Milý italský deníčku 2: Pátek, Cortona a cuky na prodloužení pobytu

Myslím, že bych v Itálii klidně mohla chvilku žít a ta myšlenka mi čím dál tím víc hlodá v hlavě. Jsem tu jen pár dní, navštívila jsem jediné městečko, a už si mě to tu zaháčkovalo jídlem, atmosférou, výhledy, architekturou, milými lidmi… možná tu teď v květnu není nejtepleji, ale v létě? Jak snadno si dokážu představit zůstat tu v Il Palazzu třeba měsíc i dýl! Stačila by mi trocha peněz jen na jídlo, auto, abychom ho mohli párkrát týdně nakoupit a trochu objevovat.

Každý druhý den třeba vyrazit do nějakého města, objevovat Florencii, Pisu, cokoli v okolí. Jet znovu k jezeru Trasimene, ne nutně na loď, ale objet ho třeba na kole, zatímco auto necháme někde na parkovišti. Ve dnech mezitím bych si mileráda užila to ticho (když nepočítám cikády, ty se nedají vypnout), příznačnou italskou pohodičku, naši kouzelnou terasu pod vinnou révou a privátní bazén, mohla bych tu v klidu psát, jíst, meditovat, milovat a učit se italsky – ten jazyk mě baví čím dál tím víc a bláznivě mě těší, kolika slovům rozumím. A samozřejmě ti lidé tady, dost možná bych si tu dovedla dělat přátele líp než v Anglii.

„Dovolená“ se chýlí ke konci a shrnout ji můžu skoro samými pozitivy. Počasí nebylo nejhorší, většinou slunečno, ale nijak zvlášť to nepražilo (pan M. si spálil záda, nevím, jak to udělal), někdy pršelo, každý podvečer byla zima, takže o večerech zásadně zapalujeme krb, aby se to dalo trochu přežít.

Ubytování v „modrém“ pokoji hodnotím velmi pozitivně, je větší než levandulový a zbožňuju tu velkou vanu. Proud vody by sice mohl být větší, ale zas je asi příjemnější mít teplou vodu malým proudem celý den, než velký proud jen dvakrát denně, jako to máme „doma“ v Anglii.

Strava: nevyrovnaná. Italské jídlo je báječné a dokonce i Ashleigh umí občas připravit něco chutného, bohužel ale ani ona, ani Nigel skoro vůbec nejí, a já, rozežranec, tak bojuju a poměrně trpím, když musím záviset na tom, co ona nakoupí, a že toho za ten týden moc nebylo. Včera, když nás vyklopili na odpoledne v Cortoně (respektive pod ní), jsem si to tak vynahradila. Bylo to brzy po obědě, přesto jsme si zašli na kafíčko se zákuskem a brzy potom na brzkou večeři, v době, kdy jsem ještě vůbec neměla hlad, ale tak nějak jsem měla nutkání se nažrat do zásoby, protože jsem věděla, že to je poslední šance dnes něco zdlábnout, a do noci jsme pak měli pracovat a třídit ložní prádlo.

Do té Cortony bych se klidně podívala znovu. Jsem trapná twilighťačka, takže mi vzhledem notně připomínala Volterru a možná to byl i jeden z důvodů, proč jsem vůbec ten krpál dokázala vyšlapat. Chtěla jsem vidět, jak vypadá taková Volterra uvnitř 😀

Řekla bych, že vypadala celkem podle očekávání. Celé město sedí na strmém kopci, jede/jde se k němu nekonečnými serpentýnami, mezi nimiž to nelze střihnout žádnou zkratkou (všechny možné cestičky vedou přes něčí pozemek nebo skrz neschůdný kopřivový terén), ulice jsou povětšinou bláznivě strmé, kamenné, jako koridory bludiště, nikde žádná zeleň, jen beton.

To samozřejmě neplatí všude, jen uvnitř města. Blíž k okrajům se dá procházet příjemnými horizontálně položenými uličkami plnými krámků pro turisty, kde mají hlavně slamáky a oblečení, pohledy, výrobky z olivového dřeva, zmrzlinu a další pochutiny, a jsou tam samozřejmě i různé restaurace a kavárničky, všechno tak nějak v obvyklé turistické kategorii, co se cen týče.

Cappucino jsme dostali za euro pade, zákusky k němu za dvě pade jeden a mně asi poprvé připadalo, že konečně objevuju nějakou zemi takovým tím způsobem, jak se to běžně dělá a má dělat – někam jdete, objednáte si něco k jídlu, ochutnáváte místní speciality nebo originální verze mražených polotovarů, co si kupujete doma, usmíváte se nad místním přízvukem angličtiny a zbožňujete, když někdo kolem vás vykřikne něco v místním jazyce.

A pak si to místo jdete projít, hledáte nejlepší výhledy, zkoumáte přes wifinu mapy a turistické info o zdejší lokalitě, fotíte, pózujete a usmíváte se na kohokoli, kdo kolem vás projde s batohem na zádech, slunečními brýlemi na hlavě a foťákem v ruce. Já vím, já jsem taky odjinud.

Jedno odpoledne je ale na takové objevování fakt málo. Ani nevím, proč jsem o Itálii jako destinaci na dovolenou nikdy moc neuvažovala. Jet sem pracovat? To mě neláká a přijde mi, že si to nějak protiřečí s místní uvolněnou atmosférou. Ale možná bych sem vážně mohla někdy přijet a jen tak pobejt. Jen to chce mít toho správného partnera do krimu.

Haló? Je to prosímvás hotel Třiměsícevitálii? Chtěla bych si zamluvit pokoj…