Moc, moc, moc se toho děje

Týden mě zlobil internet, týden jsem neměla pro jistotu už ani notebook a další týden je tu na návštěvě rodina pana Mysteriózního, takže říct, že nemám čas psát, by byl understatement jako prase.

Začalo to tím internetem, cca týden pořád vypadával a já neměla kdy si zajít za místním IT týpkem. V neděli už jsem to nemohla vydržet – už jsem ho nemohla chytit ani v kuchyni, musela jsem s notebookem ven z domu, a tam se jednak nedá sedět, jednak notebook je stařeček a dlouho bez napájení nevydrží. Tak mi hráblo a začala jsem hledat příčinu, což dopadlo tak, že jsem klikla na něco s nápisem cca jako „Aktualizovat Aetheros ovladač internetu“ a najednou mi ten počítač umřel. Prostě kiksnul. Modrá obrazovka, dump crash, dead.

O.o

Pan M. byl zrovna někde venku, jistě, jinak bych na to nesahala a měla bych se koho zeptat, ale že u toho nebyl, tak jsem to prostě nevydržela a bylo to. To si člověk najednou zase (po stopadesáté) uvědomí, že už velice dlouho nezálohoval a že bez fotek se třeba žít dá, ale jak bychom dali dohromady naše účty, když je mám zapsané jen a jen v tom svém zatroleném kompu a jsou tam nesrovnané dluhy za x měsíců? V životě bychom to už nevymysleli, takže když se pan M. vrátil domů, našel mě tu jako hromádku neštěstí, ubrečenou a vzteklou sama na sebe.

No, long story short, data se mu podařilo zachránit téměř hned, nastartoval počítač v nouzovém režimu a bylo to tam (tyhle vychytávky se musím naučit). Samozřejmě internet už nešel vůbec a nic jiného taky ne a nebyl čas se tím zabývat, takže to prozatím muselo počkat, než ten čas bude. To nakonec trvalo panu M. celý týden, protože jeho hlavní starostí bylo zařizování toho, aby se sem v pořádku dostala jeho rodina, takže jsem si musela vystačit s cca hodinou macbookování denně zatímco byl v druhé práci (díky Uchu za ty dary) a mohl ten svůj zázrak postrádat. A když už konečně koncem dalšího týdne podlehl mému kňučení a ten čas si našel, tak zase samozřejmě trvalo udělat zálohu, reinstalovat a všechno znovu zprovoznit, no a pak přijela ta rodina a spraveno nespraveno, to už jsem se k tomu vůbec nedostala.

Ale to je podle mě docela normální, že se zrovna musí dít milion věcí, když o nich nemáte čas nebo šanci napsat. Takže holt krčím rameny a jen se těším, až ty všechny děje okolo pominou a zase se to uklidní.

Třetí díl blogové challenge bude se zpožděním, ale bude. Snažím se toho odkladu využít i k brainstormingu, ale jak říkám, není skoro čas, takže to není ono.

Dobrá zpráva je, že rodina dorazila v pořádku, nám se snad podařilo pro ně zpunktovat všechno, co jsme chtěli, ale nic není bez zádrhelů, třeba jim nedorazil kufr, v němž měli některé potraviny, takže si museli poradit jinak. A taky jsme pro ně chtěli půjčit elektrickou buggynu, jenže díky dalším nenadálým událostem na ostrově jsou všechny rozebrané. Vůbec je tu chaos a podivná atmosféra. Všichni pořád čekají, kdy tedy přijde to konečné opadnutí, ale samozřejmě, místo aby přišlo něco takového, jen se postupně práce jaksi proměňuje. Kolegové v normálních chatách to mají jednodušší, my ne. Jen dostáváme víc práce a od příštího týdne budeme dělat opět i úklidy ve velkých chatách – tedy jen incleany, ale i tak si neumím představit, jak to budeme stíhat. Příští sobotu, to se nás sice netýká, ale i tak z toho civím jak sůva z nudlí, přijede vůbec poprvé sedm chat z devíti naráz, takže kolegové budou muset rozhodně dostat alespoň ještě jeden tým na pomoc a i tak to bude podle mě katastrofa.

Z naší ubytovny a obecně z ostrova už pár zaměstnanců odjelo, ale zatím jsme to moc nepocítili, zuby nehty se držíme, abychom to vydrželi ještě do toho října. Za necelé dva týdny odjedou Španělé, které nemusím, ale až v říjnu odjedou Bulhaři včetně našeho souseda, kterého čím dál tím víc nesnáším. On je to milý klučina, tak trochu (hodně) debil, ale vcelku hodný člověk. Ale je to neskutečné prase a ty zvuky, co neustále od rána do večera za tou tenkou zdí vydává, já už to prostě o moc dýl nevydržím. Neustále tahá sople z paty a fluše je (asi do toaleťáku), chrchlá, chroptí, zuřivě naprázdno smrká jen co se probudí a permanentně zíve s takovou hlasitostí a ostentativností, že se to těžko představuje a já prostě nemůžu pochopit, že mu to není blbé. Jenže jak má člověk někomu něco takového říct?

Do toho jak on, tak další paka čím dál častěji nechávají bordel v kuchyni a našim uklízečům se nedá věřit (po patáliích s koši zase přišly na řadu patálie s vysavačem, který neustále staví přímo před mrazák, do nějž se pak nikdo nemůže normálně dostat, a to i přesto, že jsem jim už několikrát nechala vzkaz). Každou neděli, kdy nepracují, jsou přeplněné koše a já je odmítám vynášet, není to moje práce a rozčiluje mě idiocie lidí, kteří do už tak narvaného koše pěchují další věci, které se tam přitom naprosto nevejdou a stejně trčí ven. Prostě PROČ?! A taky jsem se rozhodla, že už jim nebudu nosit sůl. Dlabu na ně. Nosim ji jen pro nás a schovávám ji, takže se mě už týden pořád někdo ptá, jestli tu někde není nějaká sůl. NENI SAKRA! Doneste si to sami. Jako by nestačilo, že musím dvakrát týdně nosit z práce utěrky a další potřeby, které by měli doplňovat právě ti uklízeči. Ale však jsem to o nich napsala do anonymního dotazníku, který nám poslalo vedení na vyplnění, ohledně spokojenosti s ubytováním. Pche, anonymní, stejně mě nejspíš poznají, ale mně je to jedno. Rovněž jsem poslala šéfové, té, co ji nemáme rádi, stížnost na stav naší prádelny. Zčásti je to opět vinou idiocie spolubydlících, zčásti je to ale i na těch uklízečích a já upřímně doufám, že z toho vyvodí důsledky. Ale na druhou stranu tomu nevěřím.

Dobří sousedé jsou prostě k nezaplacení.

Říct, že se v tomhle směru těším domů, by nebyla až tak pravda, tam to taky není ideální, ale chci si už odpočinout od prasat a idiotů, takže se modlím, aby co nejdřív co nejvíc lidí vypadlo a aby to tu začalo vypadat jinak. Aspoň na ty poslední dva měsíce kdybychom mohli mít trochu klidu a pořádku, chci snad tak moc?

Z toho všeho zařizování a stresování se mám nervy v kýblu a upřímně se těším na říjen, ať už kvůli odjezdu těch Bulharů, tak kvůli celkovému uklidnění se. Snad se mi podaří dohnat všechny resty včetně toho spánkového, uklidnit se nebo si spíš najít způsob, jak se uklidňovat průběžně, a v klidu to tu doklepat. Ale jedno je už teď jisté, na jaře už znovu nezasejem. Neboli: sem už teda vážně znovu nejedeme.