Na svůj list vlastností k upevňování si přidávám toleranci

Tolerance. Nekonfliktnost. Pozitivita. Nadhled. Někdy si člověk bolestně uvědomí, jak moc jsou to důležitý vlastnosti.

Někdy mám pochyby, jestli se chovám správně. Nebo jestli se zachoval správně někdo jinej. Jsem už holt taková, stokrát si můžu vnucovat, že není důležité, aby mě měli všichni lidi na světě za všech okolností rádi, stejně člověk občas dostane prapodivnou negativní zpětnou vazbu od lidí, od nichž by to ani v nejmenším nečekal, a překvapí ho to.

V první řadě je důležitý si uvědomit, že to, že na vás někdo řve, vůbec nemusí znamenat, že jste vy udělali něco špatně. Jo, pokud jste svému otci ukradli auto, jeli s ním opilí a bez řidičáku a totálně ho zrušili při bouračce, při níž jste ještě někoho málem přizabili, asi se dá z otcova řevu usoudit, že tenhle kousek se vám zrovna nepovedl, ale proč máme potřebu se sebebičovat pokaždý, když s náma někdo výrazně nesouhlasí, když se mu na nás něco nelíbí nebo nám něco vyčte? Vždyť to, že s námi někdo souhlasí nebo nesouhlasí, neznamená, že jsme dobrá nebo špatná osoba, jen s námi prostě někdo zrovna souhlasí nebo ne. Proč jsou takový výčitky obzvlášť od blízkých kamarádů jako kopancem do žeber a proč si to člověk tak bere?

Když nad tím přemýšlím, je to hlavně v té neočekávanosti. Když máte někoho rád a znáte ho léta, když s váma prožil špatný i dobrý a vždycky chápal vaše pochody (i přesto, že jste je mnohdy nechápali vy sami), když měl vždycky pochopení pro vaše nedostatky (stejně jako vy jste vždycky tolerovali ty jeho nebo její), je tak nějak na hovno se najednou na základě nějaký úplný blbosti doslechnout, jak jste nekonečně tupí nebo jak s váma už nikdy nechce promluvit poté, co jste udělali nějakou naprosto nedůležitou věc jako třeba přebarvit si auto narůžovo nebo si vyholit půlku hlavy. Člověku to prostě hlava nebere. Proč se na to většina vašich kamarádů umí podívat s úsměvem a nadhledem, maximálně se úšklebkem, a někdo vás na té jedné věci šmahem odsoudí za idiota a stádní pako?

A co je to teď vůbec za módu furt hejtovat stádní chování? Mám pocit, že lidi dneska za stádovitost označujou naprosto kdeco, aniž by nad tím přemýšleli. Myslím, že za stádní se dá označit chování, kdy něco udělám jen proto, že to dělají všichni ostatní. Všichni mají ajfouna, tak si taky koupím ajfouna. Nejde mi o ten produkt, ale o to, vypadat cool a mít nejnovější výstřelek, jako mají všichni. Dobře, v tom se dá spatřovat dost povrchnosti a u takových přátel bych si asi rozmyslela, jestli jsou to ti praví lidé, s nimiž se chci přátelit. Ale co když si někdo toho ajfouna koupí, protože ho fakt potřebuje? Protože mu skrz nejrůznější aplikace nabídne velice lákavé zjednodušení pracovního i osobního života za relativně nízkou cenu v porovnání s energií, kterou by do svých aktivit jinak musel vkládat? Co když si někdo nekoupí MacBooka proto, že je to in, ale proto, že ví, že je to nejlepší nástroj pro nahrávání a úpravu hudby? Co když někdo natočí přitroublý štafetový video sebe sama, jak dělá nějakou koninu, ne proto, že to tak teď dělaj všichni (co je mu do všech?), ale protože k tomu měl svoje vnitřní důvody? Třeba ho potěšilo, že si na něj vzpomněli jeho přátelé ze zámoří, s nimiž už deset měsíců nemohl zajít na pivo a poklábosit.Třeba se nudil. Třeba nikdy v životě žádný video sebe sama, kde mluví s publikem, nenatočil a chtěl zažít ten pocit. Třeba to chtěl poslat těm kamarádům jako odpověď s díky za to, že je pro ně pořád nějakym způsobem důležitej, i když tam zrovna neni. Třeba byl zvědavej, jestli tu výzvu dokáže splnit. Kde je stádovitost v dělání něčeho, co vás nadchlo a pobavilo a kde je zlo v touze se o tyhle pocity podělit s někym dalším, koho máte rádi? Kde je idiocie v postnutí videa, kde si odcvičíte svých deset shybů na hrazdě a pošlete to dál, a jaký je – z hlediska stádovitosti vašeho chování – rozdíl v dělání shybů, vynášení odpadků, pletení čepic, kreslení nohama a pití lehkého alkoholu?

Myslím, že problém je v schopnosti a neschopnosti tolerovat a taky třeba mírnit se ve svých projevech. Protože kamarád neni nějakej trol někde z virtuální tramtárie, je to kamarád a i kdyby si na tu hlavu nechal za prachy nasrat, proč by mě to proboha mělo pohoršovat? (V takovém případě bych se od něj asi chvilku držela dál, aspoň dokud se minimálně desetkrát pořádně neumeje :D, ale dělat mu veřejné agresivní přednášky o ztrátě soudnosti či dětinskosti? Proč bych to dělala? A jakým právem?) Kdo z nás je bez viny? Kdo z nás nikdy neudělal žádnou bezvýznamnou klukovinu, nad níž moc nepřemejšlel, jen tak pro tu prdel a sílu okamžiku? Kdo z nás se takovému chování u druhých aspoň nikdy nezasmál a nepřál si, aspoň na chvíli, aby měl tolik odvahy a spontánnosti? Kdo z nás můžeš říct, že zná všechny vnitřní motivy druhých a že má právo je soudit?

A nemělo by do standartní výbavy kamaráda patřit, že má pro takové vaše klukoviny mnohem větší pochopení, nebo alespoň vyšší toleranční level, než ostatní řadoví známí?

Vždycky, když nevím, jestli se kdo zachoval správně, představím si ve stejné situaci některého ze svých mentorů, třeba Lea Babautu. A hned prostě vím, že to šlo všechno vyřešit jinak. Že život by se neměl brát vážně, ani ztrácet na blbostech, ani na žabomyších válkách a hádkách, ani na lidech, co za to nestojí, ani na chybách lidí, co za to stojí. Přátelství je klenot. Je to něco, co si nelze koupit, a hlavně těch dobrejch přátelství je vždycky po čertech málo. Protože se tvoří tolerancí a pozitivním přístupem, časem a zážitkama, a dneska co potřebuje čas, to se lidem moc nechce dělat, dneska jdou na všechno lidi hopem, poněvadž na to ten čas nemaj. Včera jsme se neznali, zejtra se budeme brát nebo jsme alespoň best friends forever. Kdo má dneska čas a možnosti začínat nová přátelství, co potrvají desítky let? Kolik takových má člověk vůbec šanci utvořit poté, co opustí školní lavice?

S každým dalším kiksem si víc a víc vážim lidí, co mi tohle všechno v životě bohatě poskytli, i když vůbec nemuseli. Víc a víc si vážím lidí, který sice vůbec neznám, ale který to v sobě maj už od pohledu, jako třeba právě Leo. Lidí, co se nezabývaj sračkama a co se uměj podívat sami do sebe. A vážím si té schopnosti podívat se sám do sebe a na vlastní ego a co nejobjektivněji zhodnotit, kde jsem sám mohl udělat chybu a kde jsem se mohl zachovat líp. Schopnost tolerance mi dneska přijde o sto procent zajímavější než kdy dřív a když se tak podívám sama na sebe, okamžitě ji zařazuju do svého pomyslného žebříčku hodnot, které u sebe chci pěstovat a zesilovat. Neříkám akceptovat druhé tak, jak jsou, být s nimi kompletně spokojen a nevidět na nich nic, co by se mohlo změnit k lepšímu. Každej má svý mouchy. Ale podívat se na ně, uvědomit si je přesně tak, jak jsou, jako kompletní, naprosto unikátní soubor člověka, vytvořeného letitým procesem chyb, náhod a ze všech stran působících sil všeho druhu, a prostě je obdivovat. Aspoň na moment je brát přesně tak, jací jsoou.

A někdy je taky dobrý učit se netoužit lidi měnit. Uvědomit si, že to jsou možná spíš naše představy ideálů, který se na ty lidi snažíme napěchovat, a když se nesetkáváme s pozitivní odezvou, vybíjíme si tu frustraci na nich a na světu vztekem. Protože to nejde podle našeho plánu, není to tak, jak to chceme, k obrazu svému (není ta fráze všeříkající?). Někdy se nad lidma takhle zamyslím a dojde mi, jak důležitá práce je učit se přilnout k jejich tvaru se stejnou vervou, jako jsme se doposud snažili přinutit je, aby přilnuli k našemu. A nejednou při tý snaze zjistíte, že to takhle jde všechno mnohem snáz a všichni jsou mnohem šťastnější. Kompromis. Jít tomu naproti s cílem ne přetáhnout lidi na svou stranu, ale potkat se uprostřed. A mít z toho radost. Protože to je úspěch.

Kdo nemá problémy s nedostatky druhých a hlavně tendence se skrz ně nad nimi povyšovat, to je teprve king.

Ve světle nedávných událostí se zas na některý věci dívám jinak. A doufám. Že rozpálený hlavy vychladnou, že sedmiletý, desetiletý, patnáctiletý vztahy jsou silnější než obarvený káry, změny vkusů a preferencí a chvilkové absence zábran, že si nakonec každej sáhne do svýho vlastního svědomí a uvědomí si, odkud plynou jeho vzteky a že za to, čím nás nasere svět, koneckonců nemůže ani tak ten svět sám, jako spíš my sami.