Návrat rovnováhy

Mám pocit, že se mi ta vytoužená rovnováha začíná do teho života vracet. Cítím se líp. A trochu víc jako že mám věci ve svých rukách. O dost míň zoufale. O dost víc rozhodně a taky o dost plnější energie. Way to go, Em.

Zen Fox by thrumyeye

Poměrně se mi daří meditovat mantra japu. To je takové meditační cvičení, při němž se zpívá určitý počet manter den po dni, začne se třeba s padesáti aumy, další den je to šedesát, pak sedmdesát, a tak dále až do sto dvaceti a pak se zase jede po desítkách dolů. Pomohlo mi to najet na určitý systém, pěstovat si zvyk. Nedělám to den po dni, takže z hlediska skutečného meditování to asi nemá význam, ale i tak mi to pomáhá se víc soustředit, rychleji se před spaním uklidňovat (usínám jako mimino, to se mi už léta nedělo) a mnohem líp si čistit hlavu. Je to jako sval, který jsem začala posilovat a už po nějakém pátém dni cítila rozdíl – věčná škoda, že u mých fyzických pokusů o posilování se takové výsledky nedostavují.

Ale i tak se cítím tak nějak víc fit. Po nasdílení aspergeřího článku Jak zhubnout do plavek se mi na zdi na facebooku rozjela taková příjemná debata o „pravidlech“ zdravého životního stylu a prostě tak nějak co by měl člověk dělat, když to s tím bytím fit myslí vážně a dlouhodobě. Není to samozřejmě poprvé, co jsem se o podobné věci zajímala, ale poprvé mi to někdo dovedl podat tak, abych z toho dostala chuť jít na procházku a ne chuť se zahrabat pod peřinu s brekem, bonboniérou, Bridget Jonesovou a přesvědčením, že už nikdy nezhubnu ani deko a už navždycky se budu na sebe dívat do zrcadla s podezřením, jestli nejsem v tom.

Všechno je to o myšlenkovém nastavení, celkové náladě. Z toho, abych se cítila fyzicky dobře, jsem si v posledních dnech udělala prioritu. Všechno ostatní je vedlejší. Když je slušné počasí (pozor, včera to tu normálně začalo vypadat na blížící se jaro!), hledím vyrazit na krátkou procházku. Každé úterý se těším do Brightonu, protože tam mě nemine nutnost svižně dojít ze vzdáleného parkoviště do centra a pak nazpět (to vydá tak na hodinu chůze) + k tomu samotné chození po městě. Normálně by mě to štvalo, ale když se na to dívám jako na spalovací cvičení, je mi hned veseleji a mám ze sebe dobrý pocit. Sleduju, co jím. Hlavně se snažím dávat si záležet na snídani, která pro mě ale asi vždycky bude bojem, alespoň dokud se bude muset odehrávat ráno před jakoukoli prací. Mně to jezení prostě ráno nejde. A ke všemu vstáváme tak pitomě pozdě, že na ni obvykle mívám regulérně tak deset minut, až mínus deset, protože bych už vlastně měla dávno pracovat, ale Ashleigh naštěstí není doma. Což nic nemění na faktu, že může kdykoli dorazit buď ona nebo Nigel, a já tak snídám v neustálé pohotovosti kdykoli se zvednout a jít něco dělat. Což mě štve, ale stejně nejsem schopná nastavit si vlastního budíka na dřív. Spánku je pořád nějak málo a i na té půlhodince navíc jako by záviselo všechno. Neumím se toho vzdát.

Ale jinak spím líp, řekla bych. Snažím se chodit do postele dřív, snažím se i líp  a v lepší hodinu večeřet. Vůbec myslím mnohem víc na jídlo a jeho složení, na to, abych ráno jedla ovoce a večer syrovou zeleninu (když ji nemám, vyloženě mi v tom jídle chybí – vůbec se nepoznávám :D), abych to nepřeháněla s tučnými potravinami, abych ubrala džusy a colu nahradila obyčejnou minerálkou s trochou vymačkané limetky, aby bylo míň tousťáku a víc mrkve, aby nebyl nikdy hlad (to mi zatím teda nejde, protože jak dopoledne jedu, tak prostě jedu a neumím se zastavit a jít si dát svačinu) a když je, abych ho zaháněla banánem a ne sušenkou. Abych víc pila a hlouběji dýchala. Abych seděla a chodila rovně (to se pan M. vždycky diví, kde jsem vzala takový prsa, když se narovnám :D) a častěji se protahovala, srovnávala si záda na koberci a podobně. Skoro denně se po ránu vážím, ne že bych čekala nějakou změnu, ale aby mě to číslo motivovalo. Abych si ho uvědomovala a abych si mohla představovat, jak by se mi líbilo, kdyby bylo jen o tři kila menší.

Taky si denně střihnu jen tak ze srandy pár kliků, dřepů, takových upravených vytrvalostních sedů lehů, při nichž cítím, jak pne bříško (o sedech-lezích jsem se už načetla něco negativních pindů, ale what the heck, mám pak pocit větší síly v břiše. Možná se ho tak nezbavím, ale celkovej pocit taky neni k zahození), každou chvíli si trochu zatancuju, hodím nějakej baletní prvek (starý dobrý časy, ách) nebo nějakou rádobyjógu, z níž by instruktor skutečné jógy totálně upadl smíchy, ale pro mě za mě, mně to dělá dobře 😀

A víc se na sebe usmívám, do zrcadla. A víc se češu a poslouchám víc hudby. A víc píšu a abych měla přehled, počet slov updatuju na Twitteru. A víc i čtu, hlavně skutečné papírové věci, před spaním, a taky Lea Babautu. A víc se ve vaně hýčkám, matlám voňavým mejdlem z Lushe a pleť si vyhlaďuju tamním scrubem Dark Angels. A když se usmívám na pana M., snažím se u toho nespat. Úsměv je totiž přesně jedna z těch věcí, kterou už dlouhou dobu dělám automaticky a špatně a kterou se chci naučit dělat pořádně. Asi to zní divně, ale mám s tím prostě problém a už mě nebaví koukat se na sebe na fotkách, kde se ksichtím jak prdel, když jsem si byla stoprocentně jistá, že se usmívám, až mě panty bolí. Neusmívala jsem se vůbec.

A několikrát denně mě popadne chuť skákat jak gumídek, tak skáču. Zpívám si. A vybíhám do schodů, prostě tak nějak v touze spálit víc energie – a kupodivu to funguje jako takový pozitivně začarovaný kruh, protože to, že mám víc energie na spalování energie, mě psychicky nabíjí další energií a radostí ze života. A s návratem té radosti a pohyblivosti se mi i ta moje hromdopolicitida ztratila z dohledu. Jsem si teď víc vědoma svého těla, od hlavy až k patě, ostatně ho taky často zkoumám před tím zrcadlem (>:)), a ono to, světe div se, pomáhá i k té rovnováze fyzické. Věci mi už nepadají z rukou a když jo, tak jen ty, co smějí. Všechno ostatní držím pevně a neomylně a konečně zase používám mozek dřív, než něco nenávratně zničím drátěnkou.

I mě teď víc baví práce u Jo, hlavně protože se tam teď často potkáváme s Paulem, místním dekoratérem/malířem/handymanem, s nímž je docela sranda. Vypadá hrozně prostě, ale je to dobrák. Mluví tak rychle, že mi mozek musí ještě poté, co domluvil, dopřetlumočit, co uši slyšely, ale nějakým zázrakem mu skoro vždycky rozumím, i když někdy mi to musí říct dvakrát. A ptá se. Ne tak jako Angličani, „ou lovely, vůbec jsem tě neposlouchal“. Jako normální, nekonečně zvědavej člověk. Ptá se na všechno. Jestli jsme dneska pracovali, jaká je to práce, jak se nám líbí v Anglii, jaká je Anglie v porovnání s ČR, jací jsou Angličani v porovnání s našima, jaká je pracovní situace u nás, jaké jsou platy, jaká je politika, po jakých jídlech se nám stýská, co jsme už v Anglii viděli, jakou hudbu posloucháme, jestli si dáme čaj… je to vyloženě milé a myslím, že mi to hodně pomáhá. Jak jsem si tak totiž nedávno uvědomila, žiju tu neskutečně asociálním životem. Okruh lidí, s nimiž se potkávám, je tak malý, že jsem to nikdy předtím nezažila, a jediní dva lidé, kteří skutečně vnímají, co jim říkám (i když taky s rezervou :D) jsou pan M. a zahradník Cy. A to je sakra málo.

Když mě včera kamarád na tym fejsbuku nominoval do té blbosti s exnutím půllitru piva, nehorázně se mi z toho rozbušilo srdce. Nejdřív jsem si myslela, že to je prostě strachem z toho, že to nedám, protože se ze mě stal totální abstinent, a že se pobleju, a že neumim točit videa a že se ztrapnim a kdoví co ještě. Pak mi došlo, že o to vůbec nejde. To srdce mi buší prostě z představy, že na mě tam doma myslej, že se maj dobře a choděj spolu do pubů a blbnou, že jim tam u toho chybim a že až se uráčím za nima vrátit, budu tam mít svoje místo. Je to divný. Chyběj mi taky, o tom žádná, ale už dlouho jsem si neuvědomila, jak moc mi chyběj. A že kdybych nikde jinde na světě neměla žádnou jistotu a domov, tak mezi nima ho mám.