Krmení orlů a lišek, boj s nemocí a – jak jinak – kocouří návštěva

Na plotně bublá hovězí guláš a v troubě se pečou borůvkové muffiny. Chatičkou to voní jako v čajovně, tak si představuju, jak v nějaké sedím před borůvkovou vodnicí, usrkávám horkou masalu a povídám si s vámi. Že by mi začínali chybět lidi?

Samozřejmě, že jsem vám zapomněla říct o těch aljašských autobusech. Tady je totiž sranda v tom, že na jízdním řádu jsou časy, ve které ten bus staví na všech možných ostatních stanicích, jen ne na té vaší 😀 Pokud chcete info o tom, kdy vám jede další bus, musíte si někam zavolat (a pochybuju, že to jde z české simky) nebo se podívat už doma na netu, ať víte. Eventuálně pokud víte, mezi kterými stanicemi leží ta vaše, dá se to odhadnout podle časů, kdy má být na sousedních stanicích, ale kdo tohle ví, žejo. Pod tabulkou je v tomto směru „šíleně nápomocný“ nákres trasy, který je tak maličký a tak rozmazaný, že nepřečtete jedinou stanici. Very fucking useful, Go America! 😀

Nakonec jsem se s nachlazením – nebo co to je, nevím o tom, že by u nachlazení tak hrozně bolelo v krku – potýkala nejen celý víkend, ale i celý další týden. Potýkám se s ním pořád.

Minulou neděli jsme si vyjeli na malou procházku, jelikož tak krásně svítilo sluníčko, že nešlo odolat. Cestou domů jsme se stavili v shopu a já utratila hrozné peníze za mentolový sprej do krku, protože nic jiného, co jsem už měla doma, nezabíralo. Že musím každé dvě minuty smrkat, ucpaná hlava a snad i ta bolest hlavy, to přežiju, ale když mě furt bolí v krku a v jednom kuse jen přemýšlím, čím to zažrat nebo zapít, aby to aspoň na půl hodiny přešlo, to fakt mentálně nezvládám.

Ten sprej byl ovšem k ničemu a jedinou trochu úlevy pak poskytly nějaké prášky od tety na uvolnění hlenu. Nicméně to, že mi najednou z toho nosu začalo navíc při smrkání i krvácet, nebyl příjemný bonus, a jelikož to trvá už týden (včetně nefalšovaného spuštění se krve z nosu předevčírem uprostřed noci – což se mi mimochodem stalo doteď jednou jedinkrát v životě), vetřela se mi do útrob tak trochu panika. Napsala jsem tudíž e-mail do Axy, aby mi řekli, jak mám přesně postupovat, půjdu-li navštívit lékaře.

Je roztomilé, že asistence je údajně k dispozici 24/7, ovšem e-mailové komunikace se to zjevně netýká, čekám už dva dny.

Včera se mi k tomu opět vrátilo bolení v krku, které už bylo docela odeznělé, ale že je dneska zase pryč, že už míň smrkám (byť pořád krvavě) a že mi po týdnu konečně odlehlo levé ucho, to snad můžu považovat za znamení, že se to konečně začíná zlepšovat. Ťuk ťuk. Mimochodem, fakt nesnáším, když přijdu jeden den s tím, že na mě leze nachlazení, a od druhého dne se mě pak celý týden lidi denně ptají, jestli už je to lepší. Tvl, tak byli jste jako někdy nemocní nebo proč nechápete, jak to funguje? O.o Někdy mi cizinci lezou krkem s těmi svými debilními dotazy třikrát denně, jak se máte, a podobně. Je snad jasné, že nejdřív se to spíš bude ještě rozvíjet, a když tě zdravím s totálně kachním hlasem a hlučně se u toho rozkašlu, tak snad musíš bejt vážně retard, že se mě takhle ptáš.

Na veselejší notu jsem přesvědčená, že všechny kočky světa si nejspíš tweetujou mou stávající lokaci, protože tohleto jinak už neni možný 😀

V neděli ráno si tak přemýšlím, co budeme dělat s tou jednou kočičí konzervou, co nám tu nechal předchozí nájemník. Že to asi kydnu ven liškám, ale bylo by fajn u toho aspoň nějakou vidět, žejo…

V poledne pak myju nádobí a venku zahlédnu na stráni stín, jak nějaké zvíře rychle a znale sbíhá ze schodů k našim dveřím. Tak si v první chvíli řeknu „že by liška?“, protože i když ten stín poznám, mozek v té rychlosti nezpracuje, co vlastně vidí – nebo tomu spíš nevěří, protože kde by se tady vzala proboha kočka? Jenže jak se do toho okna nahnu, tak tam sedí takovej velkej mouratej macek, a jak mě zmerčí, už mňaučí a pusťte mě dovnitř 😀

Tak samozřejmě jsem ho hned pustila a to bylo radosti na obou stranách! <3

Myslím, že tu určitě není poprvé, neb se hned znale válel po koberci, otíral o všechen nábytek, naskakoval bokem na ledničku, očistil se na gauči, pak se nám vyválel v posteli, na minutu se posadil na okno, vysomroval konzervu a šunku, vyskočil na stůl, odkud byl shozen a nakonec si skoro na hodinu dáchnul na gauči druhém. Prostě mu to tu všechno patří, o tom žádná 🙂

Jsem zvědavá, jestli se ještě někdy vrátí. Konzervy ještě zbylo. Ale však co, ty lišky to případně taky ocení.

Mimochodem, když je řeč o liškách, teta se strejdou nás v neděli pozvali na další místní zábavu – krmení orlů 🙂 Na zápraží vysypali několik lavorů rybích kusů a pak se jen čekalo. Orlům se nejdřív nějak nechtělo, ale nakonec se osmělili a byla podívaná 🙂 Zvlášť když se k nim za chvíli přidaly právě ty lišky, a hned dvě, tak jsem měla Vánoce.

Tuhle pořídil pan M.

Jinak se máme docela dobře, nemůžu si stěžovat. V chatičce je nám příjemně, máme tu skoro všechno, co potřebujeme, a časem by si to člověk zařídil určitě i líp. Přesto nemám pocit, že by mě to tu až tak naplňovalo a že bych tady mohla žít. I přes tu obydlenost a že se tu furt něco děje, je tu jaksi pusto, hlavně proto, že tu touhle dobou není skoro žádná vegetace a všechno okolo tak na mě působí jaksi mrtvě. Snad to mají přes léto lepší, ale těžko říct, jestli nás to ještě stihne. Tak jako tak nejsem zřejmě stavěná na takové náročné podnebí. Počasí se tu mění z hodiny na hodinu – mezi stavy na fotkách dole je často jediná hodina (jako posledně, klikněte pro větší rozlišení). Zvyknout si člověk dokáže na všechno, přizpůsobit se taky, ale není to to, k čemu by mě táhlo srdce, a ta nevypočitatelnost podmínek mi taky nesedí. Mám hlavu plnou jara a léta, sukní a kraťasů, sluníčka a opalování se, hrabání trávy na zahradě na chatě, šplouchání lodi v peřejích a vůně jahod ohřátých sluníčkem. Jsem maximálně spokojená s tím, že je to jen na dobu určitou, a plány, co mají následovat, mi to snad vynahradí. Letošní léto by mohlo vypadat velice zajímavě a už se hrozně těším, až vám o tom všem budu psát.

U nás na Nirváně… (nedělám si srandu, tak se to tu fakt jmenuje :))

Taky jsem se zařekla, že se alespoň tentokrát pokusím po návratu uspořádat pro kamarády pořádnou promítačku s fotkami. Zaprvé to sem nejsem schopná dávat všechno, zadruhé to nejlepší má pan M. a za třetí při tříměsíční návštěvě se to ještě dá ukazovat naráz, aniž by mi u toho všichni usínali 😀

Závěrem opět jedno OBŘÍ PODĚKOVÁNÍ mému osobnímu Ježíšovi IT odborníkovi (jeho rozhodnutí už nebýt Ježíšem respektuji, ale sere mě, jak mi tím zkazil ten krásný depešácký odkaz :P), neb mi spravil v bleskové rychlosti zobrazování fontu. Teď už by se měl všem zobrazovat řádně s háčky a čárkami tak, jak mají být. Teď bych potřebovala vymyslet, proč se mi porouchal WP Touch (musela jsem ho nahradit jiným mobilním pluginem, který podle mě vypadá hnusně a vůbec se tu k tomu nehodí). Ale to zas až někdy…