Už je nás zase míň. Odjeli dva Bulhaři, kumpáni našeho souseda, a my zase o něco víc trpíme, protože místo u nich teď tráví veškerý volný čas samozřejmě doma. Kdo jiný by se s ním taky bavil, žejo.
Aspoň už nám ale nehlásí, že jedou za dva týdny, za týden, za tři dny, zítra… jak to měl neustále potřebu dělat a doprovázet hláškami buď že jim závidí a taky by jel, nebo že nemůže, protože potřebuje ušetřit ještě tolik a tolik peněz, protože ten jeho slavný výlet do Asie ho bude stát asi tolik a tolik, a že příští rok asi přijede jako zahradník, že si myslí, že je to mnohem lepší job, že deset měsíců tady je hrozná doba, že na nějakých pět to ještě jde, ale že jeho kamarád říká, že těch deset je hrozně moc (ani jeden z nich tu přitom nebyl dýl než půl roku), a co myslíme my.
My nemyslíme nic, ani jsme se ho na nic neptali, ale co naplat. Někomu, kdo nemá dost sociální (ale i normální) inteligence na to, aby pochopil, že hlasité chroptění, chrchlání, flusání a extrémně afektované zívání v půl třetí ráno, zvlášť když mu to trvá třeba třicet nebo čtyřicet minut, prostě musí zákonitě někoho probudit, nedojde ani po stopadesáti společně strávených obědech, kdy zarytě mlčím a zírám do talíře, ať mektá cokoli, že to nikoho proboha nezajímá. Občas k něčemu samozřejmě neochotně odpovíme, ale většinou mluví on a pořád se opakuje. A jako by to nestačilo, teď začal počítat ještě svoje dny do odjezdu a hlásat, že my jedeme tolikátého a tolikátého, a že to tedy máme taky už jenom za tolik a tolik týdnů. Vzhledem k tomu, že to víme, vážně nevím, co mu na to mám jako říkat.