Přehršel nových snů
Už jsem přečetla tolik inspirativních e-booků a článků o tom, jak najít své pravé vnitřní „volání“, svůj cíl a sen, že bych měla tisíckrát vědět, jak naložit se životem. „Problém“ u mě ale je, že jsem multipotenciál – jsem člověk s mnoha malými talentíky (které v mém případě většinou nestojí za moc) a zdánlivě nesourodými zájmy, mám mnoho cílů a každou chvíli mě zase popadne něco jiného.
Proto je pro mě strašně důležité si ty sny pravidelně připomínat, revidovat a obnovovat. Ony se totiž mění, ne úplně ze dne na den, ale určitě z roku za rok. Pokaždé přijdu na něco nového, otevřou se mi nové obzory, objevím nová odvětví a nové věci. Třeba jste blázen do goth věcí a zároveň vás baví vintage oblečení, no a najednou zjistíte, že existuje něco jako steampunk. Svět se prostě vyvíjí, je plný překvapení a sám vytváří můstky mezi věcmi – nebo ty můstky možná už dávno existují, jen jste o nich doposud nevěděli. Chce to jen zkoumat svět, učit se, poslouchat, co se kde šustne, a dřív nebo později se to k vám taky donese – pokud tedy nebudete rychlejší a nevymyslíte to sami.
Mám konečně čas věnovat se věcem, co mě baví, a tak projíždím svou megasložku e-booků. Původně jsem plánovala o každém napsat pár vět, jak je budu odčítat, a udělat z toho takové e-bookové pokračování mé čtenářské challenge ze starého blogu, ale mám pocit, že by mě to nebavilo. Je jich moc a ne všechny za to stojí, takže se radši nebudu nutit a možná jen vytípnu seznámek toho nejlepšího, co mi dalo nejvíc (nebo co si myslím, že může dát nejvíc vám).
Co mě teď ale fakt zaujalo, je Dream YOUR Dream od Jessicy Claire Barker, autorky blogu College Rebellion. Ten e-book si můžete (alespoň do konce roku 2014) zdarma stáhnout, a pokud třeba studujete a máte tak trochu pocit, že vlastně nevíte, proč, a k čemu to bude, nebo jste na školu ani nešli, protože vás to prostě až tak moc nelákalo (nebo jste mladší ročníky a zvažujete, zda na vysokou jít nebo ne), a teď se musíte potýkat s dotazy známých a příbuzných, co teda jako chcete dělat se svým životem, vřele vám doporučuju tak učinit.
Já se k CR dostala před pár lety a musela jsem se usmát. V té době jsem totiž konečně začínala zjišťovat, že se svým přístupem „nechci na vysokou, protože co z toho?“ nejsem na světě sama, že takových lidí je spousta a že to neznamená, že jsme k ničemu nebo že nebudeme schopni se uživit. Existuje tolik cest, kudy se vydat, a člověk by měl v první řadě zjistit, co tedy skutečně chce dělat. Co ho na světě nejvíc tankuje, co ho nejvíc štve a chtěl by to změnit, co ho pohání kupředu a u čeho nejdýl vydrží – a proč.
Jít na vysokou není chyba, stejně jako nejít na ni, jen musíte znát své důvody a musíte si být jisti, že jsou správné a že jsou skutečně vaše. Já neměla důvod jít na vysokou, jediným důvodem by bylo, že to po mně chtěli rodiče/společnost/byla to de facto jediná možnost. Buď to nebo jít pracovat. A jelikož to mi smysl nedávalo, zvolila jsem mnohem nejistější variantu a šla pracovat. Šla jsem se protloukat světem na vlastní pěst, nebylo to ale z nějakého hrdinství, jen prostě z nedostatku dobrých důvodů, proč jít studovat, proč následovat předem nalajnovanou cestu. Nehlásala jsem tehdy, že to nikdy nezkusím, ale věděla jsem, že než by k tomu případně došlo, musím prozkoumat všechny ostatní možnosti a přijít na to, jestli to náhodou nejde i jinak – protože jsem prostě „blázen“, věřím svým instinktům a ty mi naprosto jasně říkaly, že je blbost to, co tvrdí všichni okolo – tedy že to jinak nejde.
O životě bez univerzity, plusech a mínusech tu teď ale vykládat nechci. Chci si jen updatovat svůj sen, chci si zapsat, co mě nejvíc pohánělo v roce 2014 a kam jsem se chtěla dostat a proč. Chci mít porovnání, protože třeba před dvěma lety bylo mým největším snem žít v Anglii a teď si najednou postupně začínám uvědomovat, že už mám sny nové a tenhle že už je vlastně tak nějak splněný a přežitý!
Proč ten vykřičník? Protože jsem z toho v šoku! Ještě před pár dny jsem si byla jistá, že život v Anglii je to, co mě pohání kupředu, a nějak jsem ignorovala známky, že vlastně už ani moc ne – dokonce i vlastní zmínky v článcích o budoucnosti.
Bylo to asi i trochu ze strachu a nejistoty. Pokud už není mým snem žít v Anglii, tak co jím vlastně teď je? Jessičina kniha mi s tím naprosto geniálně píchla a pár věcí, o nichž jsem nedávno psala, zapadlo do sebe.
Tak předně mě vážně chytá za srdce myšlenka, že budu žít v domě v lese. Být obklopena stromy a přírodou, ukryta před zraky lidí, v pološeru, poloslunci, co může být lepšího? A všude kolem ten čistý vzduch a vůně jehličí a mechu.
Samozřejmě je to sen hodně vzdálený a tématika, o níž vůbec nic nevím. To ale neznamená, že nemůžu snít a přemítat, jak dobře by se mi tam žilo.
Líbí se mi – a už dlouhá léta líbila – představa žít v domě, na jehož stavbě se budu maximálně podílet, který bude co nejvíc eko, ať už co do spotřeby nebo samotné výroby a stavby, kde budu ve spojení s přírodou a kde bude klid (bydlet těsně u řeky mě třeba až tak neláká, moc šumu). Samozřejmě ideální by bylo, kdyby byl spíš menší, maximálně střední, v dostupné ceně, kterou bych byla schopna ihned zaplatit (raději budu nějakou dobu šetřit, aby to pak bylo fakt moje, než si něco pořizovat na hypotéky nebo celý život pronajímat a nemít šanci si to tam zařídit podle svého). Bylo by zapotřebí hodně toho nastudovat a zjistit, víc sledovat blogery, co si postavili vlastní tiny house, aktivněji se o to zajímat, zjišťovat si plusy a mínusy a kontakty na lidi, co by byli schopni takový dům navrhnout. Prozatím se ale usazovat vyloženě nehodlám, takže hrubým odhadem mám alespoň pět let na to, abych o té myšlence přemítala a zjišťovala.
Dál mě naplňuje myšlenka pomáhat lidem a zvířatům. Dělat něco skutečně užitečného. Pomáhat třeba zvířatům z útulků dostávat se do nových rodin, něco aktivně zachraňovat, stát se veganem, sama mít v tom vysněném domě několik koček a možná i toho psa, když budu mít dost času se o něj dobře starat.
Samozřejmě chci taky mít čas na sebe, chci se dál spirituálně hledat, meditovat, přemítat, blogovat, zjednodušovat si život a pomáhat druhým dělat totéž. Pořád mě baví pomáhat blogerům-nováčkům, kteří si nevědí rady s tím, proč mají tak malou návštěvnost, jak být unikátem a vyčouhnout, jak to dělat správně. Baví mě hledat cesty, jak jinak žít, líp, než pouhým následováním nudné, nalajnované cesty střední škola-vysoká škola-kariéra+usazení se-rodina-důchod. Nemám nic proti usazování se, ale chci nejdřív prozkoumat své možnosti a co mi svět nabízí, co bych všechno mohla dělat, kde bych se všude mohla realizovat a čím vším bych mohla světu pomoct. Chci to dělat jinak. A když to půjde, jít příkladem a inspirovat.
Klidně mohu na pár měsíců odjet do ašramu meditovat. Klidně mohu pár let cestovat a během té doby o tom cestování blogovat. Klidně mohu potkávat lidi, kteří se věnují věcem, co mě zajímají, a nasávat informace – dělám to ostatně půlku života, jen teď bych to možná mohla dělat rychleji a efektivněji, abych za těch pět až deset let měla v rukách něco víc než jen ten sen, aby se to opravdu v nějaké podobě splnilo.
Nic nebývá úplně dokonalé, kromě momentů, kdy si uvědomíte, že něco, co jste si opravdu vroucně přáli, se skutečně splnilo. Vždyť je to jen rok a pár měsíců, co jsem tak vroucně snila o životě za kamennou zídkou a oceánem a jen chvilku na to se mi to splnilo! Co když opravdu stačí jen nebát se pojmenovat své sny, do detailu si je vykreslit, a ony se splní? Pokud ano, tak hej, vesmíre! Tohle si přeju teď, tenhle úžasný dům v lese a život plný smyslu, minimalismu, chytrých řešení, jednoduchosti a zvířecí lásky, kterou budu s radostí opětovat, si teď objednávám z vesmírného katalogu! Mám nový sen, je plný krásných věcí a začít kteroukoli z nich mi udělá radost. Třeba jet v říjnu na dovolenou s Maudětem na Fuerteventuru, nebo šetřit na mé vysněné Maledivy, jsem připravená si ty fantastické věci vychutnat, napsat o nich a do posledního kousku si je užít. A nechápej mě špatně, vesmíre, jsem a vždycky budu vděčná za Anglii a ten další rok a půl tady, ale svět je plný míst k navštívení a skutků k vykonání, tak proč lpět na jednom jediném? Sem se Skotskem, Novým Zélandem a tunami otřesně nádherných kýčovitých fotek, které tam nafotím!
A vy všichni si zatím přečtěte ten e-book a dejte mi vědět, jaké jsou vaše stávající ultimátní sny. Nesmírně ráda si počtu 😉
Lítáš moc hlavou v oblacích. Já jsem podstatně větší realista. Dům na stromě je pěkný na pohled, ale vlastnit bys ho nechtěla, tomu věř. Ale klasická česká chata je sen dostupný, stačí v té Anglii vydržet o rok dýl a šetřit. Pak ale nesmíš na dovolenou za exotikou, to se úspory rozkutálí raz dva. Je potřeba si vybrat. Jelikož by to ale pro tebe nebyla letní chata, ale trvalé bydlení, tak jde spíš o to, čím se tady v ČR živit. Bez vzdělání a specializace v nějakém oboru to budeš mít těžký, a prodávat někde za minimální mzdu asi nechceš. Spíš se snaž dobře upíchnout v té Anglii, u jiné rodiny, co by poskytla lepší bydlení a víc peněz. Případně jiná země, proč ne.
Já přece neříkám, že chci dům na stromě, to první foto je jen pro ilustraci atmosféry. Líbí se mi být obklopená stromy a jestli bych to chtěla nebo ne, to bych si raději nejprve zkusila sama 🙂
Taky neříkám, že bych ten dům chtěla mít v ČR. Spíš asi ne, nějak si to nedovedu představit. Ale co já vím, je to ještě daleko. Nejprve se s chutí podívám třeba do toho Skotska a pak se uvidí. A dovolenou si rozhodně dopřeju, potřebuju to jako sůl a volba je to jasná. Úspory na to určitě nepadnou celé, zase taková pálka to nebude, ale rozhodně mám v plánu pak v tom střádání pokračovat dál za hranicemi. V ČR bych takové peníze nikdy nenašetřila.
prečo je preboha posielaš do chaty v ČR – ha, ha
Protože na tu v ČR si našetří. Víš, co stojí nemovitosti v Anglii? Ale chápu, že to jsou takové sny typu líbí se mi, nikoli plánuju. Sny se ale líp plní, když je tam jasný záměr a ten by měl být splnitelný, ne nerealistický. Omlouvám se, že jsem nohama na zemi.
Je to sen typu „co by fakt bylo fantastické“, kdy bych se musela štípat, jestli nespím, kdy bych byla maximálně šťastná. Ten článek je o takových snech a plánování a „stání nohama na zemi“ fakt nevyžaduje. Je to přece cvičení s přesně opačným cílem, od té země se odpoutat a přestat myslet na to, s čím bych se ještě mohl „spokojit“, co ještě by bylo „reálně“ dosažitelné. S takovým přízemním snem máš možná větší pravěpodobnost, že se ti splní, ale pokud si nedovolíš snít o větších, méně pravděpodobných věcech, tak pravděpodobnost, že se ti splní ty, bude samozřejmě nulová.
Taky mi dřív říkali, že odjet do Anglie je blbost, co bych tam dělala, „prostě si musíš vybrat povolání v ČR a bydlet tam, protože to je tvůj domov, neasi“… lidi toho nakecaj 🙂 Sny se vůbec nemusí tvářit splnitelně, to je blbost. Důležité je, abysis ten svůj sen dokázal vykreslit a pak následovat cestu, která tě k němu dovede. Lidi dnes a denně dělají fantastické věci a myslíš, že to je proto, že snili o realistických věcech a chatičkách v ČR? Blbost. Snili o něčem úžasném a šli za tím. To přece neznamená, že někdo nestojí nohama na zemi. Jen si dovolil mít trochu větší požadavky od života i od sebe a nebál se jít za tím, aby se uskutečnily. Neříkám, že mně se to splní. A opravdu neočekávám, že by mi to spadlo do klína samo, bez nějaké práce a plánování. Ale jak jsem řekla, na to mám dost času, nechci to mít zítra, tak v čem je problém? Je to prostě sen, v němž se teď ráda ztrácím, místo, kam se uchyluju v myšlenkách, kam si jako každý normální snílek chodím odpočinout. Život, který se mi honí hlavou.
Chápu, že pro tebe je nějakým způsobem jedinou možností života bydlet v ČR, ale pochop, prosím, že ne všichni mají takový sen. Ale žít někde jinde není nerealistické a chtít to mít jinak neznamená, že se ti to nesplní.
Co stojí nemovitosti v Anglii, vím dobře. Můj sen by nicméně operoval s možností postavit skutečný tiny house. Ty jsou mnohem levnější a po celý další život na nich budeš dál šetřit peníze, které bys jinak futroval do vytápění atd. atd.. Všechno jde udělat jinak.
Myslím, že ty koupací dovolené jsou všude stejné. Je jedno, jestli je to na Maledivách, na Bali, Kanárech, v Mexiku nebo Thajsku. Liší se to jen jazykem, jakým se tam mluví.
A skoro si myslím, že Maledivy, Djerba v Tunisu apod. jsou špatní volby, protože tam kromě toho koupání není nic jiného.
V tomto směru je lepší Thajsko, Egypt, Turecko anebo Itálie, odkud se dá také zajet podívat na pěkné památky
My zvažujeme ještě loď po Karibiku. Na Kanárech se rozhodně bude dělat víc věcí než jen koupání, obávám se, že z naší čtyřčlenné sestavy jsem jediný lenoch, co by to fakt klidně celé proležel na pláži či pod palmou s knihou. Všichni ostatní se těší na potápění, ježdění po ostrově, adrenalinové sporty a kdovíco ještě. Pro mě jsou Maledivy snem hlavně pro ten boží bílej písek a neskutečně azurové moře a pro ten minimalismus výhledů. Všude okolo nic jiného, jen tohle. Pár chatiček, Slunce a průzračná voda. Osobně nic víc nepotřebuju, stačilo by mi být tam, mít laptop a když se mi zrovna nebude chtít koupat nebo smažit, no tak budu psát.
A já tě chápu 🙂 Proč si nepřát život v lese? Člověk se může divit, co se z toho nakonec vyklube a kde. Jen je potřeba si dávat pozor na to, co si člověk přeje… aby to fakt nebyla jen chatička :-))) Já třeba jako malá toužila cestovat, chtěla jsem být cestovatelka. Ale to ještě bylo za komoušů… zkus si cestovat, když musíš dostat devizový příslib a vůbec tě musí pustit 🙂 Tak jsem studovala jazyky. Nakonec komouši padli a já cestovala. Zase jsem na to neměla peníze. Tak jsem cestovala na studijní stáže – Egypt, Jordánsko, Izrael. Nebo jsem cestovala jako průvodkyně – Egypt, Itálie, Srí Lanka. Pracovat a žít v dané zemi je mnohem lepší než tam jen jezdit jak turista. Při přípravě na státnice jsem přemýšlela, co bych studovala dál a chtěla se věnovat náboženstvím. Jenže jsem neměla to správné vzdělání, jen arabistiku. Nakonec jsem neudělala jedny státnice dvouoborového studia, ten rok prvně otevírali magisterskou religionistiku. Zabývala jsem se tam islámem a judaismem a po ukončení jsem chtěla poznat i buddhismus a hinduismus. Pěkně na místě. Tak jsem napsala do pár cestovek. A za pár měsíců jsem byla na Srí Lance 🙂 Poslední dobou se mi také plní spousta snů. To, co je pro nás opravdu důležité, to se splní :-)))))
Jojo, nikdy nevíš, kam tě život zavane, důležité je být otevřený náznakům a šancím. A udržovat směr 🙂
Pěkný sen, i když reálně bych konkrétně ten sen o bydlení asi nechtěla. Já jsem spíš radši ve městě, kde jsou lidi, i když na to pořád nadávám, že je jich všude plno a člověk se musí pořád prodírat davem 😀
Ten tvůj sen stát se veganem moc nepodporuju. Znám jich pár a všichni mi to cpou horem dolem jak je to úžasný a že tím jednou zachrání svět. Tenhle názor s nimi nesdílím, ale je to jejich věc. Ať si klidně dělá každý kdo chce co chce, ale nemusí to cpát druhým (tím mám na mysli i opravdu zapálené věřící, kteří to cpou každému na potkání).
Pracovat v útulku a pomáhat pejskům, to je taky takový můj sen 🙂
Já to mám tak napůl, život ve městě je paráda a miluju mít všechno při ruce, ale zároveň mě fakt baví ten klid vesnice a hlavně čerstvej vzduch. Žila jsem v Praze celej život a až tak mi to nevadilo, ale když jsem se tam teď vrátila po roce a čtvrt života na totální samotě, mohla jsem se udusit. Hroznej smrad, a fakt nesnášim davy lidí! Takže asi po zbytek života budu muset hledat něco mezi, nebo to střídat, ale když si můžu vybrat, tak nakonec radši zvolím spíš tu přírodu a holt teda auto, aby si člověk mohl dojet, kam potřebuje.
Nemám ráda příliš zapálený lidi, ať jde o cokoli. Ze spousty lidí s dobrejma myšlenkama se bohužel stanou sektáři, to máš ale fakt všude, ať jde o víru, filozofii nebo stravu. Jak se znám, myslím, že pokud bych to někdy někomu cpala, tak jedině přes blog. Nemám povahu na to, abych lidem na potkání vnucovala svoje myšlenky, ať jsem do nich jakkoli udělaná. Třeba o minimalismu nebo meditování dokážu taky zapáleně mluvit celej večer a jsem přesvědčená, že by to všem lidem, co znám, mohlo pomoct totálně změnit jejich životy a najít štěstí. Ale nedovedu si představit, že bych k nim přišla a začala to do nich hustit 😀 Totéž fakt nehrozí u případného veganství. Navíc mi ani nejde o to někomu kázat, chci mít sama čisto před vlastním prahem, sama čistou duši a klid, sama vědět, že nepodporuju ubližování.
S těma útulkama je akorát blbý, že to není tak úplně job, co by člověk mohl dělat za prachy. Když máš čas a peníze nazbyt, dobrovolnosti se meze nekladou. Ale nevím, jestli budu až tak odvážná.