2. ledna 2017

Touhle dobou dávají normálně všichni dohromady články o tom, co dostali k Vánocům, jaký byl Nový rok a jaký ten starý, bilancují, dávají si předsevzetí a tak podobně. Já na to letos nějak nemám náladu, tak to nebudu hrotit. No co, nemusím vždycky každý rok dělat všechno tak, jak to dělám každý rok. Změna je život.

Nevím, čím to je, ale letos mi ty Vánoce nějak prostě nešly, nevydařil se moc ani Nový rok, a to dnešní sněžení to asi nevytrhne. Možná jsem se moc upínala na to, jak jsem se těšila na ohňostroj, a pak nebylo vidět ani prd. Možná mi to zkazil přístup rodiny k řešení dárků, které se pak musely shánět na poslední chvíli. Možná jsem jen deprimovaná tím, že mám brzo odjet a nějak to nejsem schopná vnímat. Klasicky se opět odřezávám od reality, částečně proti své vůli, ale na druhou stranu to možná jinak ani neumím, protože je to prostě příliš velký šok na to, aby to člověk ještě vnímal a prožíval. Moje hlava dobře ví, že by to jinak prožívala absurdně moc, tak to radši neprožívá vůbec, přepne na off a je to.

Continue Reading

Pokoj

Za pár týdnů mám opět na rok odjíždět do zahraničí, takže si samozřejmě zrovna teď plánuju, co všechno bych v budoucnu chtěla udělat se svým pokojem, jako by to snad mělo nějaký smysl.

Spíš je to ale takový oprášený list nápadů, které se mi v hlavě sbíraly už pekelně dlouho, a možná mám zrovna pocit, že na mnohé z těch kroků bych už byla ready. Teď to samozřejmě provádět nebudu, ale proč si to aspoň nezapsat, ať mám ten rok nad čím dumat a na co se těšit. Možná je to i takový můj způsob, jak se odreagovat od přemýšlení nad novou kuchyní, ke které jsme se doma za ten rok nepřiblížili ani o centimetr a mně je to fakt líto.

Tak předně to chce nový koberec. Lákaly by mě parkety (třeba zrovna takové jako na obrázku) s občasným menším kobercem (celkem dost mě baví severské styly interiérů), ale to už bychom se bavili o větší investici. Z dlouhodobého hlediska by ovšem asi nebylo špatné, když už by se ten pokoj stejně předělával, kdyby se ty staré parkety opravdu opravily. I kdyby se pak měly přikrýt dalším kobercem, to vrzání není úplně sexy.

Continue Reading

Vítejte v Absurdistánu aneb historka z letiště

Bývaly časy, kdy jsem na blog okamžitě vyblívala jakoukoli větší bláznivinu, co se mi stala, hlavně tedy co do kontaktu s byrokracií, s debily, no prostě s aparátem či systémem, chcete-li. Dneska už to moc nedělám, hlavně asi proto, že mám pana M.. Když nás někdo vytočí, tak si to řekneme vzájemně, seřveme ta mobilní zařízení, která máme mezi sebou, když nejsme zrovna pospolu, no prostě vypovídáme si to, poplácáme jeden druhého po ramenu, zakroutíme nad tím hlavou a jede se dál. Už to není jako že bych v sobě měla tlak a muselo to ven, do virtuálního éteru, a taky jsem už o dost starší než jsem bývala a u lecčeho už vím, že to nemá smysl řešit a rozčilovat se nad tím.

Stárnu… 😀

Ale ten dnešek, to zase po nějaké době nemělo chybu a o to se musim podělit, ať si zase jednou připomenete, až vás bude něco srát, že nejste sami. A hlavně si musim zanadávat na nějakou pani Fousovou, kterou jsem ani nepoznala naživo a už vim, že je to kráva.

To bylo tak…

Continue Reading

Postřehy ze šatny

fullsizerender-1Jsou lidi, co přesně vědí, co chtějí v životě dělat. Narodili se pro určitý typ smyslu života nebo pro určité povolání, a tak to mají docela jednoduché s rozhodováním. Já naproti tomu tohle nikdy nevěděla, a tak to už léta řeším tak, že si práce nevybírám ani tak podle toho, o co jde, ale spíš třeba podle lokace, odhadu náročnosti, podle platu, podle atmosféry… samozřejmě jsem se párkrát sekla, ale ze všeho jsem si odnesla cenné zkušenosti a často jsem si taky zkusila, byť jen jednorázově, zajímavá povolání, k nimž se každý nedostane.

Dávat teď dohromady seznam se mi nechce, ačkoli by byl zajímavý. Chci se jen podělit o postřehy a pár poznámek z posledního takového zážitku, jímž jsem si splnila jeden ze svých dávných snů. Vždycky mě totiž lákalo zkusit si práci šatnářky.

Continue Reading

Moje vlaková divnost

fullsizerender_3Já nemůžu cestovat sama. Já to posolim i na cestě z Prahy do pitomý vsi, kde jsem byla už xkrát 😀

Vydala jsem se samozřejmě po dlouhé době poctít návštěvou pana M., na oplátku.

Nejen že jsem si nepamatovala proces cesty a nákupu jízdenek – první jízdenka s Regiojetem, koupená po netu po přihlášení se zákaznickou kartičkou (na mou obranu, tohle jsem předtím nikdy nedělala), druhá koupená papírově rovnou na nádru (radši už v Praze – přestupové okno může být zkrácené zpožděním a nemuselo by se to stihnout). Nádavkem k tomu se mi podařilo o zastávku přejet, ale ještě tak pitomě.

Continue Reading

Milý Ježíšku…

img_0484-2Na ty moje každoroční anti-wishlisty už jste si asi zvykli. Život podle minimalistické filozofie má v podstatě jen jediný zádrhel, a tím je to, že lidé kolem vás nejsou minimalisti. Uvažují v hmotných věcech a Vánoce jsou pro ně především období dárků. Nic nedávat? To přece nejde!

A tak já neříkám, nic nedávat. Ale dávat jen to, co ten člověk opravdu chce nebo potřebuje, nebo nějakou maličkost. A ne každou blbost, která by se mu mohla líbit, a ještě to honit na hodnotu nebo na velikost, protože „tohle je přece málo, to musim koupit ještě něco“. Já už si nekupuju skoro nic, jen spotřebovatelné věci, zážitky a velmi výjimečně něco, co bych tak úplně nepotřebovala, ale líbí se mi to. Že bych se v nákupu unáhlila a pak litovala, to se mi stane tak jednou, dvakrát do roka, a paradoxně jde obvykle o věci směšně levné, u nichž takový pocit viny je prakticky nesmyslný. Moje nenakupovací výzva už dávno přestala být výzvou. Zjistila jsem, že je mi to úplně přirozené, a že už se neumím přimět vnímat to jinak. Ok, jednou za uherák toho mám dost, přece jenom jsem ženská a mám ráda nové hezké věci, ale i tak, to už musí být něco, co jsem v sobě jako přání nosila několik let, že mi konečně hráblo a koupila jsem si to.

Takže z mé strany už věcí moc nepřibývá. Pořád je ale třeba regulovat příliv zvnějšku, a tak jsem zas letos měla v plánu obnovovat článek o tom, co všechno nechci, jako jsem to dělala každý rok. Nějakým zázrakem se mi ale podařilo během roku nasbírat seznam věcí, jimž bych se vůbec nebránila. Přece jenom spotřebovatelné věci se časem nakonec vážně spotřebují, například jsem letos dodělala spoustu prádla a také celkem úctyhodný počet párů často prehistorických ponožek, které to se mnou táhly, no některé už dobrých patnáct let. Chodili jsme tenhle rok s panem M. po několika divokých túrách, a tak se mi letos poprvé stalo, že vážně nemám skoro žádné ponožky ani spodky a děravé mám i poslední dvoje slušné kalhoty 😀 Co vám mám povídat, začátkem příštího roku nejspíš trochu provětrám peněženku v Primarku a už se na to hrozně těším 🙂 Hlavně na ty ponožky 😀

No ale jsou tu i jiné věci. Tož pro inspiraci a pro těch pár nejbližších, kteří si ty moje bláznivé seznamy každoročně čtou a dávají si navíc i tu báječnou práci se jimi řídit, tady to je 🙂

Continue Reading

Takže co budeme dělat příští rok?

phothinkLetošek byl hodně zvláštní rok. Kromě těch počátečních tří měsíců strávených na Aljašce jsme vlastně měli celý rok dovolenou a byli doma, takže nějak úplně nechápu, kam ten čas utekl a co jsem celou dobu dělala 😀 (No, ale stačí se podívat do blogového archivu… rozhodně jsem jen neseděla na zadku).

Celou tu dobu jsem přitom netušila a ani neřešila, co bude dál. Nechtělo se mi tím zabývat. Pan M. měl jet „někdy na podzim“ na rok do Ameriky a já jsem si ten zatím nestanovený termín nechala jako takový mezník, odkud teprve začnu řešit, co bude dál a kam se vrtnu já sama.

Nevěděla jsem, co přesně chci dělat. Měla jsem samozřejmě obrovský strach z toho, že budu na rok sama za sebe, ale zároveň to mělo neopomenutelná pozitiva, třeba jako nová forma zkoušky našeho vztahu, že si od sebe odpočineme, že se každý osamostatníme a získáme tvrdou cestou spoustu důležitých zkušeností, a pro mě to znamenalo, že rok 2017 bude vlastně takovou divokou kartou. Anything is possible! Myslím, že – ačkoli jsem všechny výraznější pocity víceméně odkládala a prozatím dusila – ačkoli jsem se toho bála, taky jsem se na to hodně těšila.

Continue Reading

Expecto Patronum!

Včera jsem si tak pracovala na něčem pro Klub Snílků, když mě to něco přivedlo po docela dlouhé době na Pottermore. Pro ty, kdo nevědí, Pottermore je stránka pro všechny milovníky světa Harryho Pottera, kam J. K. Rowling a spol. vkládají neuvěřitelné množství doplňujících informací, příběhů, fantastických ilustrací, historie, a taky třeba kvízů, kde můžete v krátké chvíli zjistit, do které koleje patříte, jakou máte hůlku a nebo taky třeba celkem nově, jakého máte patrona.

A právě s tím patronem jsem tam včera měla takový zážitek, že už mi to nedalo a řekla jsem si, že se s vámi podělím právě o svoje výsledky a co je na nich tak zajímavého. Budu víc než ráda, pokud se tu najdou nějací další potteromaniaci (věřím, že ano :)), kteří buď také mají profil na Pottermore, nebo si ho v náhlé vlně inspirace založí a následně třeba napíšou podobný sebepsychologický článek nebo alespoň komentář. Zajímalo by mě totiž už to, jestli to takhle bláznivě realisticky vychází i vám.

Continue Reading

To James Bowen and The Streetcat named Bob

img_0271Some books touch you deeper than the others. Some cats, too.

I think the first time I saw this book was in 2013 or 14. The former was the year I finally came to England for a second time and to browse all kinds of shops for all kinds of beautiful things would be amongst my first things to do.

I remember it being on the shelve with new stuff but also I think it was already a bestseller which is why I am not sure about the exact year – I think it became a bestseller quite right away so it might have been quite shortly after the release that I came across of it but who knows.

Anyway, I felt that this is a book that I would enjoy. Well, obviously, there was a cat on the cover and it was supposed to be about this cat and a dude who was found by him and they saved each other. But there was something more, the cat’s look I think, experienced, intelligent, mysterious. It wasn’t like usual cat pictures which are mostly just cute. It was intriguing.

I didn’t buy it at that time, ‚though. I generally don’t buy books anymore as I strive to be a minimalist. I only own a few paper books from my childhood, Harry Potter series and Lord of the rings 😀 So to buy something new that I could probably seek out in a library, if I wait a while, seemed pointless. I somehow felt that it was going to find me again anyway.

Continue Reading

Na kafíčko do Anglie

img_0074Málem bych zapomněla, jak moc je mi v Anglii dobře.

Když přišlo na shánění letenek a zařizování cesty do Anglie tak krátce po Bali, skoro se mi nechtělo. Ještě mi nebylo dobře, pořád jsem byla v procesu zotavování se a ještě mě čekali doktoři – vlastně pořád nevím, co mi to bylo. Takže jsem se navíc k tomu všemu bála, že se mi to vrátí – a samozřejmě jako na potvoru jsem v den odjezdu opravdu vstala s bolavou hlavou, takže panika mohla vesele kvést.

A cesta pak za moc nestála. Ceny letenek takhle na Halloween byly nechutně vysoké, takže jsme nakonec zvolili variantu jet do Anglie autobusem (lístky byly navíc v takové akci, že nešlo říct ne) a letět až zpátky. Sice by z hlediska nakupování bylo lepší mít to obráceně, abychom mohli domů táhnout víc zavazadel :D, ale zaprvé to prostě nešlo a zadruhé zpátky je člověk stejně radši, když je ta cesta krátká a už může být doma, takže jsem si nestěžovala. Taky bylo skvělé, že bylo v autobuse docela dost místa a já mohla celou cestu ležet na vlastní dvojsedačce. Ne že by to nebylo i tak náročné, hrozně mě ke konci bolela kolena a neusnula jsem kupodivu ani na minutu, ale rozhodně to bylo lepší než sedět, to já prostě nesnáším.

Continue Reading