Náhody, zdraví a zodpovědnost. A pes.
Jak moc je dospělý člověk těžký, si uvědomíte teprve ve chvíli, kdy se ho bezvládného snažíte nadzvednout ze země a obléct do čistého pyžama.
Maminka pana M. měla včera kolem šesté ráno mrtvici a leží v nemocnici s ochrnutou levou rukou a nohou.
Už dlouho jsem neměla příležitost připomenout si, jak moc je život krátký, křehký a nevyzpytatelný. Můžete udělat všechno správně, můžete se stravovat sebezdravěji, můžete být ohromně vitální a plánovat si cesty kolem světa i ve svých šedesáti a víc letech, a stejně nevíte dne ani hodiny, co přijde.
A ty náhody. Kdybychom ještě teď nebyli doma, pan M. by se zbláznil, že u toho nebyl, a kdovíjak by to tu bez něj dopadlo. Samozřejmě by hned chtěl letět domů, a pokud by to vůbec šlo, nechal by mě v nové práci hned zkraje samotnou. Kdo ví, kam by ty cesty vedly pak.
U pana M. mají také nového pejska. Jmenuje se Foxy nebo Sofi, podle toho, jestli na ni mluvíme my nebo maminka pana M. (samozřejmě se ji snažíme neplést dvěma jmény, ale bohužel zatímco nám se mnohem víc líbila Foxy, mamince se to prý špatně vyslovuje, a tak to bude Sofi :D), a je to nalezenec z Olomouce. Je jí bůhvíkolik (ale asi málo, má krásně bílé zuby), je bůhvíjakým plemenem, ale zatím si tu zvyká celkem dobře. Jediné její vlastnictví, které jsme dostali od jejích nalezitelů spolu s ní, byl obojek, vodítko a blechy v kožiše.
Nemá asi smysl rozhovořovat se o lidech, co opustí pejska a ještě k tomu v zimě. Navíc, vzhledem k její zdrhavosti a potížím s posloucháním povelů je dost možné, že jim prostě taky zdrhla, i když tomu moc nenapovídá fakt, že se po ní ani v útulcích, ani na policii nikdo neshání. Každopádně si tak postupně ověřuju, že mi to sice s pejsky celkem jde, ale na ně nejsem připravená a že mě to vpravdě ani moc neláká.
Bydlet takhle na venkově, dost mě baví ta nutnost chodit s ní na procházky. Ono je tu krásně, a i kdyby chvíli nebylo, tak ji vypustíte vyčůrat na dvorek a taky je hotovo, netřeba vláčet se s psem deštěm jen proto, aby si došel na záchod. A procházky po polích jsou skutečně něco docela jiného než zasmrděná Praha, ani nemusí být pořád tak krásně nasněženo jako je teď.
Ale ta jejich povaha mi nesedí. To, jak odpustí všechno, jak útrpně přijmou každou ránu a stejně se nepoučí, stejně budou pořád pošetile prosit o náklonnost, stejně se budou před vámi plazit a lehat si na záda v naději, že je znovu tou pantoflí nelupnete a že od vás vyžebrají nějakou laskominu. Samozřejmě nemůžu mluvit za všechny psy světa, ale Sofi nemá tu pro mě potřebnou hrdost a samostatnost. Když mám mít vedle sebe čtyřnohého chlupatého životního partnera, tak musí být schopen žít vlastní život, dělat svá vlastní rozhodnutí, která mě nebudou omezovat (případně mi ničit majetek), musí dělat útulno a ne všechno špinit, musí respektovat moje biorytmy (a tím nemyslím nutně že musí pořád spát, ačkoli to by bylo celkem fajn :D) a určitá pravidla, jako že tohle se neožírá, tady se nečůrá a sedni znamená sedni, ne podej mi packu.
Já to mám ostatně podobné i s tím partnerem dvounohým.
I když se vyloženě nebráním možnosti mít jednou, v daleké budoucnosti, pejska, myslím, že budu vybíravá, a že mi stejně nemůže přirůst k srdci stejným způsobem jako kterákoli kočka. Je to docela jiná bytost, docela jinak funguje. Dá se na ni dívat jako na přitroublé dítě, jehož náklonnost si získáte kdejakým lesklým kamínkem, ale které nepochopí, že vytrhávat kytičky ze záhonku je fuj, i kdybyste ho stokrát za to sjeli. Můžete ho milovat, snad právě pro tu jeho nevinnou troubovitost, ale stejně se neubráníte rozčilování se s ním a jeho neposlušností, a to mi nevyhovuje. Pleskat ho co pět minut novinama a v jednom kuse na něj řvát ve snaze něco ho naučit? Snažit se vymyslet odměňovací systém, který by mu pomohl pochopit to? Vyhazovat ho v noci na mráz, aby nepelichal po domě, a čekat, až přestane štěkat? Obávat se o novou podlahu? Na to nemám nervy. Já radši kočku, sto koček, tisíc koček, co si lehnou na parapet na sluníčko, půl dne si tam nerušeně hoví a večer mi přijdou do postele šlapat po hlavě a příst. Já radši kočku, která má povoleno ležet, kde chce, a vím, že se nikam nepohrne jako velká voda a nikde nic nesrazí. Pes je velké nebezpečné tele, slon v porcelánu. Kočka má jedinou výjimku, a tou je klávesnice počítače, jelikož psát s přilehnutýma rukama jde blbě.
Zvláštní je, že se čím dál víc – nebo možná spíš čím dál častěji dostávám v myšlenkách k té daleké budoucnosti, o níž jsem donedávna moc uvažovat neuměla. Snad je to kontakt s realitou jiné rodiny, jiných lidí s jinými návyky a odlišnou vnitřní strukturou vtahů, co člověka přiměje přemýšlet, kde je v tom všem jeho místo, kam zapadá a jak by se měl chovat, aby tu plnil svou funkci. Čím dál tím častěji uvažuji o střízlivých tématech jako co bude až nebudou rodiče a uvědomuju si, že jakkoli se bráním tomu mít stejný život jako moje máma, vidím mezi námi čím dál tím víc vnitřních podobností. Například ona taky měla jen zbytky vlastní rodiny, když přišla do nové, tátovy. S rozsáhlostí rodiny pana M. mi víc a víc dochází, co se myslí tím prohlášením, že kdo si koho bere, bere si i jeho rodinu. My se sice dávno ještě brát nehodláme, ale chápu už na vlastní kůži, co se tím myslí. A trochu mě děsí a trochu naplňuje, jak moc je to vlastně snadné.
Jen se snažím trochu balancovat (a nejsem si jistá, jak moc mi to teď jde), abych v tom všem neztratila sama sebe. Zvykání si na dlouhé vlasy, na cizí rodinu, na psa, na nové zážitky a situace, vzpomínka na včerejší ráno a těch tisíc myšlenek, co přitom člověk měl, a na každé další zkoumání vlastních reakcí na šok (mám pocit, že při šoku reaguji naprosto ujetě, ale o tom kdyžtak někdy jindy), někdy je toho přece jenom trochu moc. Potřebuju zas udělat něco pro sebe, mimo jiné asi zajít ke kadeřnici, aby té mé kebuli dala nějaký střih, a zase zhubnout. Čím dál tím víc jsem nadržená na koupi smoothieovače (hodně se mi líbí Nutribullet) a mám šílenou chuť dát si alespoň na pár dní šťávový půst a vidět, co to se mnou udělá. Čím dál tím míň mě teď baví jíst normální jídlo, čím dál tím častěji sahám po maně nebo mám takovou chuť jíst několik dní jenom saláty s ořechy či sojou, že si i vynikající domácí pizzu pana M. vychutnám asi tak, jako by si člověk, snící o tom, že se stane vegetariánem, vychutnal výborný vepřový steak.
Možná je to ta chuť zhubnout. Možná touha po experimentu. Možná se člověk čím dál tím víc bojí následků nezdravé stravy, zvlášť když má v nejbližším okolí nemálo jejich příkladů, možná to souvisí s tím, že cítím pořád větší potřebu chovat se celkově velmi zodpovědně. Zrovna teď prostě toužím po nějaké radikálnější změně. Že by na mě šlo jaro?
Ostatně příroda už se taky těší.
Kočka není partner, je to spíš vypočítavý spolubydlící. Pes je věrný společník – pomocník. Myslím si, že nelze srovnávat kočku a psa, po kočce nechceš třeba povely no a i kočku musíš vést k čistotě. I pejsek si dokáže vystačit sám. Prostě jaký si to uděláš… 😀 Blbé téma jsem zase nakousnul. Na těch psech zbožňuju prostě tu upřímnou lásku. Dá se naučit všechno, nám pes kytičky ze záhonku netahal a dokonce bez problému pochopil, že nesmí překročit okraj záhonku. Pokud dobře vzpomínám, okusuje kytičky spíš kočka – pokud je rovnou neodklidí z nábytku. 😀 Jn, jsem pejskař a jednou si kočku pořídím, ale ta bude vycepovaná, že bude skákat i ohnivou obručí. 😀
Foxy je moc hezký jméno. My udělali blbost, že jsme pojmenovali našeho miláčka „Max“. Max dobře reaguje na povely a když má nějaký páneček nevychovaného pejska se stejným jménem, ten náš ochotně běží splnit povel za pejska.
Co se týče té hemiparezy, dobrý ergoterapeut udělá hodně. 😉
Jo, je to debilní téma. Já kočky nikdy k čistotě vést nemusela, na bedýnku je naučí chodit jejich máma a jediné, na co si člověk musí zvyknout, je, že se občas někde vyblejou. Naštěstí u nás doma je to samý lino nebo oranžovej koberec, na kterym toho neni moc ke zničení 😀 Líbí se mi ovšem, že kočka je chytrá, pamatuje si velmi dobře. Babiččin kocour skočil jednou na kamna, spálil si tlapky a už se k nim v životě nepřiblížil. Moje někdejší kočka mi jednou ožvejkávala kytku na okně, já jí řádně skropila vodou a kdykoli se mi příště blížila k parapetu, stačilo houknout „Já tě vidim“, a zdrhala. To, jak musím dny a dny psa drilovat k jednomu pitomému povelu, aby zůstal na místě, mě vyčerpává. Ostatně osobně bych to ani nedělala, mně je jedno, že jsou v domě chlupy, jsem na to zvyklá a chápu to tak, že když si pořizuju zvíře, tak si ho pořizuju i s těma chlupama. Ale tohle není můj dům, tak musím respektovat zdejší pravidla a že když se pes hne z pelechu, má se zahnat zpátky.
Nevím, jestli Sofi neni na učení už moc stará. Kytičky taky netahá, to byl jen příklad. Zato ale hrabe díry 😀
Taky se mi hodně líbí Foxy, už proto, že fakt vypadá jak liška. Zvlášť když ji pustíme na poli z vodítka, běhá a skáče jak praštěná, a noruje a furt něco „loví“ 😀
Maminka je na tom dneska už o dost líp s těma končetinama, tak budeme doufat, že se spraví úplně. Měli obrovské štěstí. Moje prateta měla taky mrtvici a nejen že jí ochrnula půlka obličeje, navíc ani nepoznávala vlastní děti a neměla vůbec paměť. Co čtvrt hodiny jsme jí museli říkat, kdo jsme.
Jako spolumajitelka dvou psů, z něhož jedna je má parťačka se musím proti jednomu tvému odstavci ošít.
Pokud se pes placá co pět minut novinama a řve se na něj, není divu, že neposlouchá. Chce to buď návštěvu cvičáku nebo přečíst nějakou tu knihu, nejlépe obojí. Moderní trend s lepšími výsledky je pozitivní motivace, tedy na pamlsek, s tresty maximálně slovními s odlišným hlubokým tónem hlasu. Když se pes bije, začne se bát. A když po něm řveš, tak pro něj je to jen hluk, má tak citlivé uši, že z toho nic nemá.
A s tou poslušností a chytrostí je to pes od psa. Má fenka sice v něčem stále pokulhává, ale je k nezaplacení a chápe velmi rychle.
Nemyslela jsem to doslovně, nikdo na ni neřve, a už vůbec ne co pět minut. Ale co s ní máš dělat, když potřebuješ, aby šla na místo, a ona z něj prostě pořád odchází, skáče po tobě, ačkoli jí to důrazně zakazuješ, a i po deseti zopakování sedni s odměnou za sebou při jedenáctém zase neví, co má dělat. Jednou dostala po prdeli bačkorou a dva dny na to jí stačilo pohrozit. Teď už zase reaguje svalením se na záda a děláním roztomilé místo aby na to místo šla. Mně je to jedno, můj pes to není a nebude. A oni si ji nejspíš taky už dlouho nenechají, mají teď jiné starosti než vychovávat psa, a myslím, že potřebuje beztak jinou rodinu, tady jsou citliví na pořádek v domě a ona pelichá jak šílená.
To je mi jasné, že je to kus od kusu. Proto jsem taky psala, že nemůžu mluvit o všech psech, a nemluvím. Tak jako tak mi psí povaha nesedí.
Těžko říct. Občas když je pes takhle neklidný, tak má přebytek energie. Někteří jsou nezdolní a když se nevyběhají, tak blbnou (nebo když jsou sami doma, tak i ničí). Každopádně to že si lehá na záda nemusí být žádné dělání roztomilé, ale třeba podřízená pozice.
Souhlas, mě začala moje fenka během její puberty, kdy začala být totálně plná energie, neustále štípat a všelijak mě rozčilovat, když se s ní nešlo na 5 hodin denně ven. Lítala jak střelená, když jsem na ni houkl, aby toho nechala, začala sem a tam zdrhat ještě rychleji, pak ke mně přišla a začala mě zuby sice jemně, ale fest nepříjemně štípat do rukou a nohou a kamkoli dosáhla… Myslel jsem, že mě trefí. Ale je fakt, že jsem v tý době byl jak laňka – celej den se psem venku 😀 Psi se musí prostě zabavit, a navíc, žádnej pes nechce sedět na nějakým místě bokem sám, pes je zvíře do smečky. Mně by ho bylo líto, kdyby musel být na nějakým „místě“, na tohle jsem měkkej. V obýváku u TV byl vždycky pes namáčklej na mně, chlupy nechlupy, však to se vysaje, ale to zvíře je s náma jen nějakejch 12 let…
Jsem nějakej citlivej poslední dobou, pardon 😀
Já to mám stejně, taky bych ho nenutila sedět na jednom místě, to neni nic pro mě. A na chlupy jsem coby kočkomil taky rozhodně zvyklá. Nezbývá než doufat, že její příští majitelka bude jiného rázu a že jí nebude vadit, když bude pes s ní doma. Ona je hodně společenská a myslím, že to prostě není pes ven na dvorek. A rozhodně potřebuje, aby se jí někdo hodně věnoval a aby měla hodně pohybu. Když ji pustíme na poli, tak lítá jak splašená a není k unavení 🙂
No jasně, já tomu říkám dělání roztomilé, protože to tak na mě funguje 😀 Prostě těžko ji lepnout, když na tebe dělá oči a packy má pod bradou. Ale co už, no. Brzy půjde stejně zas k někomu jinému. Doufám, že tam už se usadí.
Ono to ale právě tak fungovat má 😀 To je taková psí snaha ,,Tak už se nezlob.“ 🙂
Já vim, ale na to nemám nervy. Když už ho musim plesknout, aby poslechnul, tak nepotřebuju, aby mi to ještě stěžoval. No, prostě nejsem typ na psa a už vůbec na jeho vychovávání.
Ty brďo, tak koukám, že se ti šok z toho, co se všechno může lidem kolem tebe ze zdravotního hlediska z ničeho nic stát, taky nevyhnul. Snad bude paní tchýně brzy v pořádku!
Pokud jsi cat person, může být ten pes jakej chce, ale stejně budeš milovat kočky. Já to mam zase obráceně. I kdybych měl vedle sebe tu nejlepší nejmilejší kočku, stejně si víc oblíbím smradlavýho Puňtu.
Člověk, když u toho neni, to tak neprožívá. Ale když tě to vytrhne z tvého běžného denního rytmu, když ty sám musíš něco udělat, a kor ještě v noci, kdy ten pocit opuštění a odříznutí od světa kulminuje, tak je to síla. A navíc ještě maminka. I když neni moje, koukat na to, co to dělá s její rodinou, je taky nářez.
Daisy v Anglii jsem třeba měla hodně ráda. Ale to je jasný, že si nakonec vždycky zvolím kočku. Už pro to, že je skladnější a je lehčí o ni pečovat.
Taky přeju paní hodně zdraví! 🙂 A koukám, že jestli budu mít někdy zvíře, tak to bude buď králík nebo ta kočka 😀
Dík, vyřídím 😀
Králík mě moc nebere, stejně jako morčata, těch jsme mívali hodně, když jsem byla malá. Já jsem si zvykla na ta „inteligenčně vyvinutější“ zvířata, co mohou volně pobíhat po bytě a tráví s tebou čas, vyhledávají tvou společnost (aspoň občas) a nehážou všude bobky. Dejte mi na starání kočku a bonsaj a budu spokojená 😀
S přístupem ke psům jsem na tom podobně. Nedá se říct, že bych je měla vyloženě nerada, ale vždy mi na ni vadila právě ta jejich závislost na člověku, podřízenost a nevypočítatelnost. Kočky jsou oproti tomu jiné – hrdé, nezávislé a především povahově rozdílné. Každá kočka je jiná a to se mi na nich líbí asi nejvíc. Navíc mám dojem, že u kočky je menší šance, že se zničehonic obrátí proti člověku a brutálně na něj zaútočí (poškrábání nepokládám za útok). Kdežto u psů se již mnohokrát stalo, že vážně zranili nebo dokonce zabili člověka. V tomto ohledu nejsou tak spolehliví a nedá se jim věřit.
Snad se partnerova maminka brzy uzdraví. Musel to být obrovský šok. Není divu, že tě to přimělo přemýšlet o tom, kam směřuješ. Sice to nejspíš nedokážu posoudit, ale mám pocit, že si vedeš docela dobře. Minimálně přemýšlíš o svém životě a snažíš se být aktivní a něco dělat, což je víc, než o sobě může prohlásit spousta lidí. 🙂
Amen. Psofilní lidé tedy tvrdí totéž o psech, s tou rozdílností povah. Za sebe ale můžu říct, že jsem poznala mnoho psů a všichni mi připadali na jedno brdo. Jiný kožich, jiná barva očí, jiný stupeň vychovanosti, ale to je tak všechno. Kočky jsou opravdu každá jiná 🙂
No, naše nejmladší ráda útočí lidem na nohy, když procházejí kolem škrabadla, na němž zrovna leží 😀 Ale to je samozřejmě jen tak něžně.
Byl to šok, něco takového se denně zblízka nevidí, naštěstí. Pořád se mi to vrací, pořád mám pocit, že jsem v tom momentu a nevím, co bude v příští vteřině. Mohl to být moment, kdy se spoustě lidí kompletně změní život, a naštěstí nebyl. Ale ten šok pořád v člověku visí.
Teď zrovna mám pocit, že okolo aktivnosti jsem ani neletěla 😀 Ale díky za podporu. Snad se to s jarem změní. Ostatně to není nic nového, tyhle první měsíce v roku jsou pro mě vždycky takové dost krizové a dost na nic. Nevím proč, prostě to není moje oblíbená část roku.