Nachýlilo se

Už jenom pár dní do odjezdu!!! 🙂

Máma prý:“Tak to je vážně už za chvilku.“ To bych se nenadála, že tohle uslyším. Jojo, tři měsíce jsou zkrátka tak akorát pro obě strany.

Už jsem zase nemocná. Meh. Ok, počasí je tu teď víc než aprílové, na druhou stranu takhle často jsem nikdy nemocná nebyla a mám toho vážně pokrk. Jsem vyčerpaná, nemůžu dýchat, nemůžu spát. Pálí mě v krku a žádné množství zázvoru nebo paralenu to není schopné zastavit. Už nikdy neodjedu bez spreje do nosu a jitrocelového sirupu!

Rozpoložení? Na jehlách, depka. Chci maminku. O autě pořád nic nevíme, pak M. se nakonec rozhodl, že to bude řešit až na místě, což osobně nepovažuju za nejlepší nápad, ale ono těch možností zas na druhou stranu už moc není a nedivím se mu, že nad mailovou komunikací zlomil hůl. Být nemocná se mi teď tak strašně nehodí, až to bolí, tak z toho mám nervy. Jako by nestačilo, že mi hike připadne na přesně ty nejoblíbenější dámské dny v měsíci… já nevím, proč má UCho pocit, že samotný hike není dostatečná výzva a že mi to musí zkomplikovat vším možným dalším, co ho napadne.

A k tomu jsme zjistili, že i přebookování letenek na dřívější datum přidá celkem slušnou přirážku k tomu, čemu pracovně říkám „hike cost“ – počítat to budu až poté, stejně s tím teď nic neudělám a pak vedle toho budu moct aspoň postavit vědomí, že to za to stálo – snad. Opravdu se upínám k představě, jak bude fajn, až naše jména budou viset na oficiálních stránkách hiku s naší fotkou 🙂

Jinak nám oběma hlavou čím dál tím víc víří klasický předodjezdový adrenalin spojený s plánováním každé prkotiny. Donekonečna na prstech přepočítáváme, co ještě má dorazit poštou, co všechno máme, co ještě budeme potřebovat sehnat,co má kdy dorazit poštou, stahujeme GPS mapy, zjišťujeme, kde jsou po cestě supermarkety, abychom si nakoupili jídlo, já si v hlavě předběžně balím (v podstatě nesnáším, když to dělám, je to tak akorát práce navíc, ale nemůžu si pomoct) a sepisuju předběžný seznam věcí i potravin na hike, pan M. si pořád pro sebe nahlas opakuje, kdy kde budeme, aby měl přehled o našem plánu, a zároveň se taky loučíme s místními a využíváme posledních možností víc to tu poznat.

K čemuž se mi opět vážně „hodí“ být nemocná. Kvůli hiku se musím šetřit, tak pro jistotu když nemusím, nikam moc nechodím, aby mě neofouklo ještě víc.

Předminulý víkend jsme si ovšem vyšlápli na menší tříhodinovou túru k průsmyku a zpět (původně jsme ho chtěli projít, ale ještě pořád tam leží sníh) a měli jsme zato, že to je asi to jediné, co jsme tady ještě mohli udělat. Až pak jsme se dozvěděli ještě o několika dalších a mnohem zajímavějších místech, kde jsme ještě nebyli, o vodopádech a pláži s parádním výhledem na další ostrovy, ale to je od nás už moc daleko a já si teď před odjezdem nechci přidělávat další puchýře, na to mi bude stačit ten hike 😀

Byli jsme taky na narozeninové párty, kde jsem si říkala „bože, co tady zase děláme“ – těžký život asociálů, kteří se neumí průbojně seznamovat s cizími lidmi, a někdo je pořád zve na akce, kde nikoho neznají (a pak se jim nevěnuje). Byla další skvělá večeře u naší oblíbené Sharon, kde nás plno lidí přemlouvalo, že musíme rozhodně jít do místní televize přečíst nějaký seznam událostí, co se budou dít, že je to tradice a že to tu donutí dělat každého, kdo sem takhle přijede. Naštěstí jeden z nich podotkl, že za to musíš zaplatit 50 dolarů, díky čemuž od toho nápadu ostatní upustili (díky, Vícku!). Přesto trvali na tom, že si půjdeme alespoň zahrát na open mic, kde budeme patrně před celým sálem lidí (a mně asi právě došlo, proč vlastně nemůžu spát :D). To by se mělo konat zítra večer, ale říkám si, pokud s námi na pódium nepůjde víc lidí, že to asi zabojkotuju. Pan M. mě tam nepotřebuje a já se zase nepotřebuju ztrapňovat. Vystupovat před lidmi si užiju, když něco umím, něco vím, ale tohle k tomu vážně nepatří.

Zítra nás taky čeká oběd po česku s tetou, v neděli bychom měli jít na brunch do hotelu, kde můžete za 40 babek tři nebo čtyři hodiny rabovat bufet all you can eat a pak na „poslední večeři“ k Sharon. Schovává na to od minula bublinky 😀 Nějak mi to stejně pořád nedochází. To zas přijde během toho víkendu.

Co k tomu dodat? Nejsem si jistá, jestli budu mít do odjezdu něco k napsání, tak se možná ozvu až před hlavním letem, tedy po hiku, bude-li se konat. Držte palce, ať máme suché teplé počasí, ať je naše cesta medvěduprázdná, batohy se lehce nesou a nohy zůstanou bez puchýřů. A ať nám v pohodě vyjde to auto. Víc snad nepotřebujeme 🙂