Nejhorší věc na životě v zahraničí

Přišli  jsme o Synťulku. Nebyl jí ani rok a půl. Nepřibírala, tak ji máma zkoušela vykrmovat všemi dostupnými způsoby a nosila ji na veterinu, jestli s ní něco není. Dlouho se ale nemohlo nic najít, až minulý měsíc přišly výsledky z posledních testů a zjistilo se, že je to FIP. Debilní zmutovaný gen, který v pěti až deseti procentech nakažených koček může vyvolat nemoc, se kterou se nedá nic dělat.

Nesnáším, když se tyhle věcí dějí, když nejsem doma. Mozek mi to pak nebere. Nevěřím tomu. Mám pocit, že se to nestalo. A nedokážu to tak normálně prožít a pak se přes to dostat. Místo toho nastupuje pocit tupého prázdna, jakési bezemočnosti. Divný smutek, který jako by nešlo k ničemu vztáhnout.

Nebyla jsem tam a nerozloučila se, zase. To pak člověku prostě nedochází, že už je konec a že už tu malou chlupatou žížalu nikdy nevezme do náruče.

Dalo by se říct, že si nemám na co stěžovat, však to zatím postihlo vždycky „jen“ zvířata, ale zaprvé jsou to členi rodiny jako každý jiný, a zadruhé to nic nemění na tom, že je tu pořád ten strach. Nezaženete ho, nenaděláte s ním nic, můžete ho tak maximálně ignorovat, ale tu a tam se pravděpodobně stejně vrátí, zvlášť pokud jste člověk, co si skutečně uvědomuje pomíjivost věcí a že se kdykoli může stát cokoli.

Dřív jsem kvůli každému zvířeti, o které jsme přišli, kolik dní probulela. A dneska mi připadá, že mi skoro dělá problémy normálně se z toho vybrečet. Buď na to v danou chvíli není čas (což zní šíleně), nebo nemám potřebné soukromí. A protože se mi něco takového stalo už x-krát, myslím, že jsem si odvykla brečet. Je mi smutno, ale není to ono. A není to bezprostřední, protože si to musím naplánovat na „lepší chvíli“, nebo mám aspoň takový pocit.

Když se nad tím ale zamyslím, je to asi hlavně tím, že tam člověk prostě není. Vztah, který k těm zvířatům mám, se přeci jen změnil. Už nejsou moje, ani když jsem doma. Dřív jsem říkala, že máme doma kočky. Posledních pár let je to ale už tak, že máma má doma kočky. Já ne. Já mám kočky jen když někam odjedu a tam se najde nějaký ztracenec, který potřebuje lásku.

Poprvé to bylo už v roce 2007, kdy jsem byla v Anglii prvně. Hned tam si mě adoptovala sametově černá kočka se žlutýma očima, taková ta naprosto klasická čarodějnická kočka, co se jmenovala Ebony. Byla tam sice ještě jedna chlupatá micina, ale ta se se mnou moc nebavila, moc jsem ji nevídala, zkrátka se mi tak nezapsala. Ebony ale byla moje, a jenom moje, protože jsem bydlela s kamarádkou, která byla spíš na psy a často taky nebyla doma, když přišlo na to nejlepší – víkendová rána, kdy jsem si otevřela okno do místnosti, aby mi šel dovnitř čerstvý vzduch, a zalezla jsem si znovu pod peřinu. Za chvilku už mi něco šlapalo po peřině, Ebony přišla oknem, jako by jí to tu patřilo, a mně bylo úplně jedno, že mi zašlapala čisté povlečení zablácenýma tlapkama.

O mnoho let později jsme se našli s panem M. a jeli jsme na Thakeham. A zase tu byly. Pět fantastických koček, které mě okamžitě a beze zbytku přijaly za člena smečky a já je dodneška považuju za svou rodinu, po níž se mi ukrutně stýská. Když nám umřela Squizzie, obrečeli jsme to jako nikdy, a přitom to vlastně ani nebyla naše kočka. Ale taky byla. Protože to my jsme se o ni starali, a možná i v tom to je. Byla naší zodpovědností a dělala nám společnost. Potřebovala nás a hlučně se nás dožadovala, když jsme se jí zrovna nevěnovali.

A pak Tresco. Po pár měsících si nás našel Harry, pánská kopie Ebony, a zase jsme hned byli jeho.

A pak jsme byli na Aljašce, a i když ten vztah nebyl zdaleka tak silný, i tam si nás našel snad jediný místní kocour, který byl dost šikovný na to, aby se vyhnul orlům.

Ale to už zabíhám někam jinam. Chtěla jsem jen říct, že mě deprimuje, jak málo jsem zatím prožila Sisinku. Ale už jen když píšu tenhle článek, cítím, že mě to přimělo uvědomit si, že si to prožití zkrátka musím tedy naplánovat a pak to půjde. A musím se na něj soustředit a neustále se nerozptylovat. Být daleko je na prd. Jste na to sami a ještě k tomu víte, že vaši blízcí tam na druhém konci drátu jsou na to taky sami.

Jsou prostě situace, kdy by se člověk nejradši nakopal za to, že není doma. Ale ve výsledku nad tím stejně zase pokrčíte rameny, protože víte, že ani tohle vás nezastaví. Člověk je jednou nomádí duší a tak jí prostě bude a nějakej strach ho nezastaví. Jen musí umět přijmout, že za to možná zaplatí vysokou cenu.

 Dobrou noc, slečno Synthie Peridot. Bylo mi ctí vás poznat <3 :*