O Ticovi a draku bez křídel

Jedno imaginární povídání 🙂

„Pomalu, Ticu! A nezapomeň se mu dívat do očí!“ zvolala Bas s rukama přiloženýma k ústům, aby ji bylo v té vřavě přihlížejících a přizvukujících lépe slyšet. Byla to pro ně tradiční, ale i trochu netradiční podívaná. Bylo tradicí, že vždy, když se k naší osadě přiblížilo jedno z těch velkých neznámých zvířat, jeden z mladých mužů měl za úkol se k němu přiblížit a problém vyřešit – buď ho zkrotit nebo zabít.

Netradiční to tentokrát bylo v tom, že ještě nikdo neměl tu čest čelit něčemu tak velkému. Bezkřídlí draci nebyli v těchto končinách až tak běžnými návštěvníky, a Tic, přestože byl statečným mladým bojovníkem, neměl s něčím takovým dost zkušeností. Publikum přesto jásalo, protože z jejich pohledu bylo jedno, jak to dopadne, tak jako tak to bude zábava.

„Ten meč se mi nezdá být dost velký na takovou bestii,“ zašeptala mi Nihil do ucha a zahihňala se. Neměla jsem tuchy, proč mi takové věci říká. Snaží se mě ještě více znervóznit? Co z toho ti lidi mají? Drž se chlapče! 

Dav povykoval čím dál tím víc, jak se Tic obezřetně blížil k tvorovi, kterému se jeho přítomnost zřejmě nelíbila. Překračoval na místě, pozoroval, co se bude dít, a kdykoli se mu situace přestávala zdát, brutálně zařval. Neviděla jsem Ticovi do tváře, ale asi udělal něco, co se nestvůře nelíbilo, a ta se vůči němu rozeběhla. Diváci povykovali jako splašení a když už to tak tak vypadalo, že Tica rozsápe, jako jeden konečně šokovaně ztichli, aby se vzápětí zase rozhýkali, když se chlapec ohnal mečem a zahnal zvíře o několik kroků zpátky. Tak jako tak jsem měla dojem, že je to spíš to rozjařené publikum než Tic sám, co zvířeti vadí.

Po nekonečných minutách napětí, prokládaných řevem a Ticovými obratnými úskoky před výpady mohutného zvířete (ten chlapec má kuráž a mrštné tělo, myslela jsem si), se Tic konečně dostal dost blízko, aby buď zasadil ránu nebo si zvíře podrobil. Pohybem laně se vyhoupnul drakovi na záda a ten zpražil všechny přítomné ohlušujícím řevem. Tic se ho pevně chopil za peří na krku a my všichni museli najednou utíkat na všechny strany, jak se drak rozběsnil. Dupal jako gigantický divoký kůň a mlátil sebou ze strany na stranu ve snaze shodit vetřelce ze zad. Ten se ale nedal a pevně se zvířete držel, dokud se nerozhodlo svůj boj přesunout jinam. Odhodlaně se rozeběhlo směrem od nás a zmizelo nám z dohledu za skalami. Mladí běželi, co jim nohy stačily, ale za pár minut se vraceli zpátky zklamaní a hlásili, že jim oba bojovníci zmizeli z dohledu. Pak jsme o Ticovi neslyšeli dlouhých šest dní.

Nakonec se vrátil a nebyl sám. To zvíře šlo za ním, poslušné jako pes, stále velmi hrdé a děsivé, ale s vůli zlomenou a osedlanou tímhle titerným mladým mužem.

A tak se, děti, z mladého Tica stal Král draků a jakmile dosáhl věku, kmen si ho zvolil i za svého krále a vůdce.

A teď už spát! Měsíc je dávno jasný.

„Ještě jednu, Momsai! Ještě jednu!“ křičely děti a vyskakovaly. „Ani náhodou!“ zpražila je odhodlaně s rádoby tvrdou tváří, kterou však vzápětí vyměnila za tu laskavější. „Když budete hodné, povím vám zítra, jak se váš král potkal se svou královnou,“ mrkla na děti a ty se začaly smát a poslušně se uložily ke spánku.

Venku před chýší se – jak jinak – potkala s Ticem. Usmíval se. „Nejsi už na pohádky starý?“ pokárala ho naoko. Dobře věděla, že zase poslouchal její vyprávění. „Na ty tvé nikdy starý nebudu, matko,“ zaševelil a políbil ji na tvář. A pak se spolu oba vydali přidat se ke starším, výpravějícím si příběhy u ohně. Tentokrát to ale byly docela jiné příběhy.