Některé dny je třeba zajíst nutellou…

Jsem mrkev. Nevěřila jsem, že se dožiju víkendu, a teď, když je tady, si ani neumím jít lehnout, chápete to? Jsem vyřízená, ale pořád bych jela dál. Už si nějak neumím odpočinout.

Ještě mi nedošlo, že už je to za námi. Snad nejnáročnější týden doposud, emočně i fyzicky. Udřeli jsme se, udělali ústupek pro pár šupů a ze vstřícnosti (kterou babě ovšem už prokazovat nechci, leze mi s těmi svými pošahanými nápady krkem), a ve čtvrtek jsme museli nechat utratit králíka.

Jako milovník zvířat v rodině, kde mají i k těm vlastním vztah více než vlažný, riskujete, že na vás padne břímě odpovědnosti, protože budete jediní, kdo se těm zvířatům doopravdy věnuje a kdo má šanci poznat, že jim třeba něco je. A že vás to pak sebere.

Když jsme vezli Trufflinku k veterinářovi na ostříhání, neměli jsme nejmenší tušení, že jí něco je. Měla čím dál tím zacuchanější srst pod bradou a pár dnů měla podivně mokré tváře, které byly ještě k tomu poněkud žluté, jako by na ni někdo chodil močit. Pan M. usuzoval, že si lehá do vlastní moči, já přemýšlela, jestli to může mít nějakou souvislost s pítkem, ani jednoho nás ale nenapadlo, že by mohla mít mnohem závěžnější problém.

V ordinaci nás nejprve sprdla sestra v recepci, že jsme přišli o půl hodiny dřív. Bylo to poprvé, co na mě byl nějaký anglický ouřada nepříjemný, a bylo to nefér, protože to samozřejmě zase zavinila ta naše kráva. Dvakrát se jí zeptám, deset po páté? A ona „jo, deset minut po páté, pět-deset“, jako pro debily. A pak tam přijdem a sestra na náš štěkne, že máme schůzku až v půl šesté a že ještě toho dne ráno tam naše madam padam volala, aby to potvrdila. Tak já nevim, nekopli byste jí do hlavy?

Veterinářka si za půl hodinky pro králíka přišla, odnesla si ho do ordinace a za chvíli vylezla s tím, jestli bychom si mohli v ordinaci promluvit. Tam nám dost nepříjemným tónem oznámila, že Truffle na tom není vůbec dobře, a co všechno s ní je. Na její tváři nám ukázala poměrně velkou bouli, kterou jsme do té doby neviděli pod vší tou srstí, a řekla nám, že to je absces od zubu, který se nejspíš zkazil. Že ji to nejspíš dost bolí a že taky hodně zhubla, asi od toho, jak nežere (podle mě spíš ze stresu, žrala pořád stejně). Dál nám v jejím kožichu ukázala velký lupo-strup, který prý má na svědomí nějaký roztoč nebo co (v tom momentě se mi v hlavě převaloval šok spolu s nerozuměním technickým termínům), a velmi věcně nám oznámila, že ten absces je velmi závažný, k jeho odstranění by byla nutná komplikovaná operace se spoustou následného léčení, že Truffle nejspíš dost trpí a že operaci nedoporučují, že doporučují nechat ji uspat a ušetřit ji toho.

Zírali jsme na ni div ne s otevřenýma hubama. Neměli-jsme-tušení.

Celí zkroušení jsme ji tedy vzali domů, hned po pigáru, co pomůže od bolesti aspoň na 24 hodin, a druhý den jsme to napsali Ashleigh. Byla trochu v šoku, vzala si chvilku na rozmyšlenou, ale v podstatě už od momentu, kdy jsme se to dozvěděli, jsem věděla, jak to dopadne. Truffle byla v rodině, alespoň za ten rok, co tu jsme, takové něco navíc, o co se nikdo nezajímal. Pan M. ji denně krmil, týdně jí čistil kotec, celý rok ji stěhoval podle počasí z boxu do výběhu a v zimě jsme ji chvilku měli přímo v domě, aby nezmrzla. Občas jsme jí vyčesali kožich od cucků a dredů, občas jsme se ji pokoušeli nechat proběhnout (nechtěla), ale to bylo tak všechno. Nic víc jí nikdo nedal, nikdo jiný za ní nezašel, děti ani nevěděly, že králíka mají, a její osud tak nemohl být nikomu volnější. Takže bylo jasné, že Ashleigh nečekanou situaci přivítá nakonec s povděkem, bude úleva, nemuset se o králíka starat a pěchovat do něj peníze na žrádlo a výstélku.

Ve čtvrtek jsme ji tam tedy odvezli, naposled, a pro mě nepříjemný šok byl, že jsem musela podepsat autorizovaný souhlas s utracením. To bylo hodně nepříjemné. Kočky jsme nechávali uspat už několikrát, ale nikdy jsem u toho až tak nebyla, takže když mi veterinář podal do ruky propisku a ten malý papírek, naskočil mi knedlík do krku a všechno se mi zatmělo.

Taková blbost, řekne se. Formalita. Ale mně přišlo strašně líto, že k tomu muselo dojít. Mohli mi klidně říkat, že je Truffle už stará (bylo jí šest let, dožívají se prý pěti až sedmi), já jsem přesvědčená, že mohla žít ještě několik let. A ať si mi tvrdí, že je to pro ni dobré, já se nezbavím pocitu viny ze zanedbání, který ještě umocňuje vzpomínka na nepříjemnou první veterinářku (střídají se tam) a fakt, že nikdo neřekl opak. A cítím hořkost vůči téhle rodině, která se o Truffle nikdy nestarala, a trochu vztek sama na sebe, že jsem si na ni nenašla víc času, že jsem si k ní neudělala bližší vztah a nemohla tak ten zatracený zubní problém odhalit dřív. Mám prostě pocit, že tahle smrt byla naprosto zbytečná a že se to nemuselo stát a s tím se špatně smiřuje.

A nikdo to neprožíval, jen my s panem M.. Odvezli jsme ji tam, sami jsme se nabídli, ale pak jsme nezůstali. Jen jsme si odnesli krabici, pohladili ji, zamávali, a pak už nevíme, co se dělo. Není to divné, nevědět? Veterinář vám slíbí, že neucítí žádnou bolest, ale vy to nevíte. A co s ní udělají pak? Kam ji odnesou? Napadlo mě, že ji možná tajně vyléčí a dají lepší rodině… a nebo už prostě není, už si chroupá mrkve ve tvaru sousedovic psů, co ji celý život otravovali, v králičím nebi, kde je ticho a klid a spousta vody k pití a spousta zeleniny a jahod a jablíček, které měla asi nejradši.

Bye bye Truffle… you were a good rabbit :*