Nepíšu si to, herdek, vůbec si to nepíšu! PS: nechce někdo kávovar?
Nedávný příspěvek Zdeňky M., která se rozhodla debordelizovat si pokoj – a potažmo i život – a velkoryse mě uvedla jako svou inspiraci, mi připomněl, že mám resty a že na tu rubriku dlabu, jen to sviští. Asi je třeba, v rámci odprokrastinace, si říct, jak na tom s eliminováním jsem a proč o tom vlastně nepíšu.
Faktem je, že jsem se celkem zklamala v hlavním bodě, o který mi šlo, a rozmrzelost z tohohle záseku mi dost vzala chuť. Toužila jsem udělat něco se svými starými hračkami, přebrat je a udělat si minimálně přehled, co kde je. Doufala jsem, že bych mohla zkusit na aukru udat kindervajíčkové figurky. A co si budu chtít nechat – určitě toho bude hodně – to jsem chtěla lépe poskládat a odnést do sklepa, kde si to počká na maybe baby a nebo na dobu, kdy se třeba zblázním, a tak nikoho nebude pohoršovat, když si s tím budu hrát sama 😀 Jenže o figurkách jsme se rafly s mámou, ke svým hračkám a vůbec tomu bordelu v kutlochu se nedostanu přes její bordel, s nímž mi zakázala hýbat, a já jsem v koncích. Nebo jsem spíš byla okolo Vánoc a pak jsem to kvůli jiným věcem vypustila z hlavy, což je přinejmenším stejně zlé.
Kde není postup – alespoň ne tak výrazný, v jaký jsem doufala – tam není moc o čem psát a ty malé drobky okolo mě tak nevzrušují. Ale je pravda, že i kvůli těm drobkům jsem tu rubriku založila a že k nim nejsem fér. A k sobě vlastně taky ne.
Například jsem prodala už poměrně dost kousků oblečení přes vinted. Kolik přesně a za kolik peněz, to nevím, protože jsem pitomá a nepíšu si to 😀 Opět jsem doplatila na svou lenost se takovými věcmi zabývat – vlastně je mi to totiž jedno. Jsem ráda, že se hromada zmenšuje, peníze de facto neřeším, nojo, jenže pak se člověk za dva měsíce otočí a zjistí, že nemá vůbec nic zdokumentováno a že není z čeho dělat statistiky. Zboží, které jsem prodala, jsem z vintedu hned odstranila, a tak můžu maximálně porovnat fotky ve složce v pc, kde mám všechno vyfocené oblečení, a případně tahat údaje z účtu, kam mi přišla většina plateb. Něco se ale předávalo i z ruky do ruky a celkově se mi do toho statistikování vlastně ani moc nechce, takže si nadávám, co že jsem to po sobě vlastně chtěla, a jak se neumím poslechnout. Když se ve vás mlátí dva lidi, jeden to chce vědět a druhému je to šumák, no tak co s tím má jako člověk dělat? 😀
Ale jsou tu i jiné pokroky. Například se mi podařilo vyklidit jedno šuple z komody pro pana M., aby, když za mnou teď častěji jezdí, měl nějaké místo na svoje věci a oblečení. To šuple mi jednak nechybí, což je super, a druhak je celkem úžasné mít v něm věci někoho jiného. Pan M. nepřeváží všechno, něco si tu nechává, a já se vždycky, když něco hledám a automaticky otevřu tohle šuple, musím usmívat nad jeho složenými košilemi a kalhotami. Je to tak správné. Patří ke mně a když mi celý týden vyvařuje a vůbec se o mě stará, mít vlastní šuplík je základní minimum. Je to zase trochu jako bydlet spolu a jeho věci mi připomínají, že nejsem na život sama, i když tu zrovna není.
Taky mi obnovil inzerát na prodej basového komba a společnými silami jsme se ke konci jeho pobytu u mě hecli vyčistit mámin kávovar, odstranit ho konečně z kuchyňské linky, vyfotit a sepsat inzerát i na něj.
Je to poměrně velká mrcha, kterou už prostě nemá smysl tu mít, zvlášť když si máma pořídila Dolce Gusto na kapsle. Dostala ho od nás před lety k Vánocům nebo narozeninám a vlastně se nikdy moc nepoužíval, protože pro sebe si člověk radši udělá instant, než aby tu krávu vyndaval ze špajzu, kde sídlila, a šteloval. Pak jsme ho teda nechali stát na lince, aby k němu byl přístup, ale i tak se používal jen při návštěvách a těch moc nechodí. Nakonec si máma koupila ten kapslovač, a teď už tohle prostě nikdo nepoužije, proč taky.
Problém bude asi v tom, že i když byl jen málo používaný, pro trh je už celkem starý (už se ani nevyrábí), a jestli se prodá a za kolik, je velkou neznámou. Původně stál přes třináct tisíc, ale netroufám si doufat, že bychom se dostali aspoň na polovinu z toho. Každopádně pokud byste měli o kávovar zájem nebo věděli o někom, kdo by ho využil, je to SAECO Talea Ring Plus, je pár let starý, ale používaný jen minimálně (nevím, tyjo, jednou za čtvrt roku? :D), nic mu není, je v rámci možností vyčištěný (bez odvápnění, na to nemáme tablety, ty se kupují zvlášt‘) a jsou k němu všechny původní komponenty navíc jako úplně nový nárhradní vodní filtr, nějaká naběrátka kávy, ještě neotevřené promazávátko vnitřních součástek, kompletní návod s obrázky atd.. Cena je k dohodě, rádi bychom z toho vymáčkli alespoň poloviční návratnost, ale uvidí se podle zájmu, samozřejmě. Kdyžtak mi napište do komentů 🙂 Myslím, že do nějakého kanclu by se hodil skvěle.
Taky třeba špajz jsem přerovnala, konečně se dá chodit skrz. Nějaké šuplíky v kuchyni i koupelně došly debordelizace (pracuju teď poctivě na likvidaci všech zkušebních vzorků čehokoli), mámě jsem překopala zabordelenou polici v kuchyni a celkově nárazově pracuju na různých oblastech v bytě. Tam, kde to jde i bez souhlasu a pomoci rodičovstva. You can only get so far, chm.
Pana M. jsem přiměla opravit nám v kuchyni zkřivená dvířka od skříňky s odpadky a sama jsem se pak zaměřila na vymyšlení lepšího systému recyklace. Snažím se apelovat na rodiče, hlavně na mámu, aby líp třídila, a kudy chodím, tudy trousím nápady a připomínky, snažím se zasét semínko a inspirovat. Občas se to povede, občas ne. Tak velké věci jako je rekonstrukce kuchyně, ale budou chtít mnohem větší semínko než jaké mám k dispozici 😀
Ale aspoň ty drobky, co se dají udělat – ono to všechno souvisí a všechno má ve výsledku vliv na to, jak je člověku v tom bytě příjemně. I jedna opravená dvířka, jedna po dlooouhé době konečně vyměněná prasklá žárovka, častější uklízení a čištění různých věcí, na které se tu spíš kašle, protože nikdo nemá čas ani náladu. Snažím se zvelebovat to tu a dělat rodičům radost. I sobě. Porůznu rozmístit květináče po pokoji, místo aby všechno stálo jen na okně. Přestěhovat trochu nábytek. Na všem záleží. Jsem ráda, že můžu říct, že tu teď všeobecně věcí víc ubývá než aby přibývalo, a jsem ráda, že si máma konečně koupila vlastní stůl a pomaloučku polehoučku se stěhuje vedle i se svými lejstry. Je to na dobré cestě!
Také máme krabice s mými hračkami. Jsou pod tunou rámečků, které se někdy použijí pro šílené obrázky. Také pod tunou odřezků z lina. A jen tak mimochodem pod tunou peřin, kdyby k nám přijelo deset lidí, kteří se k nám nedostanou, protože máma nesnáší návštěvy.
😀 Já to s odřezky a odstřižky a vlastně vůbec s kreativními materiály vidím čím dál tím nekompromisněji, protože se prostě znám. Co nemá valnou šanci, že bych to použila do roka či dvou, toho se hledím zbavit. Nemůžu například pochopit, proč máma skladuje celý život nějaké štosy prehistorických látek, z nichž už stejně nikdy nikdo nic neušije, protože se to prostě nedá nosit (leccos z toho kouše nebo to má naprosto nemoderní vzory), a ke všemu je předtím celý život skladovala i její máma. No to by mě muselo trefit, abych v téhle tradici pokračovala.
Peřiny nejsou špatná věc na skladování, podle mě. Myslím, že takové ty opravdové péřové už se snad ani nevyrábí, nebo určitě ne způsobem, jakým se vyráběly dřív. Ale i taková věc se dá skladovat rozumně, ve vakuových pytlích třeba. Jednak to tím chráníš proti molům, vlku a vůbec všemu, jednak to zabere naprostý zlomek místa, když je to vysáté.
To je skvělý. Měla jsem podobný plán, vyčistit si takhle život, ale vždycky se vrátím domů a jenom padnu do postele, takže se kolem mě akorát kupí nádobí a oblečení. Fujky. Možná bych se taky měla nechat inspirovat a kousek po kousku… Uvidíme 🙂
Je těžké začít 🙂 U mě vždycky fungovalo takové to naštvání se na sebe sama, kdy v jednu chvíli prostě přeteče pohár a řekneš si „tvl, mám toho pokrk a jdu na to!“ a je jedno, že je půl jedné ráno 😀 Člověk pak má vždycky takový krásný pocit zadostiučinění, a ten je třeba si pěstovat a dělat takové nálety často. Když nevíš, jak na to, stačí začít něčím malým. Vysypat třeba jedno šuple na podlahu a nemilosrdně ho protřídit. Zvlášť u kancelářských šuplat je to záhul, ale bývá dobře vidět výsledek, protože vyhážeš spoustu starých propisek nebo polámaných pravítek, počmáraných papírů atd..
Nebo šatní skříň. To je moje oblíbená nemesis. Všechno z ní vyházet, znovu se zamyslet nad tím, jaký by v ní měl být systém (nejpoužívanější věci by měly být nejdostupnější, ale v podstatě by tam vůbec nemělo být nic, co je nedostupné, snad vyjma sezónního oblečení, to může být mimo sezónu vzadu a rotovat) a vrátit do ní jen to, co opravdu miluješ a co ti sluší a sedne. To se člověk kolikrát diví, kolik má hadrů, co už jsou dávno pasé nebo z nichž vyrostl. Nebo nepodařených nákupů, kde ses prostě sekla a je na čase si to přiznat.
Patřím možná také k inspirovaným, začal jsem si dělat čistý prostor v bytě. Ten přeplácaný byteček mě totálně demotivoval, vyčerpával. Mám teď potřebu odstraňovat věci, které mi připadají překážející nebo stěžující celkovou údržbu. Pryč s lapači prachu, říkám si. 😀 V mém postupu mě však brzdí jistý osobák, který je spíš „hromadič pěkného“.
Jo, to vítej v klubu. Při soužití s druhými, zvlášť s křečkem, je to často neskutečně vysilující boj, a bohužel často i boj s větrnými mlýny. Ale někdy to chce jen najít tu správnou společnou řeč a správně, neagresivně, to vysvětlit. Nebo jít příkladem ve vlatních věcech, a ten druhý se často inspiruje. Třeba když jsme bydleli s panem M., během týdne člověk často neměl čas moc uklízet – nebo energii – a tak jsme bydleli najednou v bordelu a ani jsme si toho nevšimli. Tak jsem se, když jsem měla volno a on pracoval, do toho pustila, a uklidila jsem fakt každý kousek všeho, kromě jeho věcí, jichž jsem se buď nedotkla, nebo jsem je všechny naházela na jednu hromadu 😀 Nestalo se mi, že by se pak nekous a taky si nenašel čas se do toho pustit, i když to třeba původně neměl z únavy v plánu. Někdy to chce jen inspirovat. On teda pan M. není křeček, ale každý občas spustí vlastní věci z dohledu a neřeší je, dokud se nenahromadí. A pak je nechceš řešit už vůbec, nebo není čas nebo něco.
Já myslím, že i sběratelství se ale dá dělat minimalisticky. Můj táta je taky sběratel, ale nikde se mu ty věci neválí, ve všem má pořádek a vystavené je jen to nejlepší. Pro lidi, co si domů natahají kdejaký krám, válí se jim to všude po nábytku a podlaze a dohromady se tomu ani nedá říkat tak vznešeným slovem jako sbírka, nemám pochopení.