Návštěva Kdybylandu

Předevčírem jsem nemohla usnout. Zaujala mě myšlenka, jaké by to bylo, kdybych se najednou ocitla ve své minulosti, dejme tomu před prvním školním dnem na gymnáziu. Vzpomínala jsem, jak jsem tehdy vypadala, jak vypadal můj pokoj, jaké jsem měla oblečení a jaké zkušenosti a znalosti. S kým jsem chodila, jestli vůbec s někým, s kým jsem se přátelila, koho jsem ještě neznala a kdy vlastně vznikl facebook? Co se od té doby stalo, na čem bych si mohla vydělat díky předčasné znalosti, a kde bych se mohla prořeknout? S kým bych tu bombu mohla sdílet, aniž by mě považoval za magora, a bylo by vhodné si najít psychologa, s nímž bych to mohla probírat a nemusela se bát, že mě okamžitě pošle do blázince?

Paměť mám mizernou, o tom žádná, takže bych zažívala první týdny nepříjemné šoky z toho, co všechno ještě neexistuje nebo na co všechno z té doby jsem zapomněla. Je mi ale jasné, že by to mělo i své benefity.

Okamžitě bych změnila svůj vzhled. V té době jsem měla vlasy pod ramena, melír, a o vkusu v oblékání se mluvit nedalo. Vím jistě, že bych se ihned ostříhala na ofinku a obarvila třeba na zrzavo. Ještě jsem si kousala nehty, na tom by se taky zapracovalo. Vytrhala bych si obočí, protože to by nejspíš, krom všech zjevných šoků, byl ten největší 😀 Byla jsem rozhodně štíhlejší než dnes, takže bych urychleně přepnula své stravovací návyky alespoň na ty dnešní, dokud mi ještě metabolismus pohání návštěvy baletní školy a sportování při tělocviku. Jak bych to s tím stravováním udělala, to by byl zajímavý boj, protože tehdy byly možnosti veganské výživy a nakupování v Praze podle mě ještě dost v plenkách.  S oblékáním by to taky nebyla sranda, ale určitě bych si prošla obchody, o nichž vím, že tam tehdy měli pěkné oblečení. Existovalo už Camaieu? Co si pamatuju, tehdy jsem snad nakupovala jen v New Yorkeru, HM a po sekáčích a ťamanech.

Škola. Bylo by určitě utrpením procházet tím martyriem podruhé a měla bych hrůzu z toho, že polovině věcí nebudu rozumět ani zčásti tak jako tehdy. Už je to tak dlouho, co jsem po škole, zvládala bych ještě matiku, fyziku a to všechno ostatní, když už tehdy jsem s tím bojovala? A jak by mi to vycházelo s dějepisem, při druhém pokusu? Na druhou stranu vím dnes spoustu věcí, co jsem tehdy nevěděla, a zajímalo by mě, kolik z nich bych dokázala ve škole zužitkovat. Bezpochyby bych například excelovala v angličtině, takže není pochyb, že bych se ze začátečníků dostala do nejlepší skupiny, kde byli docela jiní lidé, často ti „nejvíc cool“. Mohlo by to znamenat, že by se celkově vylepšilo moje postavení ve třídě? Měla bych jednodušší život, kdybych se v téhle sortě dokázala pohybovat? Odvážila bych se požádat příslušné šprty například o každodenní doučování z předmětů, v nichž jsem plavala, nebo bych to znovu všechno projela? Jak by probíhala puberta a domácí „pohoda“?

Musela bych si nechat okamžitě předělat pokoj, nevím přesně, jak tehdy vypadal, ale rozhodně ne k obrazu mému. Jak by na to reagovali rodiče? A našla bych si během školy například brigádu, abych si už tehdy začala zakládat na úspory, nebo bych na ni ani neměla čas, vzhledem k tomu, že bych ho určitě víc chtěla vynaložit na pohyb, koníčky a přetváření mého tehdejšího světa k obrazu svému?

Jednoznačně by se mi nelíbilo znovu procházet debordelizací pokoje. Začínat od začátku, kdy bylo všechno v nejhorším stavu. Ještě jsem neměla vlastní nábytek, všude byl bordel… znovu muset bojovat s nostalgií, tentokrát ještě umocněnou vším tím okolo, by bylo extrémně náročné.

Spousta lidí, kteří už dnes nejsou, by byla naživu. Jaký by to byl pocit? A odolala bych touze některé z nich varovat, případně se snažit zapůsobit mezi lidmi tak, aby se různé vztahy vyvíjely podle mé představy, nebo abych zamezila budoucím tragédiím, rozkolům a rozchodům, o nichž vím?

Přemýšlím, zda bych vyhledala svého pana M. nebo jestli by na to bylo ještě brzy. Netroufám si odhadovat. Ale vím, že bych – tentokrát ovšem plánovaně, ne jako poslední možnost – chtěla jet po maturitě do Anglie, nebo možná i někam jinam. A pan M. ještě v té době trčel zaseklý ve vlastní středoškolské lavici, takže z tohoto hlediska by bylo na naše seznámení ještě brzo. Obecně by mě zajímalo, jak by to bylo s různými vztahy. Rozhodně bych znovu neudělala bezhlavě ty stejné chyby, a například vím-li, že bych nepůjčila někomu peníze, bylo by zajímavé sledovat, jak by se to vyvíjelo. Pokud by nerozvrátilo přátelství samotné půjčení a následné nevrácení peněz, vydržela bych se přesto tvářit jako že je vše v pořádku, když vím, jak to ve skutečnosti dopadlo a jak dotyčný „drží slovo“?

Zajímalo by mě sledovat, jak bych zapůsobila na druhé. Byla bych víc v pohodě a použitelnější do společnosti, nebo bych se z toho všeho naopak zbláznila a sesypala? Dokázala bych předejít zdravotním problémům druhých? Dokázala bych upevňovat rodinné vztahy natolik, abych například své rodiče a jejich životy nějak zásadně změnila k – samozřejmě podle mě – lepšímu?

Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc detailů se mi v hlavě vyrojovalo, což mě překvapilo, jelikož obecně mám za to, že si z těch dob nic moc nepamatuju. Ale prosté vzpomínání na to, co všechno v té době ještě bylo nebo ještě nebylo, vyneslo na povrch spoustu zajímavých uvědomění. Celkově si myslím, že by bylo příšerně těžké procházet většinou věcí znovu a ještě se tvářit, jako že je všechno v pořádku. Ale byla by to druhá šance, šance pracovat s mým nejkritičtějším obdobím, a napravit mnohé špatnosti, které se tehdy udály. Dát životu lepší směr, nebo na tu správnou vlnu naskočit dřív. Mohla bych už tehdy mnohem lépe blogovat, ale i tam by bylo na palici, že bych všechno musela psát znovu. Poprosit kamaráda (ale nevím, jakého, toho „mého“ jsem ještě neznala) o založení domény – a jaké bych si vybrala jméno? Kdybych věděla, že jednoho dne budu dělat to, co dělám, a měla potenciál dělat i spoustu jiných věcí, být průkopníkem nejen v blogování samotném (tehdy to ještě móda fakt nebyla), tak ve spoustě jiných internetových věcí, a tehdy ještě nebyla obsazená prakticky žádná blogová jména a značky…

Asi bych takhle mohla přemýšlet donekonečna. A možná i budu, alespoň ještě nějakou chvíli. Potenciál takového nápadu a takové příležitosti je totiž nezměrný, a ačkoli normálně v Kdybylandu nežiju, chytla mě najednou obrovská zvědavost k téhle otázce. Jakým směrem bych se pak ubírala, kým bych se mohla stát, a měla bych na to vůbec kuráž? Tolik otázek, a odpovědi, tý se nedočkáš :)