázali? K posrání, že?“
No, kdo by to neznal.
Jen občas, hlavně ve starších článcích, nacházím články možná až příliš vulgární a trochu sporné. Články z „horších“ období. Taková tvorba se dá brát jako něco historického, výlev z dob, kdy na tom člověk nebyl nejlíp – kdo z nás takové období neměl? – ale osobně bych zvážila, jestli má smysl něco takového i po letech ukazovat světu a tak moc se odhalovat z té horší stránky. Výlevy na blogu jsou lákavé, snadno tu získáte odezvu a snad i dobrou radu, ale chci takhle jako bloger působit? Já třeba nechci. A pokud by člen AK něco takového vypustil na titulku, nepomyslím si o něm mnoho dobrého už proto, kolik nezletilců a dětí ji čte (zase jsem suchar). Jasně, někde ta slova nejspíš stejně pochytí. Ale nemusíme je učit, že je v pořádku je běžně veřejně používat 🙂
Že by já je jinak bloger velice přemýšlivý, za což má u mě plus. Většinu jejího obsahu tvoří úvahy nadité myšlenkami a uvažuje nad vším možným: nad lidmi, nad světem, nad neduhy naší společnosti, i nad tím, jak by měl vypadat dobrý blog (a to už v roce 2013, takže nějaké vlohy pro tuhle práci tam budou ;))
Tohle je pro všechny: z osobní zkušenosti doporučuji tíživou a temnou historii blogu (zvlášť pokud se tak nějak protiví podmínkám a představě ideálního blogu) zazálohovat někde mimo blog (nebo aspoň v rozepsaných článcích či skryté rubrice) a ten pak od takových věcí pro čtenáře očistit. Věřte mi, i vám se bude líp dýchat.
Závěr: Myslím si, že Že by já na to lupaření bez problémů má. Potřebuje možná trochu zamést před vlastním prahem z hlediska historie blogu, aby jí nikdo nic nemohl vyčítat, a možná se potřebuje zamyslet, jak kvalitně působí navenek články, které jsou až tak moc peprné – samozřejmě pouze v případě, chce-li se někam posouvat. Každý nemá ambice být nejepičtějším blogerem ever, někdo si to chce prostě jen dělat po svém a z plna hrdla, a to je v pořádku, proto to nijak neshazuju. Jen poskytuji námět k zamyšlení.
Tak, děti, víc hnidopišsky a nesmlouvavě už to snad ani nejde, tak doufám, že vaše touha po topení lupařek v koši byla ukojena. Osobně si myslím, že každá z nich se na tu pozici dobře hodí, každá má svoje malé hříšky, na nichž by mohla pracovat, ale všechny dobře ví, co je to autorský blog, a myslím, že budou dost dobře schopné kout blogy členů a poskytovat jim zpětnou vazbu tak, aby na sobě byli schopni pracovat a v tom blogování se zlepšovat.
A pokud ne, tak je tu ještě pořád šedá tetka Em a ta vám mileráda pomůže >:)
Tvoje hodnocení je výstižné a možná by mohlo být ještě kratší!:-) Je pravdou, že děvčata to pojala hooodně ze široka a jestli budou číst staré AK blogy, které byly příjímány kdysi hromadně a které už nyní mají přes tisíc příspěvků – tak se „nedočtou konců…:-( Ostatně, pokud to budou brát skutečně jeden blog za týden – dostanou se ti poslední v abecedě na řadu na konci pětiletky!:-) Tento názor jsem jim také napsala k jejich dnešnímu hodnocení. K tomu tvému za sebe dodávám, že je stručnější a čtivější!:-)
Tohle ti připadá stručný? 😀 Tak jo.
Je fakt, že holky to mají takové trochu chaotické, aspoň mně to tak přišlo, a navíc takový trochu nejednotný styl. Ale beru to zatím jako beta verzi, testuje se a uvidí se, co dává a nedává smysl. Já si taky myslím, že tempo, s nímž do toho chtěly jít, je blbost. Ta rychlost by měla být taková, aby se nejpozději během pár měsíců dostalo na každého, a každopádně i mimoto by se měla kontrolovat třeba neaktivita atd. Ale zdá se, že to momentálně dělá Standa.
Čtení na dlouhé večery u kafe. Omlouvám se, nerozumím Outlooku, tedy jsem nemohl napsat soukromě. Jen bych rád zareagoval na komentář u prvního článku v klub.blog.cz na Lupu… Líbí se mi slušná a celkem vyrovnaná forma vyjádření, tudíž také nepotřebuji jednat nevhodným způsobem. Myslím si, že celkově vnímáme v jiné rovině, tudíž myslím, že jste můj příspěvek asi nepochopila v takové míře, abyste možná porozuměla tomu, proč se podobné akce obávám. Nepotřebuji na to reakci, ocením však, pokud i teď budete ochotna číst s určitou volností hlavy a odpustíte si tentokrát poznámky, které by ze mne dělaly moc citlivého, toho, kdo to hned vzal špatně apod., jelikož to nijak nesouvisí s hodnotou mých slov (pokud ano, asi bychom se neměli moc o čem bavit). Děkuji moc, bez ironie a nějakého skrytého pohrdání.
„Mě vždycky zamrzí, když si to někdo všechno přebere špatně a třeba z klubu odejde, protože mu někdo vytkl pitomé zarovnání nebo tak něco. Nebo dokonce přestane blogovat.“ – Obávám se, že zde jde hlavně o hyperbolické poukázání na to, že člověku stačí jen troška rejpnutí a složí se z toho, čímž se dostáváme k využívání klasických pomůcek do debat, kdy když člověk nedokáže definovat to, o čem mluví, tak použije nějaké přirovnání, jímž daný pojem zkouší co nejvíc sladit s nesmyslností. Tak, jako se často přirovnává „pár čmárnutí a obrazy Michelangela“, přitom ale skoro nikdo ani neví, jak by věci definoval (zde např. abstrakci), tak se snaží létat do extrémů, které mu zajistí souhlas druhých. Třeba nevědomky. To je ale jen dojem, ne nějaká snaha o útok. Možná, že někdo skutečně tak citlivý je, ale asi je těžké soudit pouze podle činu, s nímž nesouhlasím. Pak je to přednostně zkreslené a pro mě nesmyslné. Já každ. mluvil o jiném případu, který zmíním níže.
„Ale konkurence je silná…“ – V čem je konkurence silná? To předpokládá, že existuje nějaký metr kvality a možnost se v ní předbíhat.
„tak já nevím, buď si z toho můžeš vzít to, že ti konečně někdo poradil, jak to dělat líp, a nebo se můžeš rozhodnout, že se netoužíš nikam zlepšovat a že ti to vyhovuje tam, kde jsi.“ – Ten, kdo poradí, je tím, kdo má pravdu? Ten osvícený, který vidí věci, jaké jsou? Když navážu na další větu s tím zlepšováním, což by z toho vlastně pro mě vycházelo. Kdybych nesouhlasil, pak by za těchto podmínek to vlastně znamenalo, že odmítám ne jen názor zvenku, ale že odmítám se ZLEPŠOVAT, čili poslouchat někoho, kdo má PRAVDU a VÍ, co to znamená se zlepšovat. A to už je nebezpečné tvrdit, protože pravda není absolutní a kritika, resp. názor z člověka mudrce, znalce ani boha nedělá. Ale třeba se mi jen nelíbí ta formulace a myslela jste to poněkud jinak. Já v tom však vidím přesně to, čeho se bojím. Což je prostě podmíněný reflex…
„Ostatně pokud ti radí někdo, kdo pro tebe není žádnou autoritou, nemáš důvod se z něj potento.“ – Souhlas musí souviset s autoritou? To by pak bylo poněkud snadné prezentovat svou větší pravdu na základě vlivnosti, čili určitého vyššího postavení, kam se dá zařadit i vedení rubriky. Já znám právě lidi, co na základě vlivnosti začali věřit, že jejich názory možná mají i větší cenu/pravdu. Ale nemají.
„Neumím si představit, jak může bloger ztratit svou přirozenost, když se zařídí podle rad jako „zpřehledni navigaci“, „nastav si dobře čitelné a neagresivní barvy“ nebo „řekni čtenářům něco víc o sobě“.“ – A máte zájem si to představit? Samozřejmě, že (viz komentář k prvním Vašim větám) když vytvoříte takovouto definici, kdy se člověk stává těžce labilním z vět, které jste zmínila neutrálně a pro masy znějící rozumně, tak je těžké si to v tom představit. Zvlášť, pokud ještě chodíte pod záštitou „bojujeme za lepší kvalitu blogů“, což je opět jen můj dojem, co vychází ze způsobu pojetí Vašeho psaní. Pak se prostě můžete dostat do situace, kdy věříte, že něco víte líp a když někdo nesouhlasí, tak vlastně je svym způsobem v něčem špatný. Je jedno, jestli pak nadáváte, nebo ho označíte za citlivého. Už jen ten pocit, že v něčem si myslíte, že máte navrch, to může druhému silně vadit. Když radím, snažím se dát najevo pokoru a že jde skutečně jen o názor, ne že jsem byl vybrán druhými, tudíž asi mám větší právo do něčeho kecat a dokonce mám i lepší názory. Dále jde např. o diskuzi pod hodnocením, kde si pak leckdo může užít, že je na řadě někdo, koho moc nemusí, tak se rovnou naveze do soukromější roviny, syndrom smečky, špatné vyspání, PMS a jde to jedno s druhým. Když opomenu, že rada bez rozvedení vlastního pohledu je poněkud… jako nesouhlas bez argumentů, no. Čili „zpřehledni“ nemusí moc člověku říct, protože přehlednost každý i tak vnímá trochu po svém, nemyslím si, že by existovalo jednotné měřítko přehlednosti. Tudíž opět odkaz na subjektivní pravdu, ne objektivní. Přijde mi to důležité. Kontrasty barev jistě hrají roli v čitelnosti, ale to, jestli jsou moc agresivní, už je jen věc názoru a vkusu. Co se týče toho, aby řekl víc o sobě.. no, to je možná rada, možná nenápadný rozkaz, ale rozhodně nic, na čem závisí objektivní zlepšení nějaké kvality. Ano, jsou to rady, josu myšleny dobře, dokonce možná i uvědoměle pouze radami bez toho, že byste se cítili nějak povýšeni. Ale jakmile máte vliv a můžete rejpat a dostáváte od okolí kladné ohlasy, je PŘÍLIŠ snadné spadnout do toho pocitu, že vlastně máte v něčem navíc, můžete do něčeho víc mluvit a máte větší pravdu. A pak už se to veze samo, ať z toho děláte jakkoliv tolerantní akci. Resp. to jiným způsobem neznám. A určitý náznak dokládá zlidovění pojmů „zlepšení“, „kvalita“ a dalších věcí, s nimiž se ozýváte, a přitom si nemusíte uvědomit, že to je pořád jen o úhlu pohledu, ať to vnímáte jakkoliv jako objektivní názor. Kdyby byl, absolutně byste od toho museli vyškrtnout emoce, tudíž by ani neexistovalo zabarvený výraz „zlepšení/zhoršení = lepší/horší“, „kvalita“, jež jsou již pouze na našem uvážení, ač jde primárně o nějaké míry. Jenže tyto míry jsou převážně závislé na našich prioritách, ne na nějakém obecném a jasně daném pravítku, které, kdo ví proč, někteří osvícenci dokonale nastudovali…
„Lidi občas blbě rýpou, ale ve všech těchhle Kladivech a Lupách šlo vždycky o to samé, aby ty blogy byly lepší a přehlednější, aby něčím zaujaly a vybočily z průměru. To přece nemůže nikomu vzít vítr z plachet, ne? :)“ – Co to je blbě rýpat? Stejně jako vzít si něco zle? Prostě to je jinak, ne blbě nebo zle. Slovo lepší je jedno z těch naprosto nebezpečných, protože vlastně nic neříkají, ale lidé si myslí, že patří k objektivnímu posudku, nebo z něho vycházejí. Zaujmout dokáže každý, jde o to, kdo se na to dívá, protože tady to je opět jen a jen závislé na vkusu. Co jiného než daný člověk mě může zaujmout? Resp. jeho projev. V tom moc radit nejde, rozhodně ne obecně, jen subjektivně. Hlavně mi moc nejde na rozum, jak může jiný člověk radit druhému, jak má zaujmout ON? To je trochu protiřečící, ne? to by pak zaujal spíš tím druhým, než sebou. Leda by se tak nějak právě tou radou nechal zobecnit, aby se víc zalíbil mase – čím víc, tím statisticky je víc vidět, tím je vlastně.. zaujmutelnější. Nerad bych tu zmiňoval srovnání kvality/kvantity, protože ono.. čím víc lidí zaujmu, tím je méně pravděpodobné, že to bude do hloubky. Protože povahy lidí jsou tak různé, že prostě se nelze zavděčit všem a dle statistik na jedné terapii dokonce ani 11 procentům lidí, pokud bychom mluvili o skutečně hlubokém zaujetí. Vybočit z průměru – kdyby se každý blog řídil vašimi radami, vznikl by opět jen nový průměr. Jestli lepší, to je opět otázka názoru.
„Aspoň pokud si to ten někdo nebere jako osobní útok a nechytne z toho depku, ale jako s tim nic neuděláš. Nikdy nevíš, jak kdo zareaguje a nemůžeš s nima furt jednat v rukavičkách, když chceš mít klub plnej parádních blogů.“ – No, s tim uděláš hodně, protože ty to, co on bude číst, píšeš. Minimálně polovina vlivu je v tobě a pokud nefunguje empatie, je to rozhodně něco jiného než „nic s tim neudělám“. Empatie a pokora není totéž jako rozmazlování, mlžení názorů, pochlebování, mlčení apod. Stejně jako upřímnost a kritika není totéž jako pravda. Ve slovníku se jistě najdou definice každého slova zvlášť. Nevšiml jsem si, že by se to v tomto ohledu pojilo, každ. bývá zvykem, že lidé hledají argumenty tam, kde nejsou, protože v určitých pochybných oblastech skutečně.. být nemusí. Dle mého… Parádní blogy. Mám to opakovat? Parádní, dobrý, skvělý, lepší, vybočující z průměru.. tolikrát jsem zmiňoval, že je to jen o subjektivním názoru. V tomto případě i nějaké kvantitě, protože se rozhoduje mimojiné hlasováním.
Shrnutí:
– Hodně to pro mě znamená, jelikož mi to ovlivnilo život a bude trvat dlouho, než se s tím sám vyrovnám. Proto jsem tomuto příspěvku věnoval bezmála pár hodin.
– Je velký rozdíl v tom, když řeknete „máš pravdu, je to tak“ a „s tvým názorem souhlasím, také si to myslím“, ale nejde tu samozřejmě o slovíčkaření. Slova sice formují myšlení, ale samospásná nejsou. Pokud tedy si vezmete z tohoto sloháku pouze to, že by se hodilo změnit formulaci na tolerantnější, ale nezměníte v sobě ten dojem, že vlastně stejně říkáte pravdu, ať to napíšete jakkoliv, pomůžete možná lidem citlivějším, aby si to tolik nevzali, nebo ukážete, že i naprosto vyhraněná kritika jde psát vlídněji, ale nepojme to to, co jsem tím chtěl říct.
– Prosím, myšlenky typu „jasně, takže když někdo bude mít milion rubrik na třech různých místech, barvu písma tmavě šedou a pozadí černou, bude psát jako idiot bez povědomí o spisovné češtině, nebo ji prznit v angločešťárnu, na záhlaví bude mít blikající celebritu bez udání zdroje, totéž téměř v každém článku, bude psát jen o svém hubnutí a nových SBčkách, tak mu máme říct, že je jeho blog naprosto epický, nemá nic měnit, a ostatní vlastně jen neví, co je dobré, protože to kritizují, tak jako my a vlastně jak by si to myslel i zbytek kulturnějšího světa“, mi přijdou v tuto chvíli zcestné, ale jelikož jsem se s tím setkal, zmiňuji to i zde, ač Vám samozřejmě nemohu číst myšlenky. Trochu jsem to přehnal, ale možná porozumíte. Já totiž nic z toho vlastně neříkám. Ale je možné, že to ve Vás vyvolá podobné myšlenky a často pak závěry.
– Věřím, že není ztráta času dívat se na blogy a radit jejich autorům. Ale s pokorou a vědomím o tom, že to, co si myslím, si jen myslím. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že to je špatně. Nebo že to co se mi líbí, je správně. Je to prostě jiné. Ani to, že se mnou souhlasí většina, neznamená, že to je správně. Když opomenu, že podobné názory se přitahují, i proto lidé tvoří různé skupinky, společenství atd.
– Vliv znamená mimojiné zodpovědnost. Třeba jste pro leckoho vzory, kteří k vám vzhlíží a tím snáz věří vašim úsudkům. Já jsem měl jediné blízké lidi a od těch jsem zjišťoval, co je správné a co ne. Až to se mnou srostlo. Snažil jsem se zavděčit druhým a ztrácel jsem tím motivaci, inspiraci, sílu, protože jsem tím ztrácel i povědomí o sobě a svých přáních, hodnotách. Proto mi to přijde tak nebezpečné, když člověk oblíbený a vlivný může vést k témuž lidi, jež jsou ve světě často nevyrovnaní a i proto vedou své blogy. Protože chtějí sdílet, chtějí být podpořeni, tříbit si myšlenky, najít své lidi. Ne všichni a ani nechci říkat možné procento. Ale jsou takoví a tito lidé mohou být opravdu křehcí k tomu, jak je okolí chce upravovat. V určitém smyslu to předpokládá podmíněnou lásku – budu tě mít rád, až se změníš podle mě. Automatická kritika, méně zájmu o to, jak to je. A když v tom člověk vyrůstá, myslí si, že to, co říká okolí, je správné. Nebo se vyhraní a neposlouchá ho třeba vůbec (viz odchody). Ano, vlastně samotné poslání AK odmítám, protože předpokládá totéž, co jsem zde zmiňoval. Co mohu žádat od lidí, kteří už v takovém principu tvoří nový o něco posílený? Snad jen pokoru, přijetí a uvědomění si vlastní zodpovědnosti. Toť můj názor a prosba. Děkuji.
Outlooku já taky nerozumím, ale mailovou adresu mám kdyžtak ve sloupku 😉
Já mluvila o konkrétním případu blogerky, která z Klubu odešla poté, co jí byla v rámci pouhé Hry na kladivo jedním člověkem vyčtena tak trochu tuctovost, zbytečná kvantita její tvorby na úkor kvality a nepřehledný design. Podobně jiný bloger se z Klubu odhlásil a dokonce blog zrušil poté, co o něm pár lidí v kruzích AK zahlásilo, že se rapidně zhoršil a jeho články jsou o ničem. To se oboje stalo celkem nedávno a i z minulosti takových případů znám víc, takže to, co jsem řekla, nebylo myšleno jako nadsázka nebo snaha znít víc hustě, byla to moje zkušenost.
Konkurence spočívá v tom, že Autorský Klub čítá obvykle kolem 200 blogerů a Standa nemá touhu to číslo navyšovat. Hlásí se ovšem stovky a stovky blogerů, kteří na to místo čekají, přihlášek jsou v tuto chvíli přes 4000. Obrovský zájem + nízký počet míst = velká konkurence. Je to VIP klub, a tak musíš být dostatečně zajímavým blogerem na to, abysis to místo zasloužil, musíš být zajímavější než někdo jiný, kdo se také přihlásil. V tomhle laťku stanovují všichni stávající členové a všichni další přihlášení. Standa má sice o kvalitě občas pofidérní představy, ale v ideálním případě by to mělo fungovat tak, že jen ti nejzajímavější a nejoriginálnější autoři budou členy. Tomu docela říkám konkurence. A kdo to hodnotí a posuzuje? Celá komunita.
„Ten, kdo poradí“, tady není jeden člověk s patentem na moudrost. Pokud se bavíme o Lupě, jsou tu hned tři lidé + zástup publika, což už se dá nazvat veřejným míněním. Samozřejmě s ním nemusíš souhlasit, možná nemáš blogové ambice, netoužíš na sobě pracovat takovým směrem, abys přitáhl a odzbrojil publikum a abysis blogem třeba dokázal vydělat. Záleží prostě na tom, jaké máš se svým blogem cíle. Zlepšovat se v tomto kontextu znamená stávat se zajímavějším blogerem, být schopný publiku dát něco, co nikde jinde nenajde, být schopný prorazit. Pokud si úspěšnost definuješ jinak, není to špatně. Ale pokud se hlásíš do nějakého klubu, respektuj jeho ideje a jím nastavený slovník. Nedává přece smysl hlásit se do AK, který bojuje za zajímavější blogy, a pak začít vytahovat debaty o tom, že žádná objektivní kvalita neexistuje. Byly tu nastaveny určité cíle, mnohé je v tom všem pořád k diskusi a pořád se to upravuje, aby to vyhovovalo pokud možno všem, ale základy jsou jasné – v AK nikdo nechce blogísky plné cizích obrázků, nepůvodních textů a nezáživných osobních deníčků, z nichž si nikdo nic nevezme.
Pokud mi nějaký bloger, o kterém jsem nikdy neslyšela, začne tvrdit, že musím nutně používat Comic Sans, jinak můj blog stojí za hovno, tak se kvůli tomu opravdu nezavřu v koupelně a nebudu brečet. Oproti tomu pokud mi Corbett Barr, světová autorita ve vydělávání peněz blogováním (nebo někdo jiný, podobně úspěšný), řekne, co je na mém blogu podle jeho filozofie špatně, tak se zatraceně postarám o to, abych to urychleně změnila. Nehlásám tu nějaké obecné principy o tom, jestli má automaticky pravdu ten, kdo je vlivný. Reagovala jsem opět na blogerku, která odešla z Klubu poté, co jí v podstatě nezajímavá osoba, jeden jediný řadový člen, vytkla pár věcí. To mi přišlo zbytečné, přehnané a doteď jsem nepochopila, jak by tohle mohlo být důvodem. Možná že nebylo a že je to zbytečné dohadování.
V rámci Autorského Klubu došlo ke konsenzu vnímání kvality. Všichni se shodli na tom, že vše je do značné míry subjektivní a jinak to nepůjde. Porovnáváme ale vždy k představě, s jakou AK vznikl, k ideálu dobrého blogu, jaký jsme si jako komunita zvolili (zároveň ovšem všichni víme, že je to ideál k diskuzi, protože nikdy nebudeme všichni uznávat do detailů totéž – a to je dobře), a vše je neustále podrobováno kritice ze všech stran, neboť se skoro vždycky najde nějaká „protistrana“, která uvede zase jiné argumenty.
To, čeho se bojíš, tedy spolčení smečky proti jedinci, co když nikdo nemáme pravdu atd., se dá aplikovat úplně na všechno. Tady se ale zkrátka vyskytuješ v určité komunitě, která má určitá pravidla a ideje. Nemusíme vůbec diskutovat o tom, zda jsou tyto ideje správné, pokud v tom klubu chci působit, dá snad rozum, že se jim buď chci přizpůsobit nebo se vůbec nebudu hlásit.
Všechna hodnocení v rámci AK jsou velmi volná věc, otevřená k diskusi. Vše je hojně komentováno a mnoho komentátorů – mnoho názorů. To by mělo zaručovat dostatek objektivity. Samozřejmě můžeme donekonečna polemizovat o tom, jestli doopravdy existuje něco jako objetivita, jestli doopravdy existuje něco jako kvalita a co to je, jestli může být něco jako správný názor a kdo to rozhodne, ale to už se můžeme rovnou bavit o tom, jestli vůbec existuje nebe, co je to ego a jak vypadá bůh. Jsou to sice zajímavé filozofické otázky, ale myslím, že tady jsou zbytečné.
Ano, věřím tomu, že někteří z nás, v rámci AK, mají bohatší zkušenosti s tím, jak má vypadat design a jak vypadá zajímavý úspěšný blog. Vlastní letité zkušenosti z praxe, hodně načteného materiálu a odpozorovaných zvyklostí kupříkladu od zahraničních blogerů světového rázu atd. Pokud tohle nestačí jako doklad, že vím, co je to agresivní kombinace barev, pak už nevím. Nejde o vkus – když mluvím za sebe – kombinaci silně zelené a jasně červené barvy neodsuzuji na základě toho, jestli se mi líbí nebo nelíbí, ale je-li dobře čitelná nebo musím-li hodně ostřit, případně dokonce označovat text myší, abych ho vůbec přečetla. Pokud barevnost blogu značně unavuje oči nebo vyžaduje označení myší a vůbec kdejakou námahu navíc (třeba nutnost proklikávat se mnohými odkazy, než najdu autorův profil), pak věřím, že prohlášení, že ten blog má tyhle mouchy, není nic subjektivního. Kolik lidí se musí na něčem shodnout, kolik detailů se musí zvážit, abychom mohli říct:“Tohle bylo dostatečně objektivně posouzeno.“? To, JAK který lupař nebo kladivoun svoje rady podává a jestli on konkrétně má dost zkušeností… to už se musí řešit na konkrétních případech. Ale myslím, že nikomu nejde o to, hrát si na lepšího. Zas mluvím za sebe – mám víc zkušeností s úspěšnými zahraničními, ale i domácími blogy, a vím, jak vypadají. Na základě toho formuluji své rady domácím blogískářům, kteří mají touhu se stát podobně úspěšnými. Pokud ji někdo nemá, fajn, jeho věc. Nemusí mě poslouchat.
Za blbé rýpání považuju třeba komentáře, z nichž je hodně cítit autorovo ego, snaha se nad někoho povyšovat, a nedostatek argumentů nebo dokonce argumenty žádné. Lidi, co hodnotí v rámci Lupy či v minulosti Kladiva, většinou umí své komentáře podložit nějakým argumentem, mezi komentujícími v diskusi to pak ale nemusí být vždycky zvykem. Kdekdo blog okomentuje slovy, že stojí za houby nebo není zajímavý, a nic víc k tomu nenapíše. To je blbé rýpání.
Tři Lupařky mohou třeba někomu poradit, aby zvětšil písmo, jinak si odrazuje čtenáře. Je to rada, návrh, jak udělat blog příjemnější pro čtenáře, kteří by si jinak museli přibližovat stránku, což je pro ně nepohodlné a mnoho lidí to neudělá – ergo, autor ztratí čtenáře dřív, než ho stihl zaujmout obsahem. To není rada á la:“Buď jako já, bloguj stejně jako všichni ostatní“. To není nucení někoho, aby se přizpůsobil limitům a ztratil svou unikátnost. To jsou úplně normální, selsky rozumová doporučení. Stejně jako zarovnání do bloku, zmenšení obřího záhlaví, používání smysluplných perexů či odsazení mezi textem a obrázkem. To jsou všechno běžně se vyskytující rady v rámci Lupy či Kladiva (a vždycky byly) a stojí na pádných argumentech, které jsou samozřejmě pořád otevřené diskusi. Nikdo netvrdí „mám pravdu“. Funguje to na diskusi, já ti řeknu, proč si na základě svých zkušeností myslím x, pojď se o tom pobavit a uvidíme, k čemu dojdeme. Jakmile pak komunita k něčemu dojde, bere se to za pravidlo, dokud někdo nenadhodí důvod, proč by to tak nemělo být. Nevidím v tom žádné zavánění snahou všechny blogery sjednotit a totálně ztuctovatět. Vždyť je to totéž jako říct někomu „Nepublikujte svou knihu tak, aby každá druhá strana byla vzhůru nohama“. Jsou to jen logické věci založené na znalostech z oboru, selském rozumu a samozřejmě i znalosti obecného vkusu. V hodnoceních se možná někdy mohou objevit i rady jiného kalibru, u nichž by se dalo polemizovat o tom, zda se dají považovat za obecný názor a pravdu nebo jsou-li příliš subjektivní a opravdu o vkusu, ale zatím jsem tam na takové nenarážela. Raději bych se o takových případech bavila konkrétně než tady mlátit prázdnou slámu obecností.
Zlepšování a úsěšný blog… nemyslím si samozřejmě, že měřítkem kvality je pouze číslo na toplistu nebo tak něco. Důležitý je rovněž vztah se čtenáři. Hledám-li úspěšný blog, prostě se asi víc přikloním k blogerovi, který mě silně zaujme a jehož prezentaci (vzhled, přehlednost, všechno) shledám na první pohled atraktivní a velmi intuitivní, který stejně tak zaujal další stovky či tisíce čtenářů, který se svým blogem dokáže uživit a který je velmi zaměřený na čtenáře, než k nějakému neznámému blogískářovi, co si třeba píše hezky o svých běžných dnech, ale čtenářů má třeba pět. To je hezké, že si s nimi dokáže psát dlouhé osobní maily a že v nich našel spřízněné duše. Není to pro mě ale blog, který bych mohla někomu doporučit, nepřipadá mi úspěšný, a pokud má tak málo čtenářů, asi není dostatečně zajímavý, aby se o něj čtenáři podělili a šířili jeho adresu dál.
Pokud chceš vést nějaký VIP klub, máš limitovaný počet míst a chceš mít mezi členy jen ty nejzajímavější (a jakkoli se při tom slově ježíš, toto si stanoví zakladatel či správce klubu a taková je realita naprosto ve všech oblastech života, stejně to funguje i při hledání zaměstnání nebo při zkouškách na vysokou), a pokud máš k tomu všemu velký počet zájemců, pak není důvod si brát servítky a mazlit se s tím. Jen blázen by vždycky všechno do detailů okomentoval, když to dělá denně po dobu několika let a ví, že to ještě dlouho dělat bude. Proč bys to dělal? Proč bys ke všem zájemcům měl přistupovat s pokorou, když ty jsi ten, ke komu oni přišli o něco žádat? Neříkám „buďme všichni necitlivé svině“, ale zdá se mi, že nikdo z Lupařek k tomu nijak svinsky nepřistupuje, ani Kittanya Kladivo nevedla zle. Všichni jsme úplně normální lidi a umíme se domluvit. Je mi líto, pokud ti někdo někdy řekl něco, co tě zdeptalo a přimělo tak strašně moc nad tím přemýšlet. Souhlasím ovšem, že člověk by měl vždycky přistupovat s určitou dávkou pokory ke všemu a všem, a měl by neustále sám sebe a své uvažování podrobovat zdravé kritice, aby mu jeho případný vliv nepřerostl přes hlavu. Až budu někdy na někoho opravdu bezdůvodně zlá a budu smrdět egem (nebo lupařky), ozvi se.
Když píšu svá hodnocení, vždycky se snažím, aby lidi chápali, proč jsou mé názory hodny pozornosti, odkud své závěry beru a že si to necucám z prstu jen tak podle toho, jak se to zrovna mně líbí. Věřím, že by to tak měl dělat každý, že by tam vždycky mělo zaznít dost argumentů, podporujících ta tvrzení, aby nemuselo docházet ke spekulacím o subjektivitě.
Myslím, že nemám tendence k tak přehnaným reakcím jako ten třetí odstavec zespoda.
Už víc než dvě desetiletí chodím po světě s takovým myšlenkovým nastavením, že ničemu nevěřím naprosto definitivně, tedy ani své pravdě a svému názoru na to, jak má vypadat dobrý blog. Ale pokud mi něco je tisíckrát prověřeno, je to má letitá zkušenost, vím, že stejně to vnímá dostatečně podstatná část světa a že to obecně funguje, pak prostě budu věřit, že můj názor je správný a budu se za něj bít, protože tak prostě funguju. Budu připravená o něm poklidně debatovat s kýmkoli, kdo se objeví s názorem protichůdným, ale nejsem připravená házet si už dopředu na hlavu máslo a kát se, že vlastně vůbec nemusím mít pravdu. Samozřejmě že v nejširším smyslu nemusím, všechno je o vkusu a zvyklostech té které doby, pár desítek let zpátky by se taky všichni hrozili nad totálně vyholeným přirozením, kdežto dneska se většina lidí hrozí nad opakem. Ale my tady o tak širokých smyslech nemluvíme, mluvíme o blogování. Není třeba to hnát do tak hlubokých filozofických debat, protože to už pak nedebatujeme o jádru pudla, řešíme něco úplně jiného.
Věřím tomu, že jakkoli striktně zní všechna tahle „pravidla“ AK, blogerům to dává dostatečnou volnost ke kreativitě a unikátnosti. Mnozí členové jsou toho důkazem, jejich blogy rozhodně nevypadají jako přes kopírák a přesto krásně splňují vše, co po nich AK žádá.
Pro mě je úspěšnost to, když jsem schopná svým blogováním zaujmout dost lidí, když jsou mé články sdíleny po sociálních sítích a hojně komentovány, když jsem schopná si blogem (nebo přidruženými ebooky, ekurzy atd.) vydělat. Pro někoho může být dostačující to, že má blog a že ho někdo čte. Pak samozřejmě nebude mít potřebu cokoli měnit a nebude mít pocit, že se musí někam vyvíjet. Někteří z nás mají puzení jít dál a dál a hledat cesty, jak dosáhnout úspěchu, někdo to puzení nemá. Na tom není nic špatného a nemyslím to tak, že by to znamenalo, že má mizerný blog. Jen má pak prostě blog, který nemá šanci někam prorazit. Ale když se o to ani nesnažil, tak fajn 🙂
Věřím, že nově zvolené lupařky si svou funkci uvědomují a nemají v úmyslu kohokoli shazovat či zdeptávat. Jejich práce je ale jasná – projít všechny blogy a okomentovat jejich prohřešky proti pravidlům. Nemusí to nutně znamenat, že blog, který se jim hodně prohřešuje, je totálně špatný. Jen nevyhovuje pravidlům Klubu. Pokud, jak říkáš, máš jiné ideje a nesouhlasíš s klubovými, netrap se tím. Bloguj tak, jak chceš blogovat ty. Pokud toužíš po vyšší návštěvnosti a komentovanosti, obrať se na lidi, kteří ví, jak toho dosáhnout, ale pokud po tom netoužíš, jejich rady neposlouchej. Nejsou věnované tobě.