Lazaret, deštivo, Murphyho zákony a snídaně i oběd do postele

Náš první samostatný týden nakonec stál za to. Zpočátku se zdálo, že snad nebudeme mít (nebo alespoň já) skoro nic na práci, jakmile nám ale odjeli mentoři, ukázalo se, že to nebude zase tak žhavé, alespoň ze začátku.

Co se podle „oficiálního rozpisu“ dělá jednou nebo dvakrát týdně, to já dělala zatím skoro denně, protože mi to tak prostě přišlo zapotřebí, a vytírejte jednou týdně, když je v kuchyni neustále našlapáno. Prokletím cleanera, co si prošel tvrdou školou Tresco ostrova, je navíc oko pro absurdní detaily, které normální lidi neřeší (a určitě ne když už to mají za pár), takže místo lehkého šudlání se zatím věnuju spíš skoro až jarnímu úklidu, dle svého zvyku umývám zdi a lišty, které jsou samozřejmě zaflákané a zahamtané a jakmile si toho začnete všímat, už to nelze nevidět a nečistit… a taky jsem permanentně zavalená prádlem, kterého jako by bylo nějak víc než normálně – no určitě je ho mnohem víc než minulý týden, zrovna jako naschvál.

Každý večer (kromě pondělka) jsem měla na starosti tradiční rutinu připravování večeře pro děti, pomáhání s úkoly, hraní si, koupání atd., což nakonec vždycky zabralo alespoň dvě hodiny, ale byly i delší večery. V pátek jsem si plánovala den o mnoho lehčí, úklidu bylo ostatně jen trochu, jenže nakonec bylo stejně všechno jinak, a tak jsem sobotu z většiny zabila v posteli, zmožená nejen od nachcípání, ale prostě celkově tak nějak úplně nepochopitelně vyčerpaná. Snad poprvé v životě jsem vážně neměla sílu vstát, až mě to děsilo.

Continue Reading

Víkend, výprava, Cambridge, osiření… a paralen

Tak jsme osiřeli.

Ve čtvrtek proběhla rozlučka v místní hospodě. Bylo to fajn, poznali jsme naráz spoustu Čechů, a hned nato jsme také dostali přístup do jejich exkluzivní vip skupiny na FB 😀 To abychom věděli, co se kde šustne, a mohli žít trochu sociálním životem. Už v tomhle je vidět, že letos máme šanci mít docela jiný život než jak jsme to měli u Asleigh – žádné extra joby, žádné honění se za kdovíčím, žádný velký stres, a naopak dostatek volného času.

V pátek večer byl babysitting, odpracovali si ho Anička s Lukášem a my jsme využili volný večer k dělání všeho možného na notesech, k nakupování a já nevím čemu ještě, zkrátka když se hlídači někdy o půlnoci (?) vraceli domů, ještě nás tu zastihli vzhůru.

Sobotu jsem zabila nemocněním, buď ležením v posteli nebo umíráním na gauči, zatímco Anička dobalovala a Lukáš připravoval svoje poslední party food pro rodinku – má stejnou vášeň pro vaření jako pan M., takže měl u rodinky občasnou brigádu, že navařil luxusní meníčko na jejich luxusní sešlost, a je celkem možné, že tuhle brigádičku pan M. zdědí, takže se těší a chodil jim to tam okukovat nebo si čutat ven s prckem. Mně bohužel nebylo vůbec dobře, měla jsem natlakovanou hlavu, ucpané dutiny a asi tak jedno procento normální lidské energie, takže jsem si ten den prostě dala oraz a nehla moc prstem.

Continue Reading

Syn, sytý, syrový, sychravý, sypat, sýkora…

První týden máme téměř za sebou, zbývá nám jen víkend a první dojmy jsou rozhodně zajímavé.

Soužití s A. a L. je super, tak je mi celkem líto, že odjíždí. Myslím, že jsme si padli do vzájemných zvyklostí velice dobře, a že jsme ten týden spolu zvládli na jedničku, což je co říct, vzhledem k tomu, že jsme se vůbec neznali a není to tu až tak obří. Nějak jsme si ale vůbec nevadili, alespoň mně připadá, že jsme všechno vyřešili hezky s přehledem a inteligencí a bylo to prostě fajn. Byla v tom spousta dobrého jídla, nějaká poměrná část alkoholu, hodně zábavy, ale i ukazování, vysvětlování, vyptávání se a sdílení zážitků. Byl to takový zvláštní couchsurfing, pročež jsme měli pořád pocit, že to my máme za týden odjíždět, a že jsme přijeli jen na návštěvu, poznat, jak si tu místní operáci žijí.

Continue Reading

První zpráva o šestém domovu

A tak jsme zase v Anglii.

Nějakým zázrakem jsem se nakonec sbalila, v sobotu dopoledne jsme ještě byli s rodinou pana M. v Kočkafé a pak pan M. zaběhl do Alberta pro nějaké koření, zatímco já spěchala se zpožděním domů, a tak akorát jsem se potkala ve dveřích s babičkou, která zrovna přicházela. Chtěla jsem využít co nejvíc z těch posledních společných minut.

Nicméně samozřejmě ještě zbývalo to balení, poslední rychlá koupel, oblékání a tak, takže žádné klidné posezení se moc nekonalo, spíš jsem hodinu a půl vířila okolo a doufala, že nikdo nezavede řeč na bolestivé téma, že odjíždím. Místo toho se naštěstí všichni vesměs poslušně drželi anglického schématu, tedy bavili se o všem jiném, jen aby se rozptýlili.

Ve čtyři hodiny odpoledne jsme naložili všechno do auta, zamávala jsem kočkám, rozloučila se s bráchou a babičkou – tentokrát se to naštěstí obešlo bez slz, za což jsem ráda, protože přesně toho jsem se bála (tedy jejích slz). Naši se s námi spěšně rozloučili na letišti, a pak už jsme měli spoustu času, tak jsme si v klidu sedli na sedačky, browsili po netu, kroutili hlavama nad buranským vyjadřováním tamějších fóliových baličů (a taky nad tím, že to zabalení stojí dvě stovky), a já courala na záchod, protože cestovní střeva, a tak dále.

Continue Reading

Před-odjezdový týden

Tak tentokrát mám celý ten odjezd docela slušně v paži, řekla bych. Nejtěžší a nejzákladnější je samozřejmě umět si poradit se smutkem a balvanem v břiše, hlavně při pohledu na posmutnělé příbuzné a jejich tiché utrpení. Nedělejte si iluze o mé odvaze, kdybych měla odjíždět sama, tak právě kvůli tomuhle neodjedu asi vůbec.

Jinak by ale asi vnější pozorovatel moje rozpoložení označil jako: všechno je jí jedno. A skoro by možná měl i pravdu.

Balit jsem začala velmi zlehka až tak minulý víkend. To jsem někdy v sobotu vytáhla kufry ze sklepa a tím to haslo 😀 (náročná činnost). V pondělí jsem si pak překontrolovala zásobu léčiv a dala na nákupní seznam to, co potřebovalo doplnit – nevím, jak to mají ostatní anglo-bydlové, ale mně třeba žádné ty jejich paracetamoly nikdy na nic moc nezabíraly (snad s výjimkou čehosi, co se jmenovalo Period Pain :D), a jelikož trpím na silné dámské bolesti a časté migrény a chladnopočasové krkoboly, čerstvé zásoby valetolu, algifenu a stopanginu jsou pro mě naprostou nutností.

Continue Reading

Vzpomínky na Aljašku

Hudba
Hudba nás přenáší
Do jiné krajiny a jiných světů
Do horských strání a lučních květů
Hudba, co racky neplaší

Struny se chvějí a já vím,
že Aljašku zase uvidím
Jen zavřu oči a jsem tam,
pod horou v tichu usínám

Sněhové závěje, liščí stopy,
daleko, daleko do Evropy
Kamení křupe pod nohama
tak živě, když vydáš se do neznáma

Po dlouhé stezce do divočiny,
kde losi si tuží kožišiny
Kde sám jsi jen s orly, a bezpočet stromů
tě vábí, zůstaň tu, nechoď domů

I jiní tu s námi zůstali,
tak zapomeň na všechna úskalí,
poslouchej v dálce píseň hromů
a nespěchej, dýchej, podvol se tomu.

Hudba
Hudba mě přenáší
do mrazivé krásy a třeskutého ticha
kde země tvrdou láskou dýchá
a kde syslové tundrou peláší

Continue Reading

4 Years Of Travelling, 10 General Advices

I’ve travelled for actually more than four years now, but the last four were the busiest. I flew planes many times, took coaches many times, sailed by boats and generally, even though I don’t quite fit into the mainstream perception of a travel bloger (as in constantly posting tons of „How-to“ posts with awesome advices and even more awesome photos), I kinda am one.

And I know there are tons of posts like this from all other fellow travellers, and I know that the best posts are the ones with more specific advices, but today I felt more like these general advices needed to be put on paper by me, too. There could probably be even more of them but I wanted to keep it short and readable.

I did post some more specific posts on this matter before but I think only in czech so plan to re-do them and translate. I am constantly learning and improving my flight routine, for example, so I feel like there is an article yet waiting to be posted on that topic. Maybe coming soon, who knows. Let me know your thoughts in comments.

Continue Reading

Hluboký lednový sebezpyt

Nedávno na mě odněkud vyskočilo takové předsevzetí jako „Zbav se svého nejvíc toxického zvyku.“ Původně mě v souvislosti s tím napadlo několik úplně jiných zlozvyků, ale včera jsem četla několik naprosto neuvěřitelných článků (tedy hlavně neuvěřitelných prací, kterou do ní autoři dali, upřímností a vtipem), a když jsem pak večer usínala, jako bych měla nějaký moment osvícení nebo co, protože mi došel jeden další zvyk, nebo jak to nazvat.

Nejlíp na to asi sedí „sebedestrukční balíček pocitů a akcí (či spíš neakcí)“, ale berme to jako pracovní název, protože něco takového asi miliony nevydělá.

Tenhle balíček automaticky spustí funkci ve chvíli, kdy narazím na internetu na někoho, komu se daří, hlavně tedy v blogosféře, v psaní a prodeji e-booků, ale i v jiných odvětvích. Představte si, že si strašně moc přejete mít v těchhle oborech úspěch, ale furt nic – hlavně proto, že pro to asi nic moc neděláte, a vy to víte. Taky víte, že ti lidé, kteří ten úspěch mají, něco udělali. Víte, že jim to nespadlo na hlavu a i si myslíte, že to jsou (někteří) vlastně v pohodě lidi, nic proti nim významně nemáte. Přesto jim závidíte.

Moje závist v tuto chvíli vychází (bavím se o určitých konkrétních situacích, rozhodně to takhle nemám u všech lidí) hlavně z pocitu, že si to dotyční nezaslouží. Což je na jednu stranu blbost, vím, že si to zaslouží a vím, že to jsou fajn lidi, kteří se na to nadřeli a toužili po tom a teď jsou šťastní, to je super. Jenže tady přichází kámen úrazu celé virtuální sféry. My, jako blogeři, instagrameři, fotografové, básníci atd., my jsme v podstatě umělci. A nemyslím to nějak namyšleně, to bych se musela sama sobě zasmát, ale chci vysvětlit, jak fungujeme.

Continue Reading

50 radostných myšlenek ze šatny (i grumpy cat má občas dobrý den)

V listopadu a prosinci jsem si krátce zažila brigádu v šatně jednoho klubu a jelikož to vždycky bylo na dlouhé hodiny sezení v kukani, brala jsem si s sebou jak knihu na čtení, tak zápisník na myšlenky. Jako blogera mě totiž zákonitě vždycky začne přepadat múza zrovna ve chvíli, kdy jsem mimo internet a počítač a nemám si ty fantastické (muhaha) myšlenky jak zachytit. Murphyho zákon, samozřejmě.

Z některých zápisků jsem pak dala dohromady článek s postřehy, to jste možná četli, pořád mi tam pak ale ještě visel takový docela dlouhý číselný seznam, který vznikl během mého úplně posledního večera tam. To jsem se tehdy zbláznila a nevím, jak mě to napadlo, asi že jsem měla dobrou náladu a nebylo čím od toho nápadu prokrastinovat, začala jsem prostě sepisovat takový ten pozitivní seznam věcí, co mě zrovna v tu chvíli těší nebo co mi toho dne udělaly radost.

Normálně to nedělám a možná bych měla, protože určitě nelze popřít, že vést si takové seznamy musí mít pozitivní vliv na člověčí mentální stav a vůbec vnímání věcí. Vždycky, když vidím fotky všech těch happy zápisníků, kam si lidi píšou takovéhle věci každý den, říkám si, že musí být fajn žít v tak pozitivní náladě, ale na to asi člověk musí mít taky náturu. Já jsem spíš grumpy cat a coby pisatel a bloger (a já nevím, vůbec „umělec“, jako třeba v básních) jsem vždycky snáz a líp těžila z negativních emocí, takže takovéhle návaly chuti psát ne co mě nasralo, ale potěšilo, jsou u mě opravdu spíš zjevem výjimečným 😀 A nechci se do toho nutit formou předsevzetí, nemám pocit, že by to dopadlo dobře. Ale možné je samozřejmě všechno, zvlášť co jsem cca od Bali začala s sebou skoro všude tahat volný zápisník.

Continue Reading

Konečně Kočkafé

Už před strašně dlouhou dobou jsme si s panem M. říkali, že musíme někdy zajít do kočičí kavárny. Vlastně jsem si to říkala ještě před dávnější dobou sama, už když je vymysleli a objevila se ta první pražská. Jenže se pak na to pořád zapomínalo a dokud jsme minulý týden vyloženě kolem jedné neprošli, vůbec jsme si nevzpomněli, že to vlastně máme ještě pořád na to-do listu.

Ono je tedy trochu humorné hnát se do kočičí kavárny, když doma máme jak kafe, tak ty kočky, ale přece jen to jsou holt jiné kočky 😀 Občas to chce změnu povětří. Pan M. zas jede zítra domů a pobyt v Čechách se nám chýlí ke konci, tak jsme se hecli, že tedy dneska zajdeme, a že byla zrovna doma i máma, vzali jsme ji s sebou 🙂

Continue Reading