Noc v kouzelném autobusu 142

Tenhle článek vám dlužím už hodně dlouho, takže bez zbytečných řečí, tady je 🙂 Předchozí díly nandete tu.

Být konečně u autobusu bylo zvláštní. Shozením batohu mě zaplavila ohromná lehkost. Leccos mě už fest bolelo, hlavně záda, stehna a kyčle, zpocená jsem byla, bylo pod mrakem a já se nemohla dočkat, až si budu moct sednout a mít pro ten den hotovo. Taky jsem doufala, že se mi nějak povede se omýt, alespoň vlasy, a samozřejmě byl celkem hlad.

Rychle jsem se tedy chtěla pustit do vybalování stanu a vůbec věcí, ale samozřejmě pan M. byl mnohem víc natěšený na samotný autobus než já, takže v první chvíli ho mnohem víc zajímalo, jak to vypadá vevnitř, a jaký z toho bude mít první dojem 🙂 Taky mě nenechal vybalovat, dokud neuděláme první autentické foto po doražení na místo. Teprve pak jsem si mohla jít po svém 😀

Okamžitě nás zaplavili komáři, přesně podle očekávání a podle varování ostatních hikerů – abych řekla pravdu, byla jsem dost překvapená, že jsme se s nimi nepotkali už dřív, ale ne že bych si stěžovala.

Zatímco jsem zběsile hledala místo na stan a stavěla ho s touhou mít to tentokrát z krku rekordně rychle a moct se jít opláchnout k blizoučké řece Sushaně a převléct, Pan M. prozkoumal stav vnitřku autobusu a zahlásal, že by se v něm dalo spát. Mně to zprvu nepřišlo jako dobrý nápad. Autobus má vymlácená skoro všechna okna, je sice povyspravován různými celtami, ale bylo jasné, že se v něm teplo moc neudrží. Říkala jsem si, že ze stanu nám ho tolik utíkat nebude, a tak jsem ho tvrdohlavě dostavěla, ale jak začal pan M. zatápět v autobusových kamnech, přece jenom jsem musela uznat, že bude pohodlnější si rovnou přestěhovat věci dovnitř, když už tam každopádně budeme trávit večer a jíst, a koneckonců už tam pak bude lepší zůstat. Bylo by asi pošetilé nevyužít možnosti vyspat se na posteli, byť je to spíš jen taková vrzavá pryčna, a u těch kamen to bude jistě příjemné ležení a příjemnější usínání. Nebylo taky k zahození, že jsem dovnitř nemusela lézt po kolenou a mohla se libovolně procházet. Byla to už třetí noc mimo postel a začínalo mi to přece jen lézt krkem.

Natahat z okolí dost dříví a všechny věci ze stanu dovnitř trvalo, ale za nějakou chvíli už na kamnech bublala rýže s fazolemi, kamna místy dýmila dost na to, že to zahnalo komáry, pan M. natáhnul pod stropem světýlka, pomohl mi umýt si vlasy pod brutálně ledovou vodou z pet kanystru a jak jsem si pak sedla, sušila se v teple a opřela si uchozené ťapky o horká kamínka, bylo to prostě nádherné a vůbec jsme nemysleli na to, že na té posteli někdo umřel. Byli jsme prostě dva trampové, kterým se poštěstilo ubytovat se v tomhle pomalu luxusním pokojíku, byl to dotek civilizace, byl to náš cíl a my věděli, že už nikam dál nemusíme, budeme se už jenom vracet.

Krom toho, nemohla jsem se zbavit pocitu, že už bych nemusela chodit ani domů, že bych mohla být doma tady. Historie, která to místo opředla, vás dopředu trochu děsí, a spát na té stejné posteli, kde našli mrtvého Chrise McCandlesse, přijde většině nezasvěcených jako notně morbidní myšlenka, ale realita je taková, že ten autobus je vážně nádherný, i v té své zdemolovanosti – samozřejmě, je to kus šrotu, ale je plný atmosféry. Je to kouzelný netradiční příbytek, kde jsem se víc než kdy jindy ve svém životě maximálně přiblížila svému snu žít v tiny housu, a bylo tam přesně to, co člověk v tu chvíli potřeboval, a nic moc víc. Byly tam dvě pryčny, jedna báječná kamna, trocha dřeva, nějaký bordel po předchozích obyvatelích, a spousta dalších věcí. Mementa jejich vlastních odysseí a jejich vlastní úcty ke Chrisovi. Náramky přátelství, lapače snů, cetky, vlaječky, a všude po stěnách podpisy všech, kteří podnikli stejnou cestu jako my a kteří také, jako jedni z opravdu mála lidí na celém širém světě, strávili poklidnou noc v těchhle naprosto odlehlých a neprobádaných končinách.

Večeře mi toho dne taky chutnala víc než kdy jindy, zvlášť když jsem ji mohla sníst v klidu sedící na posteli a nemusela spěchat s pakováním se do stanu, než se setmí. Bylo nám teplo, příjemně, sušila jsem si konečně umyté vlasy, všechno probíhalo podle plánu.

Rozkoukávali jsme se. V okolí toho člověk moc nevykouká – asi by bylo zajímavé podniknout nějaký větší průzkum blízkého okolí, ale setmělo se při všech přípravách dost rychle a byli jsme příliš vyčerpaní. Seznali jsme ovšem, že se kolem autobusu vážně povaluje dost bordelu. Nejhorším zlem jsou asi plechovky a skleněné láhve a velké plechové barely nejspíš od benzínu, které se povalovaly nejen kolem autobusu, ale údajně i podél celé stezky – ačkoli my jsme je neviděli (během letošního léta a podzimu se je dobrovolníci vydali s psím spřežením posbírat, byly jich prý desítky).

Občas se našlo oblečení, ale to nikdo nikomu zazlívat nemůže – kdoví, komu to jednou v těchto končinách zachrání život. Stejným příběhem je podle mě i jídlo – rýže, fazole, sáčky koření, těstoviny, dokonce plechovka makrely (kterou pan M. ihned nadšeně znárodnil). Faktem je, že je úplně jedno, jaké máte plány. Stejně je v podstatě rozumné s sebou mít víc jídla a víc oblečení, protože nikdy nemůžete tušit, co se pokazí a jestli náhodou nezůstanete uvězněni v divočině podobně jako Chris. Ostatně nebyli byste ani první, ani poslední, děje se to tam každý rok několika lidem.

Takže nesouhlasím s názory, že nechávat tam jídlo je zhovadilost, že to tak akorát přiláká medvědy, kteří ten autobus zdemolují (jako by v něm snad ještě bylo co demolovat), ohrožují lidi, kteří tam budou přespávat (a oni s sebou snad jídlo nenesou?) a kdo to odtamtud bude dostávat (nejspíš ten, kdo to tam jednou najde a bude to potřebovat. Krom toho, pokud dojde na to, že ten autobus bude odstraněn, věřím tomu, že někomu, kdo odtamtud bude dostávat celý obří autobus, nebude dělat problémy pobrat taky malou bednu jídla, hadrů, léčiv a knih).

Knihy tam totiž taky jsou – ke čtení, ale i ke psaní. Našli jsme několik zápisníků a „návštěvních knih“, kde jsme si něco málo před spaním početli a přemítali, co napíšeme. Ale to mohlo počkat do druhého dne.

Využili jsme rovněž chladivý sprej na popáleniny, který nečekaně dobře působil na bolavé svalstvo a otlačeniny, a taky pár kusů igelitu, jímž jsem zazáplatovala dveře. Opravila jsem taky strženou celtu na předním skle, a šlo se do hajan.

Té noci jsem spala jako dudek. Vůně spáleného dřeva a žár uhlíků působily jako balzám na jakékoli nepohodlí, které jsme si zatím užili, a samozřejmě pryčna byla taky luxus. Bohužel k ránu už to takové blaho nebylo. Ještě za tmy mě vzbudila festovní zima, mnohem větší než ve stanu. Kotel byl dávno vyhaslý a já se nemohla přestat třást, bolavá záda nepomáhala a že se do mě začínal dávat hlad, taky ne. Netrvalo to naštěstí dlouho a i pan M. se vykopal a znovu zatopil, takže jsme měli rychle zase dobře.

Během snídaně jsem cítila, že moje tělo už má přece jenom docela dost, ale že kromě bolesti svalstva se s ničím závažnějším zatím nepotýkám. To bylo povzbuzující.

Pan M. měl původně naplánováno, že k autobusu půjdeme den a pak strávíme dva dny na místě, ale vzhledem k tomu, že se to pro nás ukázalo být utopií, musel se spokojit s dopolednem.

Prošli jsme se ještě jednou k Sushaně – byli jsme tam večer, ale to jsem toho tolik nevnímala. Je opravdu skoro hned za autobusem a je neskutečně ledová a čirá. Snažila jsem se představovat si tam někde Chrise, v hlavě se mi to míchalo se scénami z filmu Into the Wild, ale dobře jsem věděla, že to je zbytečné míchání – film se samozřejmě natáčel z důvodu nedostupnosti této lokality jinde, mnohem blíž civilizaci, a taky v jiném autobusu.

Nemuseli jsme spěchat, tak jsme se v klidu pomalu zabalili, zapsali se do návštěvního deníku, nafotili všechno možné a v tichosti nasávali atmosféru každý sám pro sebe. Během jídla a přespávání se člověk hodně zaměřuje na praktičnost, ale v těch chvílích mezi si přece jenom uvědomíte pietní posvátnost Magického autobusu, souvislosti a ideje, které sem Chrise zavedly, a máte-li toho času opravdu dost, můžete přemýšlet i o sobě a svých souvislostech.

Podepsali jsme se i na zdech, tak jako mnozí před námi a snad mnozí po nás. Patří to k věci a je to úžasný pocit. Pro mě osobně to bylo celé i o tom, že zase jednou dokážu světu, že všechno jde, když se chce, a že když si půjdu vlastním tempem, tak dojdu klidně na konec světa, ať mi nikdo neříká, že na to nemám kondici.

Ve skutečnosti tam visí mé celé jméno, ale nějak nejsem ready zveřejňovat ho tady 😉

Řádně jsme taky poklidili, jak se nejlíp dalo. Je to takový unikátní hotýlek se self-servicem, přišlo nám, že poklidit, vyspravit a vůbec zanechat to místo v lepším stavu, než v jakém jsme ho našli, bylo to nejmenší, a že byť by to mělo být takovým celoživotním zvykem vždy a všude, právě tady to dávalo smysl dvojnásob. Brala jsem to i jako takovou svou omluvu vesmíru za to, že i našich pár konzerv zůstalo na trase.

Problém je, že toho s sebou táhnete strašně moc. Jak objemem, tak váhou. A čím víc toho ujdete, tím víc se počítá každý gram, takže tahat se zpátky i s prázdnými konzervami nebo skleněnými lahvemi chce fyzičku a obětavost, kterou tam mnoho lidí nemá. Co se lahví týče, tam tedy nechápu už to, že je někdo táhne s sebou – my měli jen dvě malé plastové vzorko-lahvičky Jacka na nouzové zahřátí, jimiž jsme si v autobuse připili a bohatě stačilo, ale že tam někdo je schopen táhnout třeba lahev vodky, to mi je záhadou. Ale třeba se o to podělila nějaká vícečlenná parta.

Spálili jsme ale krom konzerv spoustu jiného cizího nepořádku a vůbec jsem měla dobrý pocit, když jsme to po sobě kontrolovali, a cítila jsem, že bych tam za jiných okolností určitě mohla pobýt déle. Být líp vybavená, mít víc času. Cítila jsem poprvé od vzniku nápadu sem jít, že bych si to nakonec klidně stříhla ještě jednou, někdy v budoucnu, a že bych si to mnohem víc užila. Jenže aby se mi taková šance naskytla, to asi moc pravděpodobné není, a tak jsem se aspoň zařekla, že se mi toho dne půjde krásně domů, a taky se mi pak šlo.

Autobus a Chrisova židlička. Pan M. si nemohl nechat ujít příležitost vyfotit se na ní v klasické Chrisově pozici. Já jsem nicméně samozřejmě protiprouďák.

Pokračování příště, ještě něco málo k tomu mám 😉