Milý Ježíšku…

Na ty moje každoroční anti-wishlisty už jste si asi zvykli. Život podle minimalistické filozofie má v podstatě jen jediný zádrhel, a tím je to, že lidé kolem vás nejsou minimalisti. Uvažují v hmotných věcech a Vánoce jsou pro ně především období dárků. Nic nedávat? To přece nejde!

A tak já neříkám, nic nedávat. Ale dávat jen to, co ten člověk opravdu chce nebo potřebuje, nebo nějakou maličkost. A ne každou blbost, která by se mu mohla líbit, a ještě to honit na hodnotu nebo na velikost, protože „tohle je přece málo, to musim koupit ještě něco“. Já už si nekupuju skoro nic, jen spotřebovatelné věci, zážitky a velmi výjimečně něco, co bych tak úplně nepotřebovala, ale líbí se mi to. Že bych se v nákupu unáhlila a pak litovala, to se mi stane tak jednou, dvakrát do roka, a paradoxně jde obvykle o věci směšně levné, u nichž takový pocit viny je prakticky nesmyslný. Moje nenakupovací výzva už dávno přestala být výzvou. Zjistila jsem, že je mi to úplně přirozené, a že už se neumím přimět vnímat to jinak. Ok, jednou za uherák toho mám dost, přece jenom jsem ženská a mám ráda nové hezké věci, ale i tak, to už musí být něco, co jsem v sobě jako přání nosila několik let, že mi konečně hráblo a koupila jsem si to.

Takže z mé strany už věcí moc nepřibývá. Pořád je ale třeba regulovat příliv zvnějšku, a tak jsem zas letos měla v plánu obnovovat článek o tom, co všechno nechci, jako jsem to dělala každý rok. Nějakým zázrakem se mi ale podařilo během roku nasbírat seznam věcí, jimž bych se vůbec nebránila. Přece jenom spotřebovatelné věci se časem nakonec vážně spotřebují, například jsem letos dodělala spoustu prádla a také celkem úctyhodný počet párů často prehistorických ponožek, které to se mnou táhly, no některé už dobrých patnáct let. Chodili jsme tenhle rok s panem M. po několika divokých túrách, a tak se mi letos poprvé stalo, že vážně nemám skoro žádné ponožky ani spodky a děravé mám i poslední dvoje slušné kalhoty 😀 Co vám mám povídat, začátkem příštího roku nejspíš trochu provětrám peněženku v Primarku a už se na to hrozně těším 🙂 Hlavně na ty ponožky 😀

No ale jsou tu i jiné věci. Tož pro inspiraci a pro těch pár nejbližších, kteří si ty moje bláznivé seznamy každoročně čtou a dávají si navíc i tu báječnou práci se jimi řídit, tady to je 🙂

Povlečení – Co k tomu dodat. Chci mít konečně něco, co bude ladit k mé borůvkovo/vínové zdi. Pokud možno žádné divoké vzory, v pokoji se mi už tak mísí dost barev, takže spíš něco jen vínové, maximálně s nějakou hnědou/béžovou/černou. A nesmí se na to moc chytat kočičí chlupy. Já sice alergii nemám, ale čeho je moc, toho je příliš, a spát v tom fakt nepotřebuju. Poslední (a vlastně první) povlečení, co jsem od pořízení letiště dostala, dopadlo bohužel přesně tak a dostal ho nakonec brácha. Ten kočky nevede.

Stůl – Ten mi nikdo asi dávat nebude, stejně bych si ho musela vybrat, ale pro pořádek si ho sem dejme. Ten můj starý je v naprostém pořádku, nepochopím, co je to za fantastickou kvalitu, po těch letech, ale ta jeho barva už mě naprosto deprimuje. Stejně to prakticky vidím s kobercem, který je navíc pod židlí samozřejmě dost ošoupaný.

Nový Harry Potter – Jsem sice trochu na pochybách, jestli to vůbec bude čitelné, když je to vlastně jen přepis divadelní hry, ale co si budeme povídat – stejně si to budu chtít přečíst 😀 Takže tak.

Starý Harry Potter – konkrétně Vězeň z Azkabanu. Asi je na čase si přiznat, že knížky, které jsem kdysi dávno půjčila jednomu kamarádovi a už mi je nikdy nevrátil (stejně jako těch jednadvacet tisíc…), se mi zpátky do života samy od sebe nevrátí. A protože mi v té knihovně chybí, nejspíš by bylo vhodné využít příležitosti, kdy se blízkým chce mermomocí mi něco darovat.

Parádní diář/zápisník. Diář dostávám každoročně od mámy a ne že by se jí nedařilo vybírat pěkné, ale přece jen jsou obvykle takové všední, ne úplně osobní. Tak jsem si začala říkat, že by se mi líbilo mít zase jednou takový, který by mi opravdu seděl, který bych s sebou chtěla nosit prostě vždycky a všude a který by mě inspiroval k zápiskům. Kdysi dávno jsem si v Londýně koupila jeden v koženém obalu, který bohužel časem dostal zabrat příliš na to, aby se ještě dal používat, a od té doby v hlavě nosím zasutou myšlenku, že bych něco takového chtěla mít znovu.

• líbí se mi obaly převázané šňůrkou, ale kdyby to měla být kůže, musela by být falešná, neb nehodlám podporovat vraždění zvířat kvůli módě. Nejlépe by se mi asi líbil semiš/samet, ten prostě zbožňuju. Přívěsky to mít nemusí a když už, tak ať jsou jakékoli, jen ne čistě zlaté. Bronz, stříbro, nebo vintage „ošumělé zlato“ ok… může být. Magnetický zaklapávací okraj by byl bonusem.
• nesmí to být nic velkého, mám ráda malinké diáře a zápisníky, co se vejdou do malé tašky. Ne zase takové ty úplné miniatury, na to se sice hezky kouká, ale použitelné to moc není. Největší ale tak cca 15×15 cm. Aby se to dalo hodit i do malinké kabelky.
• klasický denní diář skoro nepoužívám, zato nutně potřebuju roční plánovač. Mám v tom mnohem větší přehled. Jeden malý řádek na den bohatě stačí, píšu si tam jen to nejnutnější a ráda před sebou vidím celý rok naráz, nebo na dvakrát, ne že musím desetkrát zalistovat.
• nemusí to být nic tlustého a vybaveného vším možným. V podstatě by mi stačil jen ten plánovač a pár listů na poznámky. Diář většinou kromě plánovače používám tak, že si do něj jen lepím post-ity s důležitými věcmi a hesly, co si musím pamatovat (protože co nemám napsané, to nevim), a píšu si tam recepty, to je tak všechno.
• steampunková/cestovatelská/námořní tématika rulez. Kotvičky, kompasy, globus, mapa světa, ozubená kolečka, poštovní razítka… cokoli na ten způsob. Chci, aby ten diář odrážel můj život a mou osobnost a inspiroval mě k plánování více dobrodružství. Ale jestli na tom bude napsané něco jako „Not all who wander are lost“, tak vám to hodim na hlavu. Ne, vážně, já tu hlášku k smrti nesnáším, je to všude. Chci obrázky, ne rádoby originální hlášky o cestování. Eventuálně samozřejmě může mít zvířátkovou tématiku, hlavně kočky, sůvy nebo něco nerdovského (Doctor Who, Harry Potter…). Hlavně ale něco snového a ne přeplácaného. Ten z obrázku mě například dostal povrchem, co vypadá jako semiš, ovšem jedná se o konopí, ta tmavě modrá v kombinaci s rezavou steampunkovou je dokonalá, má to šňůrku a krom toho to vypadá taky jako něco pro whoviana, ačkoli to s tím nemá nic společného. Miluju crossovery mých oblíbených vesmírů <3 #nerd 

Svíček mám na deset let dopředu, ale nějakou čokoládovou/oříškovou/medovou bych nepohrdla.

Něco od Lushe. Tam nelze udělat chybu – Lush bude totiž vždycky něco, co spotřebuju a po čem mi nezůstane bordel. Šampuky, sprcháče, tuhý kondicionér, bomby do koupele… you name it.

Výjimečně letos povolím oblečení, ale jen asi nějaké elegantní dámské topy/trička, v přírodních barvách nebo v černé. Zjišťuju, že jsem odrostla tričkům s potisky (i bez) a naopak mi dost chybí v šatníku nějaké dámské elegantní oblečení. Ve svých stávajících věcech mám přehršel sranda triček, v nichž si připadám prostě už nepatřičně a málokdy si je tak zvolím, když někam jdu. Je to zvláštní úkaz, který jsem si doteď vůbec neuvědomovala, ale teď, když je to venku, chci začít pracovat na tom, aby se situace napravila a abych měla co na sebe.

Směs na masalu. Došla, Máňo.

SD karta a usb hub. Zjistila jsem, že mám dost malou paměť na notebooku, a nejde mi používat exterňák, jelikož je připojený skrz dva kabely a ještě adaptér, a ten počítač to neutáhne. Takže si budu muset pořídit hub, kam to bude možné zapnout přímo.

A to je tak všechno. Krom těchhle věcí bych si spíš asi přála, aby mi nikdo nic nedával, hlavně nic, co si nemůžu odvézt do Anglie nebo co je blbost převážet. Zas budu po Novém Roce balit. Jeden kufr. Jeden kufr zosobňuje celý můj život, do jednoho kufru se musí vlézt všechen můj majetek. Tak uznáte, že v takové situaci opravdu nepotřebuju, aby mi někdo něco dával. Jen lásku, smích a úsměvy. Čas a příjemné popovídání u čaje nebo kávy. To je to jediné, čeho mám málo.

A nevim jak vy, já se stejně nejvíc těším na řízek se salátem, cukroví a stromeček.

A vy?