Myšlenky s vůní jehličí a buřtů

Doma bylo dobře.

Doma je vždycky dobře, aspoň když je to jen na chvíli. Je to propletené spoustou smutku a nostalgie, je to zatížené smutkem těch druhých a mým vědomím určité viny, ale je to holt tak, jak to je. Cestuju. Žiju si svůj život jinde, tak, jak mi to vychází. Nedělám si velké plány a odvahu k velkým krokům seberu tak nanejvýš jednou do roka, ale nějak to všechno vždycky vyjde a já se mám dobře a mám co vyprávět.

Asi neexistuje dokonalá země. V Čechách se mi teď plno věcí líbilo víc, než dřív, ale plno taky míň. Stýskalo se mi po Anglii a po všem, co tady mám, ale taky se mi vůbec nechtělo odjíždět. Stýská se mi po obou zemích, a vlastně i po jiných, z nichž v některých jsem ještě ani nebyla. Uvažuju, kam bych se ještě mohla podívat a proč to vlastně nedělám. Uvažuju, jestli nežiju až příliš nudně a jestli bych s tím příští rok nemohla něco udělat. Příští rok je totiž ještě prázdná stránka papíru, kam si zatím děláme s panem M. jenom črty – některé dohromady a některé každý zvlášť. Dáváme dohromady nápady, co koho láká, ale myslím, že jsme se zatím drželi hodně při zemi a že bychom se měli v tom snění mnohem víc rozmáchnout. Cítím prostě, že by to chtělo zase něco zábavnějšího a příjemnějšího. Dokud můžeme, měli bychom.

Nevím, jestli je to tím, že teď mám porovnání se zdejším listnatým, zarostlým „bincem“ plným trní, nebo jsem v tom našem lese na chatě tak dlouho nebyla, ale přišlo mi to tam snad poprvé v životě (nebo po spoustě let) neuvěřitelně krásné. V lese je vždycky hezky. Ale tentokrát jsem nemohla vyjít z úžasu, kolik je tam prostoru, jak jsou ty stromy rovné a voňavé, jak je ta podlaha „čistá“ a měkká, kolik je tam mechu a jakou to má všechno nádhernou barvu. Plno toho vykáceli a kde dřív stály stromy, jsou teď oplocená strniště nebo dokonce úplně nové cesty. Naši mi tvrdí, že ty cesty jsou tam už tak dva roky a já si připadám jako bych tentokrát opravdu poskočila v čase nějak extrémně víc, než jsem si vědoma, protože jsem byla pryč jen šest měsíců, vloni jsem byla rozhodně skoro celý rok doma a nemůžu uvěřit tomu, že bych v tom lese nebyla nebo si to nezapamatovala. Ale s mou děravou hlavou je všechno možné.

Po sto letech mám nějakou použitelnou momentku s babičkou. Ona se totiž děsně nerada nechá fotit – což mám částečně po ní.

Já jsem věděla, proč chci strávit půlku dovolené na chatě. Je to zvláštní, mám tu kontaktu s přírodou až až, ale nějak mi to tu nesedí. Něco je špatně, není to ono a ten les nemám moc v lásce. Snad jsou to ty listnáče. Nedostatek vůně. A spousta ostružiní , přerostlého kapradí a jiného bordelu, jímž člověka zdaleka tolik nebaví se brodit jako vykračovat si po mechu. Čím dál tím víc uvažuju nad budoucností v českém vesnickém prostředí. Snad jsem ovlivněná Anie, jejíž momentální směr je mi strašně blízký. Když si tak čtu její řádky o plánech na bydlení a vůbec, vyskakují mi před očima všechny obrázky, co jsem si uložila v průběhu posledních let na Pinterest, který ostatně i já považuju za vynikající způsob, jak si vést nástěnku snů. Snad až na ten problém, že si toho tam člověk ukládá pořád víc a víc, místo toho, aby se soustředil na to, co už si uložil, denně si to připomínal a tím si to tak objednával.

Reclaimed post and beam barn transformed to family retreat in IdahoObčas mám chvíle, kdy nad tím uvažuju naprosto vážně, ale většinou převažuje realita toho, že jsem městská holka. Neumím si představit svůj život bez Prahy nebo Londýna, bez Brightonu a podobných živých měst. Potřebuju možnosti a dostupnost stejně tak jako potřebuju ticho a les. A tak se asi nakonec taky zařadím do trapně mainstreamového pruhu lidí, kteří volí bydlení na pomezí. Nabízí se pak samozřejmě otázka, jestli si dokážu představit, že to bude právě naše chata. A na jednu stranu velice dobře. Strávila jsem tam tolik času v dětství. Jenže už to tam taky není takové, jako dřív. A je tam spousta lidí, kteří mě znají od mala a já o nich přitom zase tolik nevím. Člověk vidí a slyší, jak je to tam se sousedskými vztahy, hlavně mezi místními a víkendovými Pražáky. Nevím, jestli bych dokázala být šťastná zrovna tam. Už proto, že ten dům se mi nijak zvlášť nelíbí a není vůbec praktický. A není ani dodělaný. Bylo by někdy možné tomu vdechnout to, co tomu chybí? Nebo bych se musela uchýlit k drastickým činům, nechat ten megabarák například strhnout a místo něj nechat postavit malou roubenku? (co roubenku, tam by se jich vešla osada…) Když o tom mluvím, naskakuje mi ten obrázek před očima a hrozně se mi líbí. Chtěla bych umět kreslit, nebo radši malovat, abych vám ho ukázala.

Jenže kde bych na něco takového vzala kdy peníze…

Ale snít je důležité. Představovat si. Tak si tady tu myšlenku prozatím odložím, jako už několik podobných předchozích, jen ať to tu hezky zraje a doutná, a kdoví, co to jednou způsobí. Táta by nám prý neodpustil, kdybychom ten barák prodali. Předci by se obraceli v urnách. Ale strhnout to, co nikdo moc hezky nenaplánoval, a udělat místo toho něco krásného? To je přeci něco úplně jiného. A tomu pozemku by to slušelo mnohem víc.

Vidím se tam. Sebe a svou kočku či dvě. Či tři. Vidím svou bylinkovou zahrádku a plno jehličnanů. Snad je to tím, že jsem vyrůstala obklopená ovocným sadem, že mám těch přerostlých listnáčů už pokrk. Je s tím neuvěřitelné práce, a pokud to neumíte všechno využít a spotřebovat, tak je to věčná škoda, až to člověka bolí. Nic proti troše ovoce a zeleniny, ale musí se to dělat s mírou a ne v takových kvantech, abyste to pak sbírali jen pro sousedy, co už to stejně taky nechtějí, a tak se to vozí do lesa prasatům.

Tahle krasavice ke mně přiběhla, když jsme se s babičkou vracely z lesa. Vesmírné objednávky fungují a já už měla tolik příležitostí si tu svou „hyenku“ najít a získat, jenže pořád zatím žiju život, který mi to vlastně nedovoluje. Žiju taky svým způsobem sen. Ale není to ten sen ultimátní. V tom ultimátním se mnou totiž žije přesně taková krásná potvora. Vzájemně se ctíme a vzájemně se rozčilujeme. Jsme svoje a ta mrcha se má u mě zatraceně dobře.

Možná to přijde. Možná se k tomu nakonec dopracuju. Člověk někdy zbytečně propadá depresi ze zkaženého života nebo z nedělání toho, co by vlastně doopravdy chtěl. 29 není 60, a i v šedesáti lidi kolikrát změní svůj život k nepoznání. Všechno, co dělám, dělám částečně přece i proto, abych měla jednou na co vzpomínat a co vyprávět. Až budu sedět na svojí dřevěné terase v houpacím křesle vystlaném měkkou, kočkama zachlupacenou dekou a civět do těch nejkrásnějších, nejkýčovitějších západů slunce. Ty naše chalupa mimochodem fakt umí.

Nějaké to další počtení:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.