Otužuju se. Ne že by to bylo dobrovolně.

Stěžuješ si na zimu? Tumáš ledovou vodu, zmetku, ať si máš na co stěžovat! 😀

Vážně, nedělám si srandu, Apríl se nám teda rozhodně vydařil. Krásně dneska bylo, o to nic, jen jsme si vrněli blahem. Ale co v tomhle domě už dva dny rozhodně nevrní, jsou bojlery na horkou vodu, a jelikož už od návratu Ashleigh z Dubaje byl ten náš koupelnový špatně nastavený, je to už pěkných pár dní, co jsem si nedala pořádnou horkou koupel, protože jsme ji prostě časově nestihli. A teď už si ji vůbec nedám, dokud to páni instalatéři nepřijedou opravit, což bude „možná zítra“. A možná taky ne.

A tak se člověk musí zahřívat jinými způsoby. Dneska ráno jsme si třeba krásně zaspali pod peřinama, pak jsme poměrně dlouho snídali a nechtělo se nám dělat. No komu by se taky chtělo dělat, když mu už zase dluží peníze za pět týdnů, a těch peněz není málo. Když už to navíc na práci začínalo vypadat, dorazil Cy a z jeho povídání se člověku chtělo makat ještě míň. Nakonec mě to postávání u dveří přestalo bavit a zavelela jsem coffee break. To coffee jsme si pak donesli pěkně na sluníčko, posadili se na vyhřátý kovový zahradní nábytek a dali si malou siestu. Pak si šli pánové cosi kutit do skleníku a mě osvítilo, že to vlastně vážně dost praží, a že tudíž po ránu zmoklý nábytek z terasy bude brzy zase vysušený a připravený k dalšímu moření. To nám totiž na to do listu visí už dobré dva týdny a furt to ne a ne dodělat. Buď mokro, nebo jsme měli jinou práci, nebo větrno a noviny by lítaly po celém Thakehamu, no znáte to, důvod se vždycky najde, takže je důležité chytit se důvodu, proč to jít okamžitě dělat. Třeba jako že je krásně teplo a slunečno a že si můžete v klidu zaběhnout pro tenké legíny místo tepláků a pro plavky a tílko navrch, a spojit příjemné opalování s užitečným mořením.

Mám tak radost, že ze sebe dneska můžu mít radost. Poctivě jsem domořila těch sedm židlí, pak už se mi začala motat hlava (přece jenom poledne a Slunce…) a radši jsem to zabalila. Jestli bude zítra podobně, čeká mě stůl a pak brousit lavičku a další kusy. Nejhorší bude zahradní houpačka, na tu se ani jeden z nás netěší.

Další radostí dne byl obídek na sluníčku. Těstoviny s jakousi barevně podivnou, ale dobrou omáčkou (čert ví, co do toho pan M. všechno dal :D), s kopou zeleniny, rukoly a parmezánu (užrala bych se po něm) a trochou česnekového rajského pyré (to je to červené lejno nalevo :D) pro lepší šmak. U oběda nám dělaly společnost Daisy a Tabitha a všude byl klídek, jen ticho a ptačí zpěv a všechno bylo zase jednou tak, jak to má být.

A co může být lepší než to nakonec spláchnout sklenicí zasloužené višňové kofoly s ledem, hezky vležo/sedě na dřevěném zahradním lehátku?

Po obědě jsme si jeli udělat další radost, tentokrát děláním radosti zvířátkům a taky lidem. Zajeli jsme do pet shopu, koupili tam hračku koťatům, která už zase hlídáme, rybám z jezírka, na které tu všichni zvysoka dlabou a od minulého podzimu nedostaly nic k jídlu, jsme nakoupili krmení, a pro mámu jsem tam vybrala pár pytlíčků speciálních kočičích bonbonků, jejichž pašováním mě ona a její kamarádky kočkařky pověřily. Teď jen vymyslet, jak to poslat, aby mi to někde nezadrželi jako drogy 😀 Ne že by to tak nevypadalo.

A samozřejmě máme radost i z těch koťat samotných. Mám pocit, že Ashleigh ji mít nebude, až zjistí, že jsme je nedrželi v titerné koupelničce, jak asi zamýšlela, nýbrž jsme je pustili po celém Chanctonbury suite (takový prostě pokoj, no), kam jsme právě přestěhovali Nigelovo příjemné křeslo (už na něm drápky pracují) a postel se světlým, flanelovým povlečením (= luxusní pelíšek), ale její názor mě momentálně nevzrušuje. V tuhle chvíli jsem holt nastavená tak, že na něj i na její potřeby vcelku kašlu, minimálně stejně jako ona kašle celý rok na ty mé. Mám na ni pořádnou pifku a svou energii nanejvýš zaměřuji sama na sebe a pana M., na to, abych se z ní nezbláznila, a na zvířata, která to potřebují. A taky na budoucnost a její předběžné plánování.

Odmítám se z toho posrat.

A hlavně mě baví, že v tomhle týdnu máme konečně po neuvěřitelné době trochu volnější rozvrh. Jo jsme si odbyli včera a do příštího pondělka ji neuvidíme. Dnes odpoledne jsme si příjemně popracovali u souseda (stříhání uschlé levandule a okopávání záhonků můžu), zítra ráno Clare, ve čtvrtek jen novou, příjemně nenáročnou Janice, a v pátek Victorii, která nás sice začíná trochu štvát, ale úklid její kanceláře je pořád nejpohodovějším extra jobem, co jsme tu za ten rok našli. Snad tedy až na tu Janice teď, ale tu máme jen na pár týdnů.

S potěšením tak mohu oznámit, že jsem dneska po měsíci (!) znovu otevřela své psané dílko, a že jsem ho nejen otevřela, nýbrž na něm i chvíli pracovala a zase ho o pár vět zkrouhla a trochu přeformulovala. Tímhle tempem si vážně nejsem jistá, jestli z toho vůbec někdy bude něco publikovatelného, ale v tuhle chvíli mi to je jedno. Hlavně že na tom už zase dělám.

Duben! Letní čas! Včely v kuchyni. Teplo. Koukám jako blázen.