Nechat jít
V noci ze soboty na neděli jsem dostala zajímavou lekci.
Při editaci designu jsem zabloudila do vod, kam by žádný wordpressář raději bloudit neměl – do funkcí šablony. Dobře – pokud se vyznáte v HTML, je to věc jiná, ale pokud se v tom nevyznáte a chcete něco vyzkoušet tak, jak to děláte třeba s úpravou barviček a fontů, radím vám dobře – nedělejte to.
Celý web mi totálně spadl a s ním i administrace, takže se nebylo možné dostat dovnitř a chybu napravit. K tomu si přidejte fakt, že byly asi dvě hodiny ráno, můj blog není zálohovaný, a máte vymalováno.
Potýkání se s myšlenkou, že je dost možná všechno ztraceno, byla jedna z nejhorších věcí, co mě za dlouhou dobu potkaly. Představa dvou let ztracené práce, nejen textů článkových, ale i pracně přikládaných a upravovaných fotek (ty bych sice skoro všechny našla v pc, ale k čemu by byly samy o sobě, bez textu, který k nim patřil?), neuložené poesie, ale hlavně celkově vytvořené sítě odkazů a vazeb, všechno pryč – už dlouho jsem se nemusela potýkat s tak velkým osobním selháním a s tak nepříjemnou myšlenkou.
Přitom mi docházelo, jak jsem pitomá i jak nevděčná. Měla bych děkovat tomu Ultimate Chopperu nad sebou za to, že se můžu takovými „hloupostmi“ zabývat, a místo toho se tu zlobím na to, jaké jsem vlastně měla životní štěstí. Mám pocit, že můj život je příliš složitý, přeju si, aby nebyl, a v určitý moment se přistihnu, že závidím všem těm afričanům a jiným chudým to, že jejich život je reálný, že mají skutečné starosti, skutečné radosti a kontakt s přírodou. Že nemají šanci nanosit si do hlavy nějaké přemýšlení o tom, jestli nepřišli o svou webovou stránku.
Došlo mi, že ta ztráta by mohla být požehnáním. Už jsem se viděla, jak začínám znovu. Postupem času by se mi vynořovalo čím dál tím víc článků a spojení, která jsem tu kdy použila, víc a víc by mě to mrzelo, ale už by se nedalo nic dělat a já bych byla znovu novým fénixem, tentokrát ale opravdu začínajícím od nuly, bez zálohy. Napadlo mě, k čemu ty zálohy vlastně jsou? Proč tak zoufale lpět na něčem, co bylo napsáno dávno a co dnes už málokdo přečte? Potřebuju mít přístup ke svým vzpomínkám ze strachu, že bez možnosti si věci ověřit v písemné podobě budu už úplně v háji? Je to ego, které by dostalo neuvěřitelnou ránu, kdyby všechna ta jeho práce přišla de facto vniveč a nikdo už si nemohl číst ty báječné věci, které vyplodilo? Proč mám potřebu viset na internetu se svými básněmi, které – jakkoli se mi líbí – asi stejně nikdy nebudu publikovat jako sbírku? Proč je mi tak nesnesitelná představa, že by najednou nefungoval některý odkaz, který jsem kdesi kdysi zanechala? Celá snílkovská sbírka iluzí by třeba byla propletena odkazy na ty mé, které by vedly na prázdnou stránku. A mě zrovna z toho nejvíc polévalo horko.
Dostala jsem přitom nápad na zajímavý projekt – blog Tady a teď. Jednostránkový blog, kde by každý nový článek prostě nahradil ten předchozí. Žádný archiv, žádné ukládání do pc. Každý čtenář by měl jen jednu šanci si zrovna ten aktuální článek přečíst, a žádné odkazy. Co by takový projekt udělal se mnou? Jak by se změnil můj styl psaní a má tématika? Co bych se snažila sdělit a jak by to vypadalo, kdyby každá nová myšlenka musela být natolik zajímavá a skvěle podaná, aby mohla nahradit tu předchozí? Napadlo mě, že by pak takový blog vypadal mnohem víc jako ten Niny Yau (momentálně bohužel v rekonstrukci), kde každý epický článek visel i několik měsíců, než se objevil nový. I tam ale fungoval Archiv. Člověk to předpokládá, že blog ho bude mít. Ale kdyby neměl? A co by to udělalo s čtenáři?
Představila jsem si, jak mě najednou celá ta situace inspiruje. Jak celé moje snažení zbavit se krámů a věcí, které ve svém životě nepotřebuju, graduje a rozjíždí se závratným tempem. Před očima mi vyvstávaly obrazy dalších a dalších změn, které bych chtěla provést, a výsledku, který po jejich provedení pocítím. Nový život a nový blogerský směr. A jak „málo“ by k tomu všemu stačilo – jen totálně a nedobrovolně shořet na popel a nebýt vázaný ke své minulosti.
Není to pak vlastně všechno požehnání? Není to sen, zničehonic o ten blog přijít, i o ty dva roky vylévání veškeré své inspirace do něj? O tu práci? O ta poselství, na nichž mi tak záleží? Není to pak vlastně obrovská škoda a zádrhel na cestě k osobnímu vývoji, když se druhý den probudíte a zjistíte, že ten blog je zpátky?
Můj osobní Ježíš, jak jsem ho po depešácku přejmenovala, se o to samozřejmě postaral a opět mu za to patří nesmírný dík. Dostala jsem té noci po hubě a teď horečnatě uvažuju, jak se tady tomu všemu dá udělat záloha. Ale měla bych si ji vůbec dělat? A jsem skutečně vděčná za to, že mám tu stránku zpět?
Teprve když přijdeš o všechno, co ti bylo drahé, a převážíš znovu všechny svoje priority, máš šanci přijít na to, kdo skutečně jsi.
Zase tak daleko jsem v minimalismu nedošla. Ta myšlenka jednoho jediného článku je hrozně zajímavá a věřim, že kdyby jsme neměli tu možnost články archivovat, snažili by jsme se podstatně víc. Ale sama si dost vážím času a energie, které do těch blogů všichni investujeme a taky si ráda archiv znovu projíždím, čtu si svá vlastní slova a taky články jiných blogerů, které jsem už dávno četla. Klidně i několikrát 🙂 Je to jako se opakovaně vracet k oblíbené knize. V tomhle případě by mě ztráta mrzela.
Možná postačí si u psaní každého nového článku představovat, že jím nahrazuješ ten předchozí. Ono to tak v podstatě i trochu funguje, každým novým vytlačíš ten předchozí z top místa. Třeba i ta představa člověka donutí, aby ze sebe vymáčkl víc, než to vypustí. Ne že bys to třeba zrovna ty potřebovala, tvoje kvalita je podle mě hodně dobrá, ale vždycky je možné posouvat svoje hranice a experimentovat sám se sebou 🙂
Myslím si, že psát bez archivace by bylo velmi neobvyklé. Přesto v tom ale vidím stále víc nevýhod, než výhod. A to jako čtenář i pisatel.
Vždyť díky tomu, že mí oblíbení blogeři archivují, si mohu dopřát toho luxusu, že když nemám čas jejich články číst, odložím to na později. A ony neuteču.
Moje staré články jsou pak pro mě určitou vyšlapanou cestičkou, kterou jsem za sebou zanechala. Ano, pravděpodobně bych si na dost z těch krůčků vzpomněla, ale… Se svým vnímáním času bych nebyla ani v nejmenším schopná je zařadit. Stalo se to před pěti lety? Osmi? Desíti?
Některé z nich navíc člověk zapomene. A protože se držím pravidla, že na blog nedávám nic, co bych si nepřála po nějaké době znovu najít (vypisování se ze špatných nálad končí rovnou v plamenech 😀 ), byla by to asi škoda.
Probíráním se svou minulostí mi navíc může říct mnoho o tom, kdo jsem, co chci a kam směřuju. Mnohdy si některé věci ani neuvědomím a pak… Tenhle motiv se objevuje ve třech povídkách, tahle myšlenka se mihne čtyřmi příběhy. Ač jsem je tam tehdy nevkládala vědomě, pravděpodobně pro mě byly důležité. A častokrát si po zamyšlení uvědomím, že dosud jsou.
Řekla bych, že nemuset žít ze dne na den je luxus, který každý nemá. Mně ale svým způsobem dovoluje více přemýšlet. A proto by podle mě byla škoda se ho vzdát.
Já ty nevýhody vidím a zajímalo by mě, co by to se čtenáři udělalo 🙂 I s autorem. Možná by stačilo zkusit to ne tak agresivně a pro sebe si ty články ukládat. Po stanovené době, třeba po roce, by je člověk mohl znovu zveřejnit, kdyby měl pocit, že prostě musí být online. No, nebudu mít čas to zkoušet, ale přišlo mi to jako zajímavá myšlenka. Myslím, že je dobré se občas podívat na něco, co nějak zavedeně funguje, a ptát se, jak by to mohlo fungovat jinak.
Pro mě jsou důležité i ty výlevy. Bez toho by ten deník nebyl kompletní. Když se koukat zpátky na to, jak mi bylo, tak se vším všudy.
Jako pokus by o mohlo být zajímavé, to ano. 🙂
Já svůj blog jako deníček (v pravém slova smyslu) vlastně nikdy nebrala. I když vracet se ke starým povídkám má někdy obdobný význam jako listování starými záznamy. 🙂
Ty výlevy z negativna beru jako soukromé hlavně proto, abych si v nich mohla dovolit cokoli. Nevhodná slova? Stejně to nikdo nikdy nebude číst. Nespravedlivé svalování viny na ostatní? Vždyť to přece spálím…
Díky tomu, že v nich můžu i věci, které bych normálně neudělala, protože by mi přišly hnusné a nefér, dostanu ze sebe ty pocity mnohem dřív. Už jen proto, že když píšu druhý list nadávání na někoho, moje touha po rovnováze po mně začne házet na oplátku zase moje provinění… 😀
Kdybych ale něco takového psala veřejně, sama sebe bych krotila. Kolikrát se stane, že mě rozzlobí někdo, na kom mi záleží. Chci to ze sebe dostat, ale ne na jeho úkor. A právě v tu chvíli mi prázdný papír a krabička sirek v kapse připadají jako skvělý nápad. 😀
Je fakt, že u psaní deníku online člověk vždycky nějakým způsobem aplikuje cenzuru, ať už ubírání sprosťáren (ne, že by tam nebyly, ale jednou za deset kund jednu vypustit, aby toho nebylo už moc, je taky cenzura :D) nebo vyhýbání se určitým tématům kvůli lidem, co to tu čtou. Ale jsem nějak zvyklá už se ventilovat jinak a moc mi to nechybí. Mám pocit, že můj blog by beztak měl být o něčem jiném než o vylívání se ze vztahů.
Kdybych to někdy potřebovala, mám i staré papírové deníky, nebo počítač, kam mi nikdo neleze. Očistnost toho rituálu chápu, ale mně je stejně příjemné něco jedním klikem poslat do koše jako to pálit. A na pc píšu mnohem rychleji. Rukou bych svoje myšlenkové pochody rozhodně nestíhala 😀
Tak jsem se rozhodl trochu zminimalizovat dům. Výsledek: https://i.imgur.com/l85VqTh.jpg
Jo, to je běžně rozšířené a hodně oblíbené řešení 😀
Nevím, cos konkrétně dělala, ale jakoukoliv změnou šablony nemůžeš přijít o články a o blog, jenom o šablonu. Popřípadě ty články třeba nebudou vidět na webu, ale někde v administraci určitě zůstanou. Jinak při změně šablony doporučuju nejdřív zkopírovat a uložit původní nastavení a v případě nepovedené změny si zase vrátit to uložené.
Jak jsem psala v článku, problém byl hlavně v tom, že mi zmizela i ta administrace, takže jsem se do ní logicky nemohla dostat, abych to vrátila. Nejsem tak pitomá, abych neuměla ten špatný řádek zase smazat, jenže jsem se tam nemohla dostat, abych to udělala 🙂 Když jsem to pak chtěla zkusit přes WP.com (normální administraci mám na adrese svého blogu), tvrdilo mi to tam, že nemám žádnou webovou stránku a jestli si ji chci založit. Nevím, jak to tam funguje, ale tohle mě prostě nemohlo nevyděsit.
To ti psalo proto, že wordpress.com je něco jinýho než wordpress.org. Dvě různý služby.
Jak se ti stalo, že ti zmizela administrace? Pracuješ přes WordPress (.org, tedy CMS systém) nahranej na hostingu přes FTP?
Já nevim, neřvi na mě 😀 Tomuhle absolutně nerozumim, vim jen, že adresa administrace je prostě na adrese toho blogu samotnýho. A když mě to pustilo do WP org, tak jsem myslela, že to je to, kde jsem 😀
Lol, já neřvu přece, řve se zásadně s použitím capsloku 😀 Adresu administrace máš zřejmě na adrese blogu plus /wp-admin, že? A to zmizelo? 😀 Jenom proto, žes změnila šablonu? To je nějaký divný, to s tim přece vůbec nesouvisí. Bych docela rád věděl, co se stalo 😀
Každopádně, kdyby se ti ještě někdy něco takovýho povedlo, tak se do svýho blogu dostaneš skrze použití Total Commanderu přes napojení na FTP, asi to znáš, je to takovej jednoduchej program, kde vidíš všechny složky, který máš na hostingu nahraný… A můžeš ty soubory upravovat, přepisovat, doplňovat, nahrávat nový, atp. 🙂
Já vim, že neřveš, ale ty cizí slova, co mi tu hážeš, to je jako bys mi nadával 😀 Jo, přesně to, co říkáš, zmizelo. TC znám! 😀
Jediný článek bez čehokoliv dalšího je zajímavá myšlenka. Myslím, že jsem žádný takový blog ještě nepotkala.
Mně ho trochu připomínala ta Nina, ale teď vám ji neukážu, zrušila to. Měla hodně minimalistický blog jen s logem, svou fotkou, krátkým infem o sobě a jedním článkem na stránce. Sice tam byl nějaký archiv, ale na té hlavní stránce vždycky visel jen ten jeden pořádný článek a obnovovala to třeba i jen jednou za několik měsíců. To mě bavilo, člověk si to pak mnohem víc vychutnal, když na to čekal tak dlouho. Většina z nás ty články seká jak baťa cvičky 🙂
Myslím, že chceš zálohovat tímto: https://phoenixrise.cz/wp-admin/export.php
Samozřejmě funguje jen po přihlášení do administrace. Jo a neobsahuje to uploadované obrázky, ty zálohuju separé.
WP má naštěstí výhodu, že o obsah jen tak nelze přijít – áve MySQL! 😀 V případě zásahu do šablon je šikovné okopčit si tu šablonu pro případ, který tě potkal. Pokud se nelze dostat na web, pomůže FTP přístup. Já osobně nevyužíval ty funkce na upload šablon a obrázků, vše jsem si radši nahrával ručně přes FTP.
No, asi to vyzkouším, ať vím, ale vyhovuje mi práce s věcmi v adminu 🙂 Je to prostě problém nevědomosti. Netuším, jak tyhle věci fungují, takže zmizení webovky mě dovede vystresovat.
Myšlenka jednoho jediného článku, který bude zveřejněn a vzápětí nahrazen novým, je opravdu zajímavá, ale nevím proč se mi protiví. A co s komentáři? Taky budou smazány a nahrazeny? Zajisté ano, článek nelze od komentářů oddělit. Takže časem se dostaneš k tomu, že si někdo tvůj jednodenní článek přečte, ale vykašle se na psaní jakéhokoliv komentáře k němu. Proč taky, za pár hodin bude smazán.
Tohle mi zní jako docela nevýhoda.
Já třeba dávám čas od času topy na zajímavé články a občas se k nim sama vracím. Vidět, že je ten článek smazán, už se na nějaké uvedení do topu vykašlu. Vlastně je ta myšlenaka jednodenního článku docela nihilistická.
Myslím, že článek může celkem dobře existovat i bez komentářů, o čemž svědčí třeba Leo Babauta. Jeho blog taky nemá možnost komentovat a nijak mu to nechybí. Kdokoli, komu by článek něco opravdu dal a chtěl by se podělit o vlastní názor, by měl možnost si ho zkopírovat a zveřejnit s vlastním komentářem, nebo by mi mohl napsat svůj názor do mailu. Vždycky to nějak jde.
Nikde jsem netvrdila, že by ten článek byl jednodenní, právě naopak 🙂 Jelikož by pokaždé stál za to, visel by tam rozhodně mnohem dýl. Stejně jako to dělala zmíněná Nina Yau, jejíž články tam bývaly mnoho týdnů, někdy i měsíce.