Obleva a pohřešovaný kolega

Řekla bych, že se to konečně začalo chýlit ke konci. Ještě nám zbývá 12 týdnů a když se nad tím zamyslím, to je jako nic. Za chvilku už budeme sedět v letadle s knedlíkem v krku a říkat si, co s námi bude dál. A nebo taky ne, možná budeme mít plán.

Po odjezdu rodiny pana M. (budu mu muset vymyslet jinou přezdívku, tahle mě už děsně štve O.o) se nakonec vážně dostavilo kýžené opadnutí vytíženosti, a mám pocit, že brzy budeme mít víc volného času, když s ním nebudeme plýtvat. Člověk se hned cítí líp, když ho každé ráno přesně před tou sedmou vytáhne z postele překrásně kýčovitý východ Slunce (často za spolupráce vydatně mňoukajícího a předoucího kocoura). K tomu, abych si přitom šla na pláž zacvičit jógu nebo zameditovat, jsem si ještě pořád nenašla příležitost (časově to ani nejde, bohužel), ale mám pocit, že i vstávat přesně během těch cca patnácti minut, kdy to Sluníčko leze a je nejkrásnější, je taková dobrá meditace. Trochu mi to kazí potřeba neustále opakovat panu M., ať hernajs vstává, ale jinak super 😀

Onehdá se panu M. konečně podařilo přimět mě k dalšímu výletu na Bryher člunem. Po dlouhé době jsem měla podobný pocit průzkumnictví, jako když jsme sem poprvé dorazili. Že člověka hned taky praští inspirace k focení a dalším věcem, to je jasné. Myslím, že se mi podařily fajn záběry s Mana flaškou, ale ty si nechám spíš na nějaký tématický článek. Každopádně bylo fajn znovu protáhnout nohy a podívat se na Tresco z jiné perspektivy. To by si tu člověk měl vůbec naordinovat jako běžnou medicínu aspoň jednou týdně. Jen se hecnout a mít pěkné počasí.

Dorazil nám z Čech kufr zásob, což ve mně vzbuzuje paradoxně pocit zoufalství. Tak, jako už mnohokrát, nevěřím, že to zvládneme za ty tři měsíce všechno sežrat, a hlavně mám zkušenost s tím, že se mi tyhle obavy už párkrát potvrdily. Na druhou stranu jsem nadšená z toho, že nám tak příležitost naservírovala novou challenge 😀 Jsem zvědavá, jestli se nám tedy podaří do odjezdu třeba už nic nekupovat (snad jen s výjimkou zeleniny) a opravdu baštit jen z toho, co máme.

Samozřejmě už chytám cestovní horečku i z jiných věcí, napůl se už teď vztekám z toho, co mě doma čeká nemilého (stále nezrekonstruovaná kuchyně a koupelna, rozjetí exekuce na bývalého přítele, obíhání doktorů a řešení bolavé nohy a další věci), napůl jsem rozmrzelá z toho, že bych si měla dělat v té době řidičák (přece jenom jsem si to tak trochu předsevzala a bylo by to záhodno) a vůbec nevím, kde na to mám vzít čas a chuť a jak dlouho to může trvat – nevím ani, jak dlouho doma budu, ale na moc dlouho to neplánujeme, takže stihnu to vůbec?

Těším se ovšem na další debordelizování skříně, to už je u mě evergreen, a na milion dalších věcí a míst, která prostě musíme s panem M. navštívit.

Při té příležitosti musím zmínit jednu věc, která mi došla včera a až mě z ní trochu zamrazilo. Už léta se mi vrací sny o tom, jak se vracím do školy. Přijdu tam a napůl nevím, jestli tam mám vůbec být. Vím, že jsem tam hrozně dlouho nebyla, týdny, měsíce, někdy i roky, takže čekám, že se po mně bude někdo shánět a chtít vysvětlení, ale nikdo nic, naopak mi klidně dají písemku nebo mě zkouší z látky, na niž jsem tam nebyla a nemůžu to tak přece vědět. Ztrapňuju se, nevím, spolužáci mě mají za exota, ukazují si na mě nebo se se mnou vůbec nebaví, jako bych byla neviditelná.

Už celá léta přemýšlím, jestli se na mě zážitky z gymnázia podepsaly vážně tak zle, že se těchhle snů nezbavím i po té době, a až teď mě napadlo, co jejich návrat dost možná podporuje, a přitom je to tak triviální. Naprosto stejný pocit nepatřičnosti a mimoňovství totiž zažívám pokaždé, když se vracím ze zahraničí do Čech.

Jsem stejně mimo, vůbec nevím, co je za poslední rok nového, a tam, kde bych všechny rozchody, úmrtí, nové párečky nebo zbořené budovy prožívala společně se všemi svými kamarády a bližními pěkně jednu novinku za druhou, tam mi při mém stylu života nezbývá nic jiného než to prostě brát jako nějakou další tuctovou zprávu z televize. Nemám šanci ani čas to procítit, nejsem u toho, nemám plné informace a všichni už to vědí. Netýká se mě to, protože to není můj svět, takže necítím ani touhu dělat, že mě to až tak extrémně zajímá, ale zároveň prožívám obrovský pocit prázdnoty, jako že je něco špatně a něco chybí. Tohle měl být můj život, já ho měla být součástí, a nejsem. Jako bych někde dávno najela na jinou kolej a teď to všechno sleduju odvedle, snažím se předstírat, že je všechno v pořádku, ale není. Všechno vidím rozostřeně, jakoby za závojem, a nedaří se mi to probořit.

Tím nechci říct, že bych nebyla spokojená se životem tak, jak ho žiju. Ale jestli se někdy zbavím toho pocitu pochyb, jestli náhodou o něco nepřicházím, to nevím. Asi už proto, že jako mnoho mých vrstevníků, trpím tak trochu fóbií z toho, že mi něco ujde a že o něčem nebudu vědět jako první. Tyhlety zatrolené internety to ve vás prostě umí vypěstovat, a ještě když žijete s druhým hipsterem non plus ultra, který se dívá na apple konference pomalu ještě dřív, než vůbec ty přímé přenosy běží, a jemuž by se dalo přezdívat Chodící encyklopedie nových vynálezů z Kickstarteru a Indiegogo, jak moc to žere a sleduje.

Neříkám, že mi to nějak vadí, ono se to hodí a jsme už prostě takoví. Ale všechno má své stinné stránky. A já, jako tvor celý život o všem – a o sobě nejvíc – pochybující, to mám ještě znásobené.

Nevíte někdo o dobrém pluginu na editaci fotek přímo při psaní ve WP? Befunky mám ráda, ale přece jenom mít možnost hodit tam těch pár filtrů, zesvětlit atd. přímo tady v editoru by bylo k nezaplacení.

Co se událostí dříve naťuknutých týče, nejdůležitější zmínka za září je asi to, že se nám z ostrova 13. září ztratil jeden člověk a od té doby se pohřešuje.

Není to nikdo přímo od nás z uklízečů, ale jeden chlapík z restaurace, který bydlel naproti přes ulici a občas jsme ho tak vídali. Upřímně jsme ho v lásce neměli, působil jako arogantní zmetek už tím, že nikdy neodpověděl na pozdrav, a tak nás moc nepřekvapilo slyšet, že se odpotácel z jakési víkendové párty nadraný a snad i zhulený a od té doby už o něm nikdo neslyšel, našli jen jeho kolo a snad i batoh, ale víc ani fňuk.

Protože jsem ho moc neznala a z toho mála neměla ráda, je mi zatěžko se z toho cítit nějak smutně, ale vzhledem k tomu, že jsme se to dozvěděli zrovna v den, kdy ostrov schvátila největší vichřice a šílené změny počasí, a že nám do toho nad hlavami permanentně lítaly helikoptéry, které tu člověk jinak moc nevidí (a určitě ne v takovém počasí), a že na ostrov přijely také desítky policajtů, které tu normálně taky nemáme, to všechno i tak zvládlo utvořit velice děsivou a docela filmově dramatickou atmosféru, v níž by člověk snad i zapomněl na svoje vlastní stresy, kdyby jich zrovna s tím zařizováním navštěvy a šílenými dny v práci neměl tolik.

Suma sumárum, k tomu pohřešovanému, neví se nic moc. Nenašli ho, a to prohledali na ostrově každou píď, každý kus pláže a každý keř. Není to až tak ku podivu, pokud se vydal někam k moři a při té vichřici ho to spláchlo, tak mohl do pár hodin krmit žraloky někde u Francie, ale stejně, nevědět nic je děsivé a neumím si moc představit, jaké to musí být pro jeho rodinu.

Edit den po psaní odstavců výše: Chlapec už se nepohřešuje. Na severu ostrova našel záchranářský člun tělo. Zatím ho ještě oficiálně neidentifikovali, asi se snaží zachovat veškerou možnou naději, ale přiznejme si to, kdyby to nebyl on, matematicky by jim to trochu nevycházelo… jeden pohřešovaný, jedno tělo… mno. 

Poté, co byl asi týden zavřený místní FBC Restaurant kvůli rozrušenosti zaměstnanců (znali se s ním), dnes zavřeli pro změnu druhý místní podnik ze tří. Pff, hej, já jsem taky rozrušená, zavřete rovnou všecko.

Co se nás týče, odpočítávám dny hlavně do začátku listopadu, kdy vypadnou Bulhaři. Náš soused je čím dál tím nesnesitelnější prase, co se zvuků týče, v kuchyni nechává často bordel (i když mě nějak uklidňuje, že vím, že je to jeho a nemusím se pídit po tom, které hovado) a kocoura dál krmí kostmi, ačkoli jsem mu několikrát důrazně sdělila, že to je velice špatný nápad. A navíc by si furt povídal a mele hovadiny, že se to nedá.

Ještě jsem chtěla napsat něco o tom pobytu rodiny pana M. u nás, ale zase už musím běžet loupat brambory. Dojela nám krupice, budou knedlíky 🙂 Jak já se těším… -.-