Narozeniny v příliš velkém stylu

Milé děti. Virtuální dovolená stále trvá, nicméně dnes mi zasvitlo na lepší časy. Zničehonic to naskočilo a internet po minutě nevypadl – dokonce ani po dvou – a jelikož jsem zrovna měla na příjmu svého dvorního ajťáka Ježíše (Ježíš je nejvíc, Ježíš je bůh… znáte? Ne? Buďte rádi, je to děsně chytlavý), hned jsme se chopili příležitosti, naistalovali Team Viewer a začalo prohrabávání počítače. Zatím je v něm asi kolem třiceti virů, ale jinak to prej neni tak zlý 😀 Každopádně internet zatím nevypadl, a tak skoro i začínám věřit, že to bude fungovat a že nebudu příští dva měsíce bez počítače, což bych upřímně řečeno moc nedala. Už ty dva týdny mi daly dost zabrat.

Existují tři základní typy blogerské krize:

1. strašně chce psát, sedí u otevřeného editoru, ale prostě neví, co
2. strašně nechce psát, ví co a ví, že to potřebuje vypustit, ale nechce se mu
3. strašně chce psát, ví, co, ale nemůže – a to několik dloooouhých dní až týdnů

A do toho skoro všechna odpoledne volná, tolik byste toho mohli napsat, nebo upravovat fotky nebo číst, no ale nemůžete nic, notebook se většinou ani nedá spustit, neustále probíhají kontroly a restarty a při každé příležitosti Avast najde nějakou další libůstku a zase čištění, restart a další dlouhá kontrola. No nepicli byste se?

No vy možná ne, vy jste normální.

Nejvíc nesnáším dohánění blogeřích restů – psaní o dávno minulých akcích – třeba jako před týdnem a podobně. Ale minulé pondělí došlo k celkem zaznamenáníhodné věci, tak udělám výjimku 🙂

To jsem totiž měla narozeniny a to víte, tady člověk moc párty neudělá, když tu skoro nikoho nezná, všichni jsou tvrdě pracující – a já navíc stejně na narozeninové oslavy nejsem.

Ale z únavy, z počítačových chmurů a z toho, jak mě to tu už nějak nebaví, jsem nakonec předala otěže Ashleigh, která se rozhodla pro mě uspořádat překvapení – tedy poté, co se mě asi patnáctkrát za poslední půlrok zeptala, kdy ty narozeniny mám, což potěší. Když je měl pan M., zařídila nám večeři v místní thajské restauraci, což bylo celkem fajn. Předražené jídlo, ale dobré, a milá obsluha i atmosféra. Takže jsem na ty svoje doufala v něco podobného.

Ashleigh se ovšem zbláznila a nevím, jestli se nám snažila vynahradit ty neshody z poslední doby nebo na nás nějak zapůsobit jako že jak je hrozně skvělá, zařídila nám prostě oběd na hradě, o němž jsme ani nevěděli, že tu poblíž je, a kde to byla vážně už ale jiná liga 🙂

Bylo tam tedy rozhodně krásně, o to nic! Hrádek je to parádní a mají neskutečně krásnou zahradu – kdybych právě přijela do Anglie, musela bych se z ní uslintat. Ale my oba s panem M. nějak v poslední době zjišťujeme, že čeho je moc, toho je příliš, a že si toho pak už nějak ani nedokážeme vážit. Člověku navíc pořád musejí v hlavě vrtat představy a takový ten hlásek, co se rýpavě rozvalí do křesla a povzdechne si:“Kdybys mi ty trubko radši koupila nějakou levandulovou pěnu do koupele nebo upekla pár sněhových pusinek…“ Jsem asi divná, ale to bych prostě byla tisíckrát dojatější a šťastnější. Věděla bych, že mě zná a vnímá. Že poslouchá, aspoň někdy. Že za ten rok a čtvrt stihla pochytit aspoň ty dvě věci, co mám fakt ráda. Namísto toho mě na ni mrzí, jak se mi snaží podstrkávat věci, které má ráda ona – jako by to byl další důkaz toho, jak málo toho o mně ví a jak moc jsme si vzdálené.

Mně – člověku s poměrně silnou sociální fóbií a hrůzou obzvlášť z upjatých veřejných stravoven, kde se na mě všichni dívají a soudí mě – dá k narozeninám oběd v nejluxusnějším místním zařízení s tak hogo fogo systémem, že vás usadí do jedné místnosti, kde si vyberete tříchodové menu, a pak vás na to jídlo samotné odvedou jinam, kde jsou asi tři další stoly, samá lepší společnost, šeptá se a nedávají se lokty na stůl.

Před každým jídlem vám přednesou, co s čím to je a jak se to servíruje (pro případ, že byste jako nevěděli, co jste si objednali, nebo neměli oči), dostanete dva předkrmy před hlavním předkrmem, všechno to má titěrné porcičky, na každý chod dostanete jiné nádobí a neustále se vás při odnášení nádobí někdo ptá, jaké to bylo, takovým tím strojeně vstřícným tónem.

Jídla jsou blázniviny, které ani nevíte, jak máte jíst, nebo jejichž skladbu byste při nejlepší fantazii nevymysleli. Třeba to na fotce je zasmažené houbové rizoto a na špejli naložená třešeň s jakousi syrovou paštikou, to celé obalené v cukrové vatě. No dafuq? 😀

Ale kupodivu to nebylo tak zlé.

Některé věci mi dokonce i chutnaly, třeba kuřecí tortellini, které na tom talíři byly slovy dvě…

…nebo malinový farfait (ať už to znamená cokoli).

Ale nejlepší samozřejmě bylo dělání ksichtů, focení všeho možného (ten stres „co když mě u toho někdo uvidí, a smí se to vůbec?“ je nejlepší), procházka po zahradě a kochání se vší tou parádou zadarmo.

Celou dobu jsem se fakt snažila si toho vážit a přemýšlet, jak by na to reagoval někdo jiný. Děsila jsem se momentu, až si nás Nigel vyzvedne a my mu budeme muset hrozně nadšeně říkat, jak jsme si to užili. Což o to, ne že bychom neužili. Ale nebylo to něco, co bych dobrovolně chtěla podstoupit. Neexistoval už snad vzdálenější způsob, jak bych svoje narozeniny chtěla oslavit. Přesto jsem si říkala, asi je to lepší než strávit to doma čuměním na filmy (ačkoli…). A jsem ráda, že jsem to pěkné místo viděla a mám pár fotek. Máme celkem vtipný zážitek na vzpomínání a jo, bylo to něco zvláštního. Ale víte co… jste minimalista a nic nechcete, o nic se neprosíte, největší radost vám dělá věcí se zbavovat. A pak vám někdo dá něco obrovského, s čím nevíte, jak naložit. Je z toho tisíckrát víc stresu než radosti a vy si nemůžete pomoct, jste prostě zklamaní z toho, jak málo vás ten člověk zná. Jsem nevděčná? Možná. Jak má ale člověk oceňovat něco, co nechtěl, když mu dárce zatím dluží x „věcí“, které chtěl a dávno měl dostat?

Třeba platit včas. Třeba mít kuchyňku. Třeba z nás nedělat debily a netvrdit nám, že nikde jinde bychom se nemohli mít co do podmínek líp… buha-ha-ha.