Nadílka

Je to zvláštní, ale říkám si, že asi víc vánoční atmosféry chytám po Štědrém dnu než v období před ním a při něm. Asi proto, že na to dřív nemám moc pomyšlení.

A přitom se celkem povedl. Ráno jsem si v klidu obešla pár sámošek, abych dokoupila jedlou část dárků, a nervy mi na tom působilo jen shánění játrové zavářky, které mi zavařila máma. Nějak se jí povedlo zapomenout. Sehnala jsem ji tedy, ale až v posledním řeznictví, a měli jednu poslední. To mohlo dopadnout, polévka bez knedlíčků! #first world problem #ale jako jo

Dárky jsem nakoupila víceméně takové, jaké jsem si představovala, jen s drobnými alteracemi, a i když s balením jsem se dost namořila, nakonec jsem měla štěstí při nacházení vhodných obalových materiálů a šikovných nápadů – například jsem potřebovala vyrobit pěkný štítek na jednu dózu a nejdřív jsem se s tím hodlala trápit ručně, ale pak mě trklo, že si vlastně můžu vypomoci Picmonkey.com, kde se dají vyrobit všelijaké štítky a nápisy a pak to stačí přece jenom vytisknout – chvála oboustranné lepence.

A jsem spokojená i s obsahem. Snad jsem se všem trefila do chuti, nikdo nedostal nic, na co by mohl doma lapat prach, všechno je zbaštitelné, vypitelné nebo koupelově spotřebovatelné, a i když se toho zdá být mnohem míň oproti jiným rokům, dlužno dodat, že na penězích jsem nešetřila. Myslím si ostatně, že minimalismus není o tom, šetřit penězi a kupovat šunty nebo levné zbytečnosti. Investovat mi nevadí, ale musím si být jistá, že se ten dárek použije. Jinak mě dárkování už prostě nebaví.

A dá se říct, že rodina taky z většiny pochopila. Celkově bylo dárků asi míň, hlavně ale míň zbytečností. Cílilo se hlavně na zdraví, na užitečné věci jako babičce novou tašku s kolečky, nebo na knížky, diáře a kalendáře. Jediné dva kusy oblečení jsme letos dostali my s tátou – on stříbrné antibakteriální ponožky a já tričko, za které bych zčásti bráchu nejradši vydědila (protože neposlouchá), ale na druhou stranu se mu musí nechat, že je pěkné a pravděpodobně bude i užitečné. Je totiž neskonale příjemné, hřeje a zatím se v něm nepotím, což jsou pro mě naprosto zásadní body. Pokud se je tomu tričku bude dařit plnit i nadále a pokud se při praní nevytahá, tak má nakonec slušnou šanci se dostat do top kufr, což je hitparáda nejlepších kousků oblečení, které se mnou pojedou na příští štaci 🙂 Nemá to číslo, neb to není omezeno počtem, ale spíš místem v kufru. I když je pravda, že jsem se snad letos poučila ohledně toho, kolik triček a dalších věcí za rok reálně unosím. Je to bláznivě malé číslo, mimochodem.

U nás se o věcech a peripetiích stojících za nákupem dárků až tak nemluví, respektive to spíš jen my s mámou, takže upřímně nevím, jak to všichni vnímají, když pro mě něco shánějí, ale osobně si myslím, že bych pro ně měla být velice jednoduchým člověkem. Myslím, že je to pro ně těžké, protože jakožto nejmladší, holka a milovník všeho možného jsem vždycky byla snadným terčem téměř pro jakýkoli dárek, ze všeho jsem vždycky měla v podstatě radost a měla jsem vždycky spoustu různých zájmů, nebo jsem střídala mánie (třeba jednu dobu jsem sbírala cokoli se žábami), takže měli všichni rozhodně z čeho vybírat, a pokud to mělo můj oblíbený motiv, tak to klidně mohla být konina a já prostě měla radost – ovšem někde za tím se samozřejmě skrývala i jistá tenze, která se postupem času ukázala být prostě neuvědomělým vrozeným minimalismem. Když jsem si ho pak uvědomila, už nebylo cesty zpět a nevhodné dárky pro mě začaly být přítěží. Docela by mě zajímalo, říkám, jak to vidí oni, ale nejsem s to z nich dostat nějaké obsáhlé psychologické rozbory, jak se jim pro mě nakupuje a jestli jim to usnadňuju nebo naopak. Je to celé zvláštní.

Nejzvláštnější mi ale vždycky přijde ta rebelie, kterou do toho stejně vždycky někdo vnese. Ať jsem sebestriktnější a sebejasnější ohledně toho, co chci a nechci, stejně tam vždycky někdo vetře nějaký ten kus oblečení, nějaký tělový olej nebo aromalampu, a je jedno, že jsem vysloveně říkala, že zabiju kohokoli, kdo mi něco takového dá. Nevím, jestli je to ignorantismus nebo prostý naschvál.

Já vím, že si vymýšlím, ale tak když si někdo vymýšlí, že nechce nic, není to dobře? 😀

Každopádně jsem opravdu vděčná za to, že toho letos bylo tak málo a že to bylo veskrze všechno tak na míru. Čokolády padnou brzy, vonné tyčinky využiju vždycky a na cesty je zbožňuju, protože skoro nic neváží. Aromalampa – sigh – je hezká, připomíná mi nádobí z čajoven, ale jak říkám, jednu už mám, a to velice oblíbenou, takže je to kus, kterému musím teprve přijít na chuť. Pak tam jsou sypané čaje, na které se hodně těším, ale mám trochu strach z toho, kolik jich je, a asi si vážně budu muset koupit nějakou solidní konvičku. Já se totiž jinak k dělání těch sypaných nedonutím. Jenže zase – kupuj a tahej se s konvičkou do zahraničí. V kufru potřebuju místo na úplně jiné věci. A když si koupím nějakou tam, tak ji budu domů zase posílat? Chtělo by to nějakou vyfukovací 😀

Pak je tam nějaký ten tělový olej – sigh podruhé – cestovní antiperspirant (tou cestovní velikostí to vyžehlil), domácí léčivá mastička na bolavé klouby a akné (ta se bude hodně hodit a mám z ní vůbec největší radost, tím spíš, že je od bráchy, který nikdy na DIY nebyl), a ještě jsem zapomněla vyfotit nový diář, který je menší a lehčí, než ten loňský, z čehož mám taky radost (a není růžový, jaj – neříkám, že se mi nelíbil, ale růžová není moje gusto), a taky tam samozřejmě byly nějaké peníze – babička si nedá pokoj 🙂

Celkově jsem spokojená a myslím si, že pokud se nám podaří tenhle trend udržet, budou postupem času všechny Vánoce o něco příjemnější a smysluplnější.

Jen stejně nevím, jak to bude třeba příští rok. Pokud všechno půjde podle předběžných plánů, tak bychom příští rok doma na Vánoce být neměli. Neumím si to představit a už teď z toho mám obrovský knedlík v krku. Jestli to tak bude, šíleně to obrečím, ale holt taková je daň za léto strávené v ČR, na vodě, na chalupě a taky na Rock For People, kam už máme koupené vstupenky.

Ale to je stejně všechno daleko. Necháme se překvapit.

Nejzábavnější, ale zároveň i nejvíc vyčerpávající věc na letošních Vánocích jsou každopádně raubíři. Přišli na svět komplet se vším tím stereotypem okolo – ve dne spí, v noci řádí, lítají po bytě jako splašení a dupou jako sloni, podklouzávají jim nohy na plovoučce v předsíni, do všeho vráží, z obalů a mašliček se mohli zbláznit, stromek začali obrnkávat minutu poté, co jsem ho postavila, jak si to chceš ponynat, už to zdrhá, a jak si toho chvilku nikdo nevšímá, už to pláče. Jen jednou si můžete být jisti, že vždycky přijde a bude chtít pohladit, to je zlatíčko 🙂 Ti druzí dva jsou cvoci.

Ovšem stejně jsou k uňuchání 🙂