Návštěva

Článek publikován se zpožděním, bojuju s výpadkem internetu. Ale i když je už o pár dní neaktuální, nechtěla jsem ho úplně vypustit 🙂

S další Ashleighinou dovolenou (tentokrát Turecko) jsem si opět o něco víc uvědomila, jak už ji nemohu ani cítit a jak se mi uleví, když tu ani ona, ani Nigel nejsou. Mám z nich prostě stažený žaludek. Štvou mě. Všechno, co ona dělá se svým životem, je podle mě špatně, a nemohu si pomoct než ji soudit, nebo spíš toužit ji napravit a trpět vědomím, že to nejde, že je to absurdní představa. Dokonce jsem se už (téměř) vzdala myšlenky dát jí někdy dárkem nějakou četbu od Lea Babauty nebo Francine Jay. Ale nemůžu si pomoct na to aspoň nemyslet, zvlášť, když v tom nejsem sama. Vidí to všichni, jen ona ne – a Nigel ji v tom samozřejmě bude podporovat, jelikož je to pro něj nesmírně výhodné. Měla bych se na to vykašlat, ale při trvalém soužití, kdy po mně den co den chce nějakou blbost, mi to jde těžko.

Tak jsme si alespoň ještě na ten týden odpočali. Pracovali jsme jen dokud bylo co důležitého dělat, takže jsme se nepřetrhli s dodržováním časů a dobře jsme spali (vstávat jen o hodinu později je pro mě prostě obrovský rozdíl), postupně jsem si zařizovali pokoj k obrazu aspoň trochu svému, donesla jsem si sem odkapávač na nádobí (snad mi na něj nepřijde), mám kyblík na to špinavé, v němž ho nosím dolů, ale když to jde, co nejvíc se toho snažím mýt tady – když je zrovna teplá voda.

Krom toho jsem si obarvila vlasy zpět na pořádnou červenou, po níž se mi stýskalo (Féria bude asi nadále mou oblíbenou značkou, chytá fantasticky), začala jsem konečně přechroustávat všechny uložené e-booky a opět s jejich pomocí brainstormovat nad tím vlastním, jednou nebo dvakrát jsme se vykoupali v bazénu (bohužel nám to víckrát nevyšlo), na víkend jsme si sem konečně pozvali mé milé Mauďátko, což bylo boží, a taky se nám samy od sebe zrušily další dvě práce, takže nám zbyla už jen čtvrteční Janice a páteční kancelář u Victorie. Ta kvanta volného času! Odpolední poklidné spánky či počítačování, hraní na nástroje, koukání na filmy či na Přátele a ohromné množství mazlení se s kočkami i s Daisy (ten čumák dole na fotce patří právě jí), to všechno pěkně v poklidu a příjemné atmosféře – alespoň dokud je pinda pryč. Až se dnes v noci vrátí, kdoví, jak to zase všechno bude.

Maudě jsme vzali – jak jinak – na Seven Sisters, kde se mi to začíná trochu okoukávat. Je to tam tedy nádherné, o to nic, a jsem ráda, že jsem si to tam zkusila prakticky za každého počasí. Ale není to jako mít to na zahradě – je to daleko a dny, kdy tam jedeme, jsou pokaždé narvané dalšími aktivitami, takže na to nemáme až tolik času. Jen tak si tam pár hodin posedět nebo se válet na oblázcích… ale abych nekřivdila, tentokrát jsme tam přece jenom byli o kapku dýl než obvykle, posezení – se sušenkami, tradičně – se konalo a bylo to veskrze příjemné.

Taky jsme tentokrát šli dál a víc viděli. Nejprve jsme si tedy zašli na oběd do Beachy Head Pubu, kde jsme už jednou byli s naším zdejším kamarádem Danielem na limošce po buskingu. Tentokrát jsme si tam dali rovnou oběd a splnili jsme si tím jednu položku z pomyslného seznamu „Co všechno chceme v Anglii ještě stihnout“ – zajít do tradičního pubu na pořádné anglické jídlo.

Nejsem – a neplánuju být – foodbloger, ale musím jim pochválit fazolový veggie burger. Nejen že to byla bašta. Čím dál tím víc mi v hlavě visí velký červený vykřičník a kdykoli přijde otázka výběru jídla, jsem vděčná za možnost zvolit něco veganského, nebo alespoň vegetariánského.

Po jídle a docourání se po Sestrách jsme vyrazili do Brightonu, kde Maude ještě nebyla a kde jsme zrovna chytli nějakou pitomou uzávěrku magistrály kvůli Queer Pride. Ne že by mi vadil QP, spíš naopak, vždycky jsem se toho chtěla zúčastnit, ale v tu chvíli se to fakt nehodilo, zdrželo nás to alespoň o hodinu a dost nasralo. Stihli jsme minimum obchodů, museli jsme dost spěchat (díky UChu za koloběžky, jinak by snad ani nemělo smysl tam vůbec chodit) a pořádně jsme si užili snad jenom Pier, který jsme Maude prostě museli ukázat. Samozřejmě, tak dlouho jsme jí vyprávěli o tom, jaké štěstí člověk musí mít, když tahá plyšáky z automatů, a jakou trpělivost a znalost materiálu, až si tam vyhlídla jednoho tygra z Medvídka Pú a jala se vhazovat drobáky 😀 A světe, div se, měla snad ještě větší kliku než my! Vytáhla ho za kapucu a zase, nikdo jsme nevěřil tomu, že se tam ten ňufík udrží. A udržel.

Jinak jsme samozřejmě Maudě provedli i Thakehamem. Bylo to fajn už když tu byly mámy, a bylo to fajn i teď, mít tu někoho z „našeho“ světa a ukázat jim, jak to tu vypadá, na vlastní oči. Nikdo si to tu nebude pamatovat tak, jako my dva, ale bude fajn moct pak někomu říct „Víš jak…?“ a ten někdo řekne „Jo, jasně, to si pamatuju“.

A vůbec, vidět známou tvář mi připomnělo, jak moc se těším domů kvůli té možnosti být zase obklopená lidmi, které znám a mám ráda. Mít obrovský výběr, kam půjdu a s kým. Čajovny, hospody, na pár drinků nebo na piknik, do bazénu nebo na cyklostezku, a až zase budou dávat nějakou pecku ve 3D, zajdeme s partou do kina. Jo, s panem M. se mi žije dobře, ale je fajn mít ještě nějaký jiný svět, na který se člověk může těšit a s nímž to občas může prostřídat. Svět přátel.