Minulý rok. Jaký vlastně byl?

Tenhle článek chce soundtrack. 

Když odhlédnu od různých zmatků z posledních týdnů a povznesu se nad některé věci, dá se říct, že jsem s tím rokem dělala, co se dalo. Moje představa na jeho začátku byla, že budu mít spoustu volného času a klidu na práci na blogu a na dopsání e-booků, na třídění fotek a vůbec řešení počítačového života. Věci nakonec dopadly jinak. Naše práce vyžadovala flexibilitu a neustálou pohotovost. Neměli jsme volné hodiny času, nebo jsme o nich nevěděli dopředu – kdykoli nás mohlo cokoli vyrušit. A to pro mě byl naprostý zabiják veškerých plánů na klid, nedokázala jsem se skrz to probít.

Protože kreativitu si nevynutíš. Protože nemůžu psát článek, když mě od něj při každém odstavci někdo vyruší. Protože když se k tomu mám vracet po půl hodině nebo hodině nějaké práce, tak už to stojí za prd. A o rozepsaných jiných věcech ani nemluvě, na práci na e-booku jsem se kolikrát v minulosti zasekla i na několik hodin, a to tady jednoduše nepřipadalo v úvahu.

A tak jsem si tím ten rok nechala jaksi zkazit a poznamenat a mrzelo mě, že nemám svobodu, kterou jsem od toho čekala. Neznamená to, že by to nebyla dobrá práce, ale je jasné, že nebyla vhodná pro mě. Už nemám na to, abych někomu odevzdávala veškerý svůj čas, včetně toho volného. Nemám na to, abych nebyla placena za přesčasy a aktivity nad rámec normální práce. Nemám na to, abych někomu poskytla expertýzu a skill v oborech, které s au-paiřinou nemají co dělat, a nebyla za to jakkoli ohodnocena, často ani oceněna.

S koncem našeho pobytu jsem přemýšlela. Šla jsem do toho proto, že uklízení domů je pro mě odpočinek. Nemít nikoho za zadkem, moct si dělat relativně co chci, jít domů, když mám hotovo. Neberte mě špatně, měli jsme na své pozici dost výhod, ale co byl pro mě zásadní kámen úrazu, byly děti.

Nejsem do dětí obecně extrémně udělaná, co si budeme povídat, ale jsem na tom podobně jako se psy, nebo obecně s lidmi – když se to ke mně chová dobře, tak si to dovedu snadno zamilovat. Potíž byla v tom, že tady se ke mně děti dobře nechovaly. Byly lepší dny, ale v zásadě jsem měla smůlu na rodinu, která se dětem nevěnovala dostatečně, a kompenzovala to tím, že mohly všechno. V domě se sice často řvalo, ale neexistovaly sankce, jen neustálé vyhrožování, a děti snadno přijdou na to, že jim všechno projde. A když nezmůže nic rodič, co má dělat au-pairka, která vlastně nemá už vůbec žádnou páku?

Dokázala jsem si snadno představit, jak bych mohla dělat podobnou práci znovu, v lépe vedené rodině, kde rodiče nejsou tak vytížení, a kde děti ví, že musí poslouchat. Hlavně ale vím, že bych musela jet někam, kde jsou dané hodiny, a kde je můj volný čas skutečně můj, žádná pohotovost na telefonu, žádné „nevím, jestli dneska večer budu pracovat.“

Rokem se vznášela myšlenka, kterou uskutečňuje nemálo jiných párů – po třech letech můžete v podstatě stejnou práci dělat normálně na smlouvu, za notně lepší odměnu, a mnohdy i za lepších podmínek. Někde, kde skutečně ocení můj věk a zkušenost, kde je normální člověku zaplatit za to, co udělal navíc, a snažit se, aby byl spokojený. Už nejsme zobáci, zažili jsme toho spoustu, a nemám zájem už poslouchat nesmysly, jako že ten koberec je zničený, protože jsem z něj vyčištěním „stáhla přirozené barvivo“, nebo že se ode mě očekává, že budu dělat x hodin navíc zadarmo. Bullshit.

Popravdě nevím, jestli tohle ještě někdy budu vůbec dělat znovu. Ale nebránila bych se tomu. Nikdy jsem si nemyslela, že budu profesionální uklízečka, ale baví mě to. Pokud se k tomu neváže tisíc věcí, co s tím nemají nic společného, a pokud na mě nikdo nenakládá nesouvisející stresy, za jejichž handlování mě ani neodmění, pak jsem přitom opravdu spokojená. Čistím věci a čistím si u toho hlavu. Chci jen mít svůj klid, moct přijít domů a nezůstávat myšlenkami v práci a u problémů s lidmi, kteří nejsou typem lidí, se kterým bych chtěla trávit čas.

Kromě toho všeho to byl dobrý rok. Hodně jsem se toho naučila. Navštívila jsem spoustu míst v Londýně, která jsem chtěla navštívit. Seznámila jsem se se Shoreditchem, a tak znám to město zase o kapku líp, než dřív. Několikrát jsme byli v našem milovaném Brightonu, který si pořád nosím v srdci a který mi pořád chybí. Šumění moře, křik racků, sůl ve větru, který si mi hraje s vlasy a ošlehává mi jimi tváře.

Nevím, jestli někdy budu bydlet u moře, ale vím, že když ho nějakou dobu nevidím a necítím, tak mi strašně chybí. V mém srdci ti racci pořád křičí a ty vlny pořád šumí. A snad bych to měla brát jako znamení, že přesně to mám udělat – že přesně tam mám bydlet. Proč jen nemůžeme mít moře v Čechách…

Hodně jsem si jedla, hodně jsem toho ochutnala, a teď na to doplácím, protože jsem přibrala 😀 Jsem na sebe sama zvědavá, jestli se dokážu do léta alespoň trochu vypracovat. Neumím hubnout, to říkám rovnou. Nejsem cvičící typ, nemám silnou vůli a vedu sedavý život. Snažím se s tím něco trochu dělat, ale jestli ta má trocha bude mít výsledky, to je otázka.

Plánovala jsem taky doma chodit po doktorech, a pořád plánuju, ale zatím se to odložilo, protože jsem si řekla, že alespoň ten první měsíc ještě na pojišťovnu nepůjdu. Hlavně na pracák se mi nechtělo. Ale pomalu sbírám kuráž a snad to příští měsíc vyřeším. Tlačí mě hlavně problémy s pletí, kterých se pořád nemůžu zbavit a je to dost špatné. Bojím se, že mě doktorka pošle na šlauch do břicha, když se budu pídit po vysvětlení různých bolestí, ale snad to nedojde tak daleko. Hlavně bych si měla zajít na vyšetření hlavy kvůli migrénám, a na endokrinologii kvůli štítné žláze, kterou bych měla nechávat pravidelně kontrolovat, a už jsem tam roky nebyla. Lékaře zanedbávám, to je pravda, protože jim nevěřím. Celý život mám různé potíže, které mi nikdy nikdo nevysvětlil. Nebo které se léčily krajně nepříjemnými způsoby a k ničemu to nebylo. To se pak člověk opravdu těžce dokopává jít tam znovu, zvlášť člověk s takovým strachem z těch nepříjemných vyšetření, jaký mám já. A není to jen strach, je to zkušenost.

Zpátky k loňsku. Když si projíždím svůj Instagram, vidím tam tolik krásných chvilek. Tolik výletů. Tolik malých i velkých vítězství. Tolik věcí, co jsem zkusila, tolik receptů, co jsem uvařila a ochutnala. Tolik zábavy a tolik hezkého. Jsem ráda, že jsem si ho vedla, že jsem pro něj konečně našla využití a že mě to chytlo. Nejde jen o to, cpát světu své výcvaky každého jídla. Jde o zkušenosti a o hezké momenty, které bych si bez něj pravděpodobně nepamatovala, a které mi teď bude donekonečna připomínat. A vždycky, když budu mít pochybnosti, jestli ten rok stál za to, nebo se budu sama sebe ptát, co jsem s ním vlastně udělala, tak se kouknu a budu vidět, že byl vlastně báječný.