Není profesionál jako profesionál aneb Jak jsme se byli fotit
Pan M. před nějakou dobou objevil slevový portál, jímž od té doby téměř neustále lustruje a hledá kdejakou výhodnost. Narazil přitom i na voucher na zlevněné profesionální focení v jednom pražském studiu, které zahrnovalo vizážistku a stylistku, nejmíň tři různé styly a samozřejmě profesionálního fotografa, který tomu všemu bude šéfovat. Nějak jsme pocítili potřebu nechat si udělat fakt pěkné fotky, jak každý zvlášť, tak i pár dohromady, a tak jsme ten voucher koupili a v domluvenou dobu se dvěma sportovními taškami plnými vlastního oblečení a doplňků (podle domluvy) dorazili na místo určení.
Abych to uvedla – mám hrůzu z toho, když mě někdo fotí. Neumím se uvolnit. Mám asi tři stupidní výrazy, a pokud se neuvolním nebo mi někdo neporadí, nezvládám k nim dodat naprosto žádnou tělěsnou pozici. Mám prostě Chandlerův syndrom, tzn. že pokud mě fotí někdo cizí, nastává obrovský blok a já neumím vypadat normálně, natožpak přirozeně. Takže jsem logicky z celé akce měla ještě o to větší obavy, ale důvěřovala jsem tomu, že profi fotograf si s tím poradí, vizážistka ze mě udělá kočku a výsledek bude epesní.
No. Pro začátek je třeba otlouct si o hlavu vlastní nezkušenost a shrnout to slovy: věř především sám sobě, pokud jde o to, co ti sluší. To samozřejmě zdaleka není heslo, jímž by se měli řídit všichni, ale u mě to tak v tomto případě bohužel bylo. Slečna „profesionálka“ mi zvládla jak zmrvit make-up a vytvořit mi na ksichtě vizi někoho, koho naprosto nikdo z mých příbuzných (ani já) nepoznává, tak nepochopila mou potřebu po objemném účesu, a ještě mnou vybrané outfity pozměnila způsobem, který jí nedovedu odpustit – a sama sobě přirozeně nadávám, že jsem se nebránila. Ale copak to šlo? Ona tomu přece určitě rozumí… V zrcadle mi to nepřišlo až tak zlé a vážně jsem doufala, že slečna ví, co dělá, a že to bude ve výsledku fungovat dobře.
Osobně to okomentovala slovy, že „je dnes bez inspirace“ ale ve skutečnosti mi spíš při zpětném pohledu na celou akci přijde, že prostě není člověkem na svém místě, jakkoli je milá (a že to byla vážně hodně).
Dobře, mám malé rty. Ale vyřešit to tak, že je namaluju tam, kde vůbec nejsou, a to ještě v naprosto nepřirozeném tvaru, mi nepřijde cool. Podobným způsobem dopadly i oči, kde slečnino řešení jemného make-upu spočívalo v nehezkých tlustých černých linkách, které při mých dost nízkých obloucích (nevím, jak se tomu nadává, prostě mám málo prostoru pod obočím a ještě to bývá takové oteklé, takže mám ztracená víčka) způsobují, že mám prostě černé celé oko a vůbec to jako linka nevypadá, a navíc mám každý ten oblouk spadlý jinak, každé oko vypadá jinak. Myslím, že makeup by to měl srovnat a ne ještě zvýraznit.
Výraznější make-up pak neznamenal nic jiného než to, že slečna mi oči začernila ještě víc (zvláštně šišatým, trochu nahoru a do stran mířeným směrem – to tady není tak vidět), ačkoli jsem si přála sexy smokey eye/cat eye look, a o puse, no o té ani radši nebudu mluvit…
Takhle jsem se btw vyfotila doma. 1) Po mé vlastnoruční redukci make-upu na normální míru, 2) před redukcí, od profesionální vizážistky (aneb x kilo a let navrch a „Tož kdo to je, kurňa??“)
V kombinaci s lokýnkami, které jsem si na její obranu přála sama, to ze mě udělalo tlustou operetní mařenu á la barokní anděl, a ani tam, kde se můj výraz aspoň trochu blížil normálnímu, se to díky tomu nedá použít, neb se v tom ani trochu nepoznávám.
Za normálních okolností bych tohle v žádném případě nezveřejnila, ale chci, abyste to měli názorné 😀
Co se těch outfitů týče, nebudu tu vypisovat do detailů všechny její kiksy, ale mělo mi to být jasné už zkraje, když slečna můj předem vybraný vzhled (libovolné tričko, vínové kraťásky, černé punčocháče a vínové conversky) pozměnila tím, že mi nedovolila vzít si punčocháče (měla jsem jak rafinovaně krajkové, tak obyčejné neprůhledné) a místo nich mě navlékla do podkolenek. Díky tomu celý set ovládla má neschovaná stehna, naopak ještě zvýrazněná zaříznutými podkolenkami. I módní tele přitom ví, že nohy, co mám já, prostě musí něčím zeštíhlit a zjemnit a ne je takhle pitomě odhalovat. A to, že mi k tomu všemu vyžehlila vlasy i přesto, že jsem jí říkala, že potřebuju objem, tomu taky nepomohlo. Vypadám tam jako spláchlá tlustá slepice.
Při všech nevydařených vzhledech by to celé mohl zachránit příjemný fotograf, který by mi pomohl uvolnit se a pojal to celé jako hru. Role-playing, chcete-li. Já nevím, jak se mám tvářit, nevím, jak se sebou mám pracovat, nevím, jak si mám stoupnout. Fotíte-li se kupříkladu v přírodě u pařezu, je možno se okolo něj všelijak pózovat, nebo louka plná kytiček poslouží jako kulisa a s kytičkami si mohu hrát. Co mám ale dělat s prázdným bílým pozadím, to mi vážně babo raď, a tak jsem spoléhala na fotografovu kreativitu a zkušenost v práci s lidmi. Žalostně jsem se ovšem zklamala. Jeho jediná mantra zněla „radost!“ nebo „otevřít pusu“, z čehož s mým křečovitě staženým ksichtem obojí dopadalo tragicky. Ve chvíli, kdy jsem už finálně propadla panice a rozrušení z představy, že ty fotky budou hrozné, protože prostě nevím, jak už se jinak tvářit, když neustále říkal, ať měníme výrazy, místo aby mě byť jen trochu utěšil, cvakal v pohodě dál a nikterak ho nezajímalo, že si zakrývám obličej a máchám rukama, aby na chvilku přestal a nechal mě, ať se seberu.
Celkově jsem z něj měla po celou dobu focení pocit „co to sem zas přišlo za blbou kozu“, a to mě vážně neinspirovalo. Když jsem pak z fotek viděla, že make-up, co mi v zrcadle přišel netradiční a jako nic moc, stříbrné plátno neproměnilo v nic úžasného, celé mě to rozmrzelo ještě víc. A aby toho nebylo málo, jediný nápad, který nám byli schopni poskytnout, a který se nám líbil, tedy vyfocení ve dvou v polonahosti (samozřejmě všechno podstatné by bylo schované ;)), jsme nestihli, jelikož my si nehlídali čas a jim to bylo samozřejmě taky jedno. Žádné „máme čas ještě na jeden set a vy jste chtěli tamto, tak chcete radši to a nebo tohleto?“.
Abych řekla pravdu, když si vzpomenu, jak mě před mnoha a mnoha lety fotil jeden totální neprofesionál, vlastně jen známý z internetu, co měl dobrý foťák a chuť fotit lidi; neměl ani ateliér, jen pěkně zařízený pokoj, který platil za kouzelné a útulné pozadí, hořká pilulka se mi těžko polyká. Bylo to zadarmo, byla to legrace a vzniklo z toho i přes ten můj syndrom několik kouzelností i něco vtipného. Fotky, na něž se s láskou dívám dodnes a fakt se v nich vidím. Fotky, které mě vyjadřují.
Z tohohle zážitku si odnesu spíš ponaučení a snad pár pěkných párových fotek, kde pan M. svým výrazem dohání moje nedostatky a kde nám to spolu fakt sluší. Několik fotek si můžeme vybrat a nechat si je přímo od nich „profesionálně upravit“. Co jsem ale viděla jejich ukázky, říkám si, že to zkusím, a případně to pak svěřím holt někomu jinému. Nemám totiž potřebu nechat si vyblurovat celý ksicht, čemuž oni říkají „to je teď v módě“ 😀 Moje poznámky budou mnohem nemilosrdnější:“Smažte mi tu příšernou, úplně mimo nakreslenou pusu“ a „Srovnejte mi laskavě oči“. Když už nic jiného, ať se sama sobě aspoň podobám.
Zbytek si udělám sama. Ostatně koho zajímají jejich „glam filtry“ a černobílé fotky? Na co mám Befunky a PhotoFiltre?
Když něco chceš pořádně, udělej si to sám… 😉
Tady nás dokonce i poznávám… Jop. Tak nějak jsem to myslela.
Bože 😀 K osmnáctinám si přeju profesionální focení, tak snad to vyjde líp. 😀 Ale teda po tvém zážitku začínám být trochu nervózní!
Podobného fotografa jsme měli v tanečních – když jsem ho dvakrát požádala, aby mi třeba poradil nějakou pózu, vzešlo z toho něco, co se mi dvakrát nelíbí, divně upravil světla, obličej mi vybluroval a ještě nalíčil 😀
Ale ta poslední a hlavně tvá první selfie je fajn 🙂
Hlavně se nebát si dopředu říct, co si jak představuješ a jak to nechceš. Nenechat se vnutit do pozic nebo vzhledů, které ti nesedí, a ideálně mít dopředu co nejpřesnější představu, co chceš. My tam šli bez inspirace a jen s pár nedodělanými nápady, a tak jsme to nechali na nich a nedopadlo to dobře. Kdybych to měla udělat znova, dopředu si přesně vygooglím různé pózy a nápady a pak tam jdu s tou jasnou představou. Škoda, že jsme to tak zanedbali. No ale pár pěkných společných fotek se tam najde, tak aspoň to. A pan M. tam má celou spoustu super fotek.
Jo, ta poslední je vážně dobrá. Mám stejný problém, takže bych tam nešel, i kdyby to bylo zadarmo. Ono ne všechny radovánky jsou pro každého, člověk musí vědět, na co se cítí a co radši nechá být.
Já se cítím na to mít pěkné fotky 😉 Zvlášť dokud ještě nejsem co do vzhledu úplně k zahození 😀 Ale holt je to risk, když ty lidi neznáš a oni neznají tebe.
Cywe, ti museli být nakalení!!! Reklamovat!!! Hnus.
Na poslední fotce vám to opravdu sluší, zato ty ostatní od nich jsou docela hrozné a ten make-up se vážně nepovedl. Mám pocit, že občas (co občas, poměrně často) lepších výsledků ve focení dosahují lidé, kteří vědí, jak fotit a berou to jako koníček a vášeň než lidé, kteří sice znají techniku a pravidla focení, ale obecně je jim to šumák. Přijde mi, že v tomto případě šlo o druhou variantu.
Tady máš něco na povzbuzení, že i známá herečka to nemá při focení jednoduché. Marie Doležalová a její blog. Včera byla ve Všechnopárty, moc jí to tam slušelo. O focení píše tady: http://www.kafeacigarko.cz/314/
Krásně napsáno, dík 🙂 Ta má štěstí, že má kolem sebe tak nápomocný lidi, no, mně naděje na to, že by mi tam někdo poradil s dobrou pózou nebo výrazem, žalostně vybouchly.
Myslím, že nejlepší a nejpřirozenější je poslední fotka. Podle mně, když máš výrazně namalované rty, dělá tě to starší, např. na předposlední fotce, méně je tady více (si myslím), na první fotce ti to sluší víc.
… podle mě ..
Starší by mi nevadilo, ostatně jsem se na to i kvůli tomu těšila. Mám zkušenosti jak s vlastním líčením, kdy prostě s make-upem vypadám starší a inteligentnější (ale jako že o pár let, ne o desítku) nebo jednou mě líčila jedna paní, co je de facto amatérka, žije na vesnici, kde vede penzion, koupila si velkou bednu make-upů a z vlastní tykve se začala učit (možná teda měla nějaký kurz, nevím) a dělá to pro hosty a lidi okolo. Pro tu prdel jsme se tehdy s mámou taky nechaly nalíčit a ani táta nás nemohl poznat, jak nám to slušelo – ale jako že fakt v dobrém 😀 Ta paní ze mě tehdy udělala fakt kočku, a i proto jsem se na to těšila znovu.
Výrazné rty by mi nevadily, ale člověk musí nějak respektovat jejich přirozený tvar, ne? Neřeknu překreslit to, aby vypadal ten horní ret větší. Ale pokud nemám vyloženě ten ret nějak zdeformovaný, nevidím důvod naprosto zásadně měnit jeho tvar a malovat obloučky na stranách. Nehledě na to, že si myslím, že mi ani ta růžová, co mi vybrala, nesluší.
Ty krásko, no tak ano, jde o to si ověřit celé portfolium a tak minimálně předejdeš škodám jako to, že někdo chce 1500 za focení ještě neznamená, že je profesionál.
Věřím, že si teď budeš dávat pozor 🙂
To budu, o tom žádná 😀 Je fakt, že to mě vůbec nenapadlo. Celkově jsme o tom moc nepřemýšleli, nějak nebyl čas ani inspirace, a tak jsme to prostě nechali na nich.
No tady je aspoň názornej úkaz toho, že hrát si na profi fotografa/stylistku dnes může každej blb. Existuje spousta skvělých amatérů, kteří si nechaj zaplatit minimum nebo nic a dodaj ti to včetně automatických úprav. Nějakýmu oslovi támhle ze slevomatu bych nestála modelem ani za nic.
Ale fotky co jsem viděla na FB jsou pěkný 🙂
No, pokus, omyl… příště budeme chytřejší. Jo, něco málo se z toho dá vybrat, ale průser je, že si to naprosto všechno musím upravovat. Práce jak na kostele a bohužel i když opravím make-up, se svým debilním výrazem nic neudělám. U spousty těch fotek vidím, že to mohlo dopadnout líp, kdybych se uměla zatvářit.
No a to je právě jedna z těch věcí, co by profi fotograf měl dělat automaticky, pomoct ti uvolnit se, navodit atmosféru a nefotit, dokud vše není dokonalé včetně výrazů a veškerých detailů. Tohle byl prostě blb, ale tak příště to bude určitě lepší :))
Oni jsou nejspíš zvyklí, že k nim chodí faktické modelky, které si chtějí nechat udělat základ do portfolia. Nojo, jenže přece když něco takového dají na slevový web pro veřejnost, tak by měli počítat i s tím, že přijdou i nezkušení lidé – a taky že takoví chodí, i nám o některých povídali. Taky jsem toho názoru, že měl umět s tím líp pracovat. Nejsem zase takovej tragéd, když se přes to jednou přenesu, ale potřebuju inspiraci, a tu jsem toho dne naprosto neměla.
Je pravda, že ta rtěnka vypadá dost ohavně:-). Asi už vím, proč se ta vizážistka musela propagovat přes slevový portál:-).
To nebyla její akce, ale akce toho fotostudia. Ona u nich jen momentálně pracuje. No ale tak jako tak fail, fotograf by si to měl taky ukoučovat, jak kdo bude vypadat. Jenže to by mu na tom muselo sejít a tomuhle nesešlo.