Praní polštáře, vlasové produkty a další tipy

Občas zkouším různé věci, různé hacky nebo výrobky, a málokdy si zaznamenám, jak to vlastně šlo. Jsem v tomhle hrozná. Zčásti je to asi proto, že jsem nikdy nechtěla mít takový ten blog plný recenzí (nebo spíš že nesnáším to slovo „recenze“), převážně je to ale spíš lenost a neschopnost dotahovat věci do konce.

Nejvíc je to vidět na faktu, že za celých asi patnáct let, co si barvím hlavu, jsem si nebyla schopná vést pořádný žurnál o tom, které barvy a značky jak fungují a které jsou tedy vlastně nejlepší. To znamená, že kdykoli potřebuju novou barvu, vlezu do drogerie a vezmu prostě to, co se mi zrovna líbí podle obalu či ceny, nebo co mi připadá povědomé 😀 Což je ostuda.

Abych k sobě nebyla nefér, nezapomínám na to pořád – třeba jsem už několikrát zmiňovala mýdlové ořechy, s nimiž jsem zatím spokojená, a ze starších témat jsou tu rozhodně vždycky recenze na věci od Lushe (chystá se další) a někdy i další důležité věci, které mi příjemně vylepšují život. Ale nejsem konzistentní a někdy se tak ohlédnu zpět za tím vším, co jsem už vyzkoušela a na co jsem přišla, a zlobím se na sebe, hlavně proto, že si toho půlku nepamatuju. A kdo chce pořád dělat stejné chyby?

Takže dneska si to zapíšu – zapíšu si, na co jsem přišla nebo co jsem se rozhodla vyzkoušet v posledních pár dnech.

Continue Reading

Stampede trail: Poslední den v Healy, pravé americké bistro a filmová replika autobusu

Snad proto, že jsem usínala v teple, a že už bylo po všem, usínalo se mi té noci o něco líp. Že by se mi dobře spalo, to by byla silná slova – všechno mě bolelo a hlavně zase boky, které teď navíc trpěly tvrdým podkladem pod nafukovací karimatkou – podlahou ze sklopených sedaček auta. Asi jsem to ale měla o něco lepší než pan M., který se bolestí vzbudil už někdy v pět ráno a pak už nemohl zabrat. Šel se tak projít k polozamrzlému jezeru 8 mile, na které jsme měli od auta výhled, a měl šanci sledovat a nafotit krásný východ Slunce uprostřed aljašské divočiny. To má určitě něco do sebe a svým způsobem mu to můžu závidět.

Continue Reading

Stampede Trail: Cesta zpátky

Je samozřejmě jasné, že s odstupem celého roku si budu pamatovat tak akorát houbelec. Ale chtěla bych to přesto uzavřít alespoň pár slovy (lol, who am I kidding) a snad i retrospekcí, kterou mi ten rok alespoň dal.

Takže co si vlastně pamatuju z třetího dne naší aljašské odyssey do divočiny a zpět?

Po tom, co jsme se zapsali do návštěvní knihy, podepsali na stěnách, nasnídali, pobalili a naposledy rozloučili s Autobusem, vyrazili jsme směrem domů. Byl to neuvěřitelný pocit. Bolelo mě kdeco – svalstvo na nohách, kotníkách a nártech (musela jsem našlapovat určitým způsobem, aby se to nezhoršovalo a já si neuhnala něco, s čím by se dál jít nešlo), ramena a klíční kosti od batohu, kříž, a ušlapaná chodidla. Na oblečení už bylo znát, že ho na sobě mám dva dny při náročné aktivitě, začala jsem se vážně těšit na sprchu, teplo a suché nohy, a vlasy jsem měla taky v nic moc stavu na to, že jsem si je včera myla. Zjevně jsem šampon nevymyla až tak dobře a chtělo to ještě jeden oplach, protože byly trochu ztuhlé a těžké, ale teď už na to nebyl čas, respektive jsem si nechtěla uhnat zápal plic chozením po aljašské divočině s mokrou hlavou, a tak jsem prostě jen nasadila čepici a co už, tady, kde nejsou lidi, to přežiju. Což už samo o sobě znamená hrozný diskomfort, možná nejhorší, který znám 😀 Extrémně nesnáším mít mastné těžké vlasy a ještě víc nesnáším si na takové vlasy nasazovat čepici.

Continue Reading

Rozpo-ležení

Jsme tu tři měsíce. Už jsme přišli na to, co nás tu nebaví a co nám nevyhovuje, a nevím, jak pan M., ale já si ověřuju, že tři měsíce jsou vážně tak akorát. Pak už se mi chce zas pryč.

Pořád se mi nějak nedaří najít čas na věci, co bych potřebovala dělat. Pan M. to má podobně. Samozřejmě si za to teď z velké části můžeme sami tím, že jsme opět spadli do pasti seriálové, ale ani předtím to nebylo nic moc – máme prostě hodně práce a pořád co jiného dělat.

Měli jsme další tři dny volna a tentokrát jsme nejeli vůbec nikam. Počasí, únava, nezájem… zkrátka jsme nakonec zůstali tři dny doma a mně to vůbec nevadí. Odpočinuli jsme si. Necítím se být nijak nabitá, pořád bych spala, ale mám pocit, že mi to přece jenom kupodivu alespoň vyčistilo hlavu a trochu mě to zrestartovalo. Protože jsem se mohla vyspat a i po vyspání jsem se mohla celý den válet. Civěli jsme do seriálů a povídali si a bylo to fajn. No a co, že jsme toho moc neudělali. Člověk nemusí furt něco dělat. A v neděli a pondělí tak krásně pršelo… <3 Dáchla jsem si na gauči s pejskama a bylo mi dobře.

Continue Reading

Králičí záchrana

Moje zvěrozáchranné zkušenosti nejsou mnohé, ale když se mi naskytne příležitost, tak to prostě musím aspoň zkusit. Minule jsem se pokoušela zachránit myš a nevyšlo to. Tak jsem pořád doufala, že jednou dostanu šanci něco opravdu v tomto směru dokázat a pomoct. Člověk je až příliš často svědkem takových těch malých tragédií jako přejetých nebo jinak osudem stižených zvířat, kde nemůže pomoct, takže když pak jednou může zkusit do světa vlít trochu dobra, myslím si, že by mělo být naprosto přirozené, že do toho dá veškerou možnou energii. Z toho důvodu jsem taky o víkendu na Covent Garden nasypala asi tunu ořechů do přítomných jednonohých a jinak pochroumaných holubů. Připadala jsem si sice poněkud jako ta holubí dáma ze Sám doma, ale jsou věci, které by prostě slušný člověk měl považovat za samozřejmost. Třeba pomoct, když může.

Takže když se mě včera ráno přišel pan M. zeptat, jestli si chci zase zahrát na Matku Terezu, sice jsem ho trochu v zoufalství sjela, že už tím martyriem nechci procházet znovu (myslím dívat se na zmrzačené zvíře), ale bylo jasné, že to aspoň zkusím.

Continue Reading

Veliko-noce

„Tyjo, vy to máte dobře vymyšlený“, obdivoval náš způsob užívání si Londýna kamarád pana M., který se, aby se to nepletlo, taky jmenuje M., takže mu říkejme třeba Karel.

Řekla bych, že po těch letech má docela pravdu, pár věcí jsme už určitě vychytali a navíc jsme letos dostali pár dalších skvělých tipů, jak na to, a vůbec se to tak všechno sešlo, že se naše poslední návštěva nedala moc přirovnat k žádné jiné a měla pár významných pozitiv.

Continue Reading

Dubnové randomárium

Rodinka je zpátky a stále na dovolené. Není mi moc jasné, proč mi mladej tvrdil, že mají od pondělka školu, každopádně to nebyla pravda – ani by to moc nedávalo smysl, když jsou teď od pátku do pondělí Velikonoce. A tak se mi děcka skoro denně motají pod nohama, a to ještě hned tři, protože nejstarší žába je samozřejmě na prázdniny taky doma.

Výhoda je, že můžu vstávat později. A taky teď nedělám večery. Nevýhod je ovšem taky pár – ať už to, že jsou dost doma, a když ne všichni, tak aspoň ten nejmladší, což je snad ještě horší, než kdyby tu byli všichni. Například na celé pondělí mi ho paní domácí hodila na krk a bylo velmi těžké mu vysvětlovat, že s ním teď opravdu nemůžeme hrát fotbal a hry, když máme oba kotle práce.

Continue Reading

Smůla na patách

Středa

Rodinka ráno odjela – a že to bylo poměrně hektické ráno. Pan M. vstával v pět ráno, aby zavezl šéfa na vlak, a tak mě několikrát vzbudil jeho budík. V osm mě vzbudilo klepání na dveře, to za ním přišel zahradník, zadávat úkoly na ten týden a půl. A pak moje tři budíky před devátou. V 9:10 jsem byla v domě a chystala snídani, měli odjíždět ve :45, ale tou dobou ještě zdaleka nebyli dospělí ani dole a děti dělaly všechno jiné, jen ne snídaly. Neměla jsem v té době moc do čeho píchnout, tak jsem se potloukala okolo, chytala se každé drobné prácičky na udělání a doufala, že už brzy vysmaží.

Nakonec odjeli snad až po desáté, ještě jsme jim skládali tašky do auta – každý gigantickou tašku, na týden a půl toho měli víc než já na celý rok. Vždycky přemýšlím, jak by se takovým lidem líbilo jednou někam jet bez všeho toho balení a přidruženého stresu, s minimem věcí a krámů. Myslím, že by si to nakonec užili, tedy určitě aspoň dospělí.

Continue Reading

Převod liber na koruny? Proč radši Azimo než Transferwise.

Pokud jde o přeposílání zahraničních peněz domů, většina lidí opěvuje Transferwise a i já si přes ně plánovala poslat nějaký záchranný balíček pro budoucí pobyt v ČR – což určitě zase přijde. Pak se ke mně ovšem dostal mnohem výhodnější způsob a to až tak, že se o to musím podělit. Za tip všichni líbejme ruce Hance.

Na vysvětlenou: věc se má u mě tak, že momentálně nemám české  koruny prakticky žádné, naopak jsem lehce zadlužená mámě díky Brexitu, který mi stejně jako milionu dalších brito-expatů brutálně šlápl do rozpočtu a celkem mi znemožnil původní plán většinu uspořených liber proměnit. Čekala jsem, jako i všichni ostatní, jak se to vyvine, a v současnosti se to zkrátka má tak, že koruna prostě bude od dubna posilovat a pro nás expaty půjde kurz libry už totálně do háje.

Klíčová otázka, kterou si všichni už pár měsíců klademe, je samozřejmě „Půjde to pak zase někdy nahoru?“, k níž  ale nedostanete žádnou lepší odpověď, než že „to nikdo neví“ – z různých zdrojů jsem slyšela nadějné prohlášky, že tak za dva, tři roky, by to mohlo být zpátky, ale čem to zakládají, to vážně netuším, a ani po x dotazech do éteru jsem nedostala žádnou jednoznačnou odpověď. Někdo si je naprosto jistý, že se to zase vrátí, a podkládá to historickými souvislostmi, jiný se zase takovým názorům vysmívá a svatosvatě přísahá, že to naopak bude jedině ještě horší a že se budou všechny evropské kurzy srovnávat s eurem, až budou prakticky na stejné úrovni.

No, ani jedno, ani druhé, pro mě samozřejmě neřeší ten problém, co teď. Kdybych plánovala žít v UK, tak mi to může být u zadku a našetřené libry nechám býti librami. Jenže to já tak úplně neplánuju a vím, že se pravděpodobně doma zase na chvíli zastavím hned v příštím roce, kdy si pan M. předběžně plánuje tu odloženou Ameriku. Jestli bude nějaká práce nebo někam odfrčím sama, nemám ponětí, každopádně ale budu potřebovat nějaký polštář do začátku, i kdyby jen na to, abych měla z čeho vracet mámě.

Continue Reading