Milý výlevníčku…

Únava. Těžký týden.

Rodina nám dává zabrat. Tenhle týden mi připadalo, že šlo všechno tak nějak s kopce. HM jako by byla čím dál tím míň příjemná, a práce čím dál tím víc. Mám dělat cca 9 hodin denně, A. mi tvrdila, že oni dělali tak 8, ale já jsem tenhle týden dělala i víc a pořád nebylo hotovo. Hlavně málo odpočinku – děláš ráno, pak se jdeš nasnídat, pak děláš do oběda, po obědě jdeš venčit psy a pokračovat v práci ještě aspoň na hodinku, dvě, a pak máš přestávku 2-3 hodiny, která hrozně rychle uteče, a zase jít do baráku, vyndavat prádlo, dělat večeři, úkoly…

Navíc jsem tenhle týden měla tři babysittingy, což rozhodně není normální. Běžně mám mít tak jeden týdně. Šéfka mi taky slibovala, že jednou týdně dělá večeři ona, jenže ji zatím dělala jednou. Včera večer jsem ji naštěstí dělala jen pro Darcy a pak mě šéfka pustila. Chvála Uchu, potřebovala jsem to jako sůl, ten jeden večer volna.

Nejhorší je, když vás nikdo neocení. Dřete se jako blbec, abyste všechno stihli. Do toho vám přidávají. Do toho musíte neustále myslet na několik věcí najednou. Do toho za vámi každý den minimálně jednou přijdou s tím, co bylo špatně. A ještě jsme neslyšeli, že by řekli něco pozitivního (tedy krom toho, že předchozímu páru psali, že jsou s námi spokojení – ale co takhle říct to nám?). Dnes sice boss psal panu M., že na zahradě všechno vypadá skvěle, jenže to nezapomněl zakončit proslovem o jedné věci, kterou neudělal. Jako by snad na to ještě měl čas.

O mé práci v playroomu a hlavně vší práci okolo, která mi z toho vznikla, toho taky moc nepadlo. Suše prohlásila, že to vypadá mnohem líp, ovšem až poté, co to sama na závěr trošku zreorganizovala. Žádná slova díků, žádná viditelná úleva, a chvílemi tak z toho má člověk pocit, že je neviditelný, a cokoli udělá dobře, nikdo nezaznamená.

Bossova koupelna je maličká, není toho tam moc k čištění, a myslím si, že umývat koupelnu jednou týdně je víc než dost. Ostatně tak to dělala i A.. Z nějakého důvodu to ovšem najednou není dost, a tak si na mě vymysleli, že to mám dělat dvakrát až třikrát týdně. Hlava mi to nebere, ale ok, pokusím se. Tenhle týden jsem na to ale neměla čas, a tak měla šéfka potřebu mi to znovu důraznou zprávou připomenout. Nemůžu se ani hádat, protože bylo jasně dáno, že počet týdně odpracovaných hodin je přibližný. Jenže zásoba mé energie není zrovna nafukovací a dělat od rána do večera v kuse se mi opravdu nechce.

Do toho mi přidali čištění zubů jednoho psa, taky třikrát týdně. Nezabere to moc času, ale je to další věc, na kterou musím myslet.

A děti dávají zabrat. Darcy je mnohem zodpovědnější, ale je to hrozná herečka. Často se jen dělá, ve skutečnosti ale George podporuje v lumpačení. A on nevynechá skoro jedinou příležitost k tomu, aby mi odporoval, trápil mě, odmítal si dělat úkoly, zdržoval a vymýšlel si, co všechno nebude jíst a že chce něco jiného. Poslouchají mě tak napůl, takže je to donekonečna opakování všeho, co řekla jejich máma, přestože jim to i ona řekla xkrát – z toho je samozřejmě vidět, že to není ve mně, a potvrdila mi to i Darcy, že George je takový vždycky. Je to ale takové rozčarování a na konci týdne opravdu cítím, jak mě jen tohle vysílilo, hlavně ty večery, kdy se dělají úkoly – myslím, že právě George mě vysiluje vůbec nejvíc ze všeho.

Dnes – v sobotu – jsme si s panem M. museli střihnout brigádu navíc. Všechny ty pytle a krabice, co se vytřídily z playroomu, jsem rozdělila podle toho, co by mohlo jít na charitu a skládku, a protože v týdnu nebyl vůbec čas tam jet, to prostě volno nemáme, museli jsme to udělat dneska. Při té příležitosti jsme si alespoň prošli Haslemere, což je asi nejbližší městečko, kde je pár obchůdků. Už jsme tam jednou byli s A. a L., ale to jsme neměli moc času. Dneska to bylo o něco lepší. Baví nás zkoumat tahle malá městečka. Ok, chybí tomu Primark a Poundland, jsou tam vesměs jen chariťáky, hospoda, Costa a Waitrose, takže použitelné na nakupování to moc není, ale jen tak na krátké vyvětrání hlavy na pár hodinek to stačí.

Dump mě překvapil. Nečekala jsem, že to bude tak velké a tak rozdělené. Jsou tam kontejnery na všechen možný tříděný odpad, ale i na netříděný. Neměla jsem to bohužel tak nachystané, tak jsem se v tom ještě musela přehrabovat znovu, už asi popadesáté, na místě, ve stresu, s plným močákem 😀 Ale nakonec jsme to zvládli.

A v chariťáku mě taky překvapili. Dělala jsem si starosti, že třeba nebudou chtít hračky (kterých byla většina), a celý týden jsem věci roztřizovala a hrozně přemýšlela, jestli to či ono není moc jeté. Nakonec to ale byla hračka, nanosili jsme jim tam toho plné auto (poprvé jsme mohli ocenit, že máme tak velké monstrum, jinak by se to do něj všechno vůbec nevešlo) a oni byli rádi. Nikdo to samozřejmě neprobíral (což jsem tedy ani nečekala, ale nechtěla jsem jim tam nosit zajíce v pytli, tak jsem se snažila), ale i na pár zrezavělých krámů, co jsem se vyloženě zeptala, jestli to chtějí, kývli, takže ty řeči, co vedou na webech, jako že berou jen věci ve skvělém stavu, jsou vážně jen řeči.

Je škoda, že tohle u nás není zavedené. Přitom to dává perfektní smysl a určitě by to i u nás dobře fungovalo. Myslím, že jsem loni v létě viděla na jeden chariťák v Praze plakát, ale nikdy jsem se nedostala k tomu, abych se tam podívala. Třeba to taky přijde, když už tam míří i Primark.

Celý týden jsem zápasila i s prádlem. A. kroutila po mých zprávách hlavou, kolik toho na nás nakládají. Veselá historka z natáčení je i to, že nezávisle na tom, aniž bychom cokoli říkali, nám i místní zahradnice říkala, ať zpomalíme. Což o to, my víme, že není dobré dělat jako fretky a dávat najevo, že toho zvládneme tolik. Bojujeme s tím už roky, abychom to nedělali. Jenže flákat se, když máme kotel práce na seznamu, a tu práci prostě neudělat, neumíme. A šéfové se zjevně rozhodli, že z nové krávy nadojí co nejvíc mlíka, a snaží se prostě výrazně zvednout množství a level odvedené práce. Což bych ještě chápala, ale fakt je na palici, když vy ten level sami od sebe zvyšujete už od začátku prostě tím, že jste na to zvyklí (po Trescu, ještě abychom nebyli), ale nikdo si toho nevšimne. Vydrhnutá trouba a plechy? Nikdo nic. Omyté stěny? Nikdo nic, ještě si na to pozvali malíře 😀 Vyčištěnou půlku fleků z Georgovy podlahy taky nikdo neviděl, zjevně, a navíc mám pocit, že i tu bude možná malíř přemalovávat. Zbytečnou práci mám vůbec nejradši. A nevím, proč jsem si myslela, že si někdo všimne, že jsem omyla všechny záchody zespodu a zestran. Zjevně další rodina, která si něčeho takového prostě vůbec nevšimne. Zato ale nesnesou šmouhu na povlaku na polštář, drobky v dřezu nebo vázu položenou na místě, kam nepatří.

Přerovnala jsem a vycídila laundry room – nikdo nic. Vytahala jsem všechny prací prostředky z prostoru vedle pračky a celé to tam vyluxovala a vytřela, než jsem to úhledně srovnala zpátky. Nikdo nic.

Tak nevím. Dneska večer mám další bejbáč a tím udělám tlustou čáru za tímhle týdnem. Nebyl nic moc. Včera odpoledne jsem z toho už byla tak vynervená, že jsem na chvilku přestala myslet a přiložila žehličku na jedno sportovní tričko, což samozřejmě způsobilo menší taveníčko. Není to moc výrazné, ale přesto si myslím, že si toho všimnou, tak přemýšlím, jestli se rovnou prásknout – asi budu muset, ale vůbec se mi nechce. Je to po tomhle týdnu přesně asi tak to poslední, co ještě potřebuju, působit víc za debila.

A to jsem měla ještě takové štěstí, že byla šéfka zrovna pryč, když nám popeláři nevyvezli recyklační popelnici a nechali na ní lístek, že je v ní materiál, který tam nepatří. Vrátila jsem se zrovna z procházky se psy, když mi to pan M. nakvašeně oznámil, a netušila jsem, jestli zrovna šéfka nepřijede, takže jsem popelnici musela urychleně zatlačit za barák a tam ji prostě vysypat a probrat 😀 Zdejší systém recyklace je, jemně řečeno, na hlavu, a ať to beru z jakékoli strany, tak to nepochopím. Ale beru holt na vědomí, že z toho, co byste tam normálně dávali, tam prostě půlka nesmí, a je třeba to házet do normálního koše. Což mě, jakožto člověka, který recykluje rád, dost štve.

Uklidňuju se vědomím, že podobné věci se stali i těm před námi, dokonce vím o některých naprosto identických 🙂 A vím, že jsme sakra dobří, takže na jednu stranu bych to nepotřebovala slyšet. Ale potřebuju. Jenže říct si o to nejde, pak už to není ono.

Někdy, když jdu do lesa se psy, mám pocit, že to všechno začalo nějak špatně. Jako bychom byli my proti nim a ne jeden tým. Může za to podle mě i to auto. Nedělají z toho vůbec scénu, naopak nás boss uklidňoval, ať se nestresujeme, a že pokud se to nebude stávat každý týden, je to v pohodě. Ale není to dobrý začátek. Jinak to s tím zatím dopadlo tak, že boss by měl zaplatit půlku, respektive to nějak zaplatit celé a pak nám to bude průběžně strhávat. Pan M. do toho přišel s návrhem, že našel na internetu poměrně laciný nárazník a že by to třeba zkusil vyměnit sám, jen potřebuje, aby se na to boss kouknul a odkývnul, jestli to je správný kus. Tím by se mohlo ušetřit. Boss říkal, že to by šlo, ale myšlenku nedokončil, konverzaci jim někdo přetrhnul. To je v těchhle situacích vždycky největší zádrhel – komunikace. Mluvíme s nimi málo, s ním skoro vůbec, s oběma hlavně po smskách, a ty neznějí vždycky tak, jak by to člověk podal osobně, znějí až nepříjemně a jsou strohé. V člověku to vyvolá pocit, že něco neudělal dobře a že je to jeho vina.

A někdy mám prostě problém uvěřit, že tady budeme rok. Mám pocit, že se něco stane, pohádáme se a pojedeme pryč.

No, ale život jde dál. Jedna věc, kterou jsme určitě udělali dobře, jsou mýdlové ořechy, zmínila jsem se o nich minule. Kilo stálo necelé tři stovky a mělo by to vydržet na ten rok úplně v pohodě, dost možná i na dýl. Tedy pokud bychom to používali jen na prádlo, ale myslím, že až budu mít chvilku, pogooglím něco o dalších možnostech využití – vím, že to spousta lidí používá i na jiné věci.

Funguje to? Zatím jsem s tím prala dvakrát s fungovalo to bezproblémově. Ořechy páchnou trochu po octě, ale prádlo to neovlivní, to není po vyprání cítit ničím. Já tam zatím přidávám trošku aviváže, dokud ještě mám, a pak si asi zkusím vyrobit vlastní, protože přece jenom nějakou vůni do toho života chceme a čisté prádlo má prostě podle nás vonět.

Koupili jsme si taky silikonová víčka na nádoby. Měla by nahradit fólii, kterou bychom asi jinak používali, protože nemáme moc piksel na zbytky jídla a tak. To bude jedna z věcí, kterou si určitě povezeme domů, protože taková víčka by měla vydržet navěky.

Plánuju si i další takovou zero waste věcičku, takovou dámskou. Ještě jsem se nerozhodla, váhám asi hlavně kvůli penězům a změně zvyklostí, ale myslím, že už dlouho váhat nebudu. Ostatně v Anglii vždycky hodně měním svoje zvyklosti, zvlášť protože bydlím s panem M. a náš život vypadá přece jenom trochu jinak než můj život. A myslím, že až se hecnu a zkusím to, tak to bude krok správným ekologickým směrem. Pánové prominou, ale mluvím o menstruačních kalhotkách. Jestli s nimi některá máte zkušenosti, budu ráda za komentáře. Po shlédnutí pár videí a přečtení pár recenzí zvažuju Thinkx a jediný zádrhel je tam vážně asi cena a to, že si těch kalhotek musím koupit víc, ať mám na střídání, protože to samozřejmě je třeba pořád prát. Alespoň dvoje nebo troje to tedy chce. Mám referral kód, s nímž ušetřím 10 dolarů, což je fajn, ale i tak to bude pálka. Ty nejbezpečnější kalhotky stojí 34 dolarů, čili pokud si koupím dvoje a třeba ještě jedny na lehčí dny, dám za to cca 2000,- a to není úplně částka, kterou bych byla zvyklá dávat za prádlo. Abych pravdu řekla, můj obvyklý budget na kalhotky je cca 50,- max 😀

Ještě jsou tedy ve hře levnější varianty, na něž odkazuje jedna dobrá recenze, jenže mám pocit, že většina těchto variant nenabízí tu možnost používat čistě jen ty kalhotky. Většinou jde spíš o podporu proti nehodám na povlečení a oblečení. Ještě to ale budu zkoumat, přece jenom to je dost peněz. Mám ale pocit, že to přírodě víc než dlužím a koneckonců, při ušetřené spotřebě jiných výrobků se mi to poměrně rychle vrátí zpátky.

Příští týden si, doufám, zase trochu odpočinu. Chci se pokusit dávat větší pozor a vymyslet nějaký systém, jak věci dělat tak, aby byly správně a já se nemusela ptát šéfky. Například jí nemůžu říct, že nám nevyvezli tu popelnici, takže jsem ihned zkontaktovala své informační kanály, aby mi proboha vysvětlili, jak to s tou recyklací je 😀 Taky ji nechci denně otravovat s tím, čí je který kus vyžehleného oblečení, když už mi to hlavně říkala. Já vím, že se to nedá pamatovat, a nechci na sebe být nesmyslně přísná. Ale taky v ní nechci pěstovat dojem, že si nic nepamatuju. Tihle lidi nikdy nepochopí, kolik toho máte na talíři. Oni mají svoje životy, svoje joby, a jsou vytížení a vydělávají úplně jiné peníze. Myslí si, že vy máte nejjednodušší život, dělat doma, uklízet a stříhat stromy. Že nemáte žádnou zodpovědnost a žádný stres. Opak je ale pravdou. Dělat u někoho doma, u někoho, kdo má kvazilion věcí a oblečení a svoje systémy a standardy na všechno, je někdy snad vůbec to nejtěžší.

Proč že jsem vlastně tady? 😀 Jo, vlastně. Primark, Poundland, veverky, lišky… a krásná zelená Anglie. A vydělávat za to přes dvacku měsíčně jako taky neni úplně blbý.

Nějaké to další počtení:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.