O Ticovi a draku bez křídel

Jedno imaginární povídání 🙂

„Pomalu, Ticu! A nezapomeň se mu dívat do očí!“ zvolala Bas s rukama přiloženýma k ústům, aby ji bylo v té vřavě přihlížejících a přizvukujících lépe slyšet. Byla to pro ně tradiční, ale i trochu netradiční podívaná. Bylo tradicí, že vždy, když se k naší osadě přiblížilo jedno z těch velkých neznámých zvířat, jeden z mladých mužů měl za úkol se k němu přiblížit a problém vyřešit – buď ho zkrotit nebo zabít.

Netradiční to tentokrát bylo v tom, že ještě nikdo neměl tu čest čelit něčemu tak velkému. Bezkřídlí draci nebyli v těchto končinách až tak běžnými návštěvníky, a Tic, přestože byl statečným mladým bojovníkem, neměl s něčím takovým dost zkušeností. Publikum přesto jásalo, protože z jejich pohledu bylo jedno, jak to dopadne, tak jako tak to bude zábava.

Continue Reading

Bez ladu a skladu (a v zimě)

Je tu zima. Hnusná zima! A už mě vážně přestává bavit. Sním o sauně, kde je člověku na každou buňku těla krásně teplo, o bezvětří někde v Itálii, kde si pěkně ležím na sluníčku u bazénu a kůže chytá bronz pěkně zatepla, nerušeného studeným větrem. Sním o bydlení někde ve svém malém bytečku, kde je pořád příjemně teplo, alespoň tak, aby mi nemrzly ruce a abych si je nemusela chodit každých pět minut ohřívat pod kohoutek s horkou vodou. A samozřejmě o záchodě, kde se člověk nerozklepe už při stahování gatí a kde mu pozadí nešokuje ledové prkýnko. Sním o bydlení, kde se potřebě nemusíš bránit z nechuti se v té klendře odhalovat. Člověk si takových věcí vždycky dovede nejvíc vážit, když je na nějakou dobu nemá.

Včera jsme byli podruhé u souseda, říkejme mu třeba Julian, protože se tak jmenuje. Tentokrát jsme to vzali pěkně v klídku, sice jsme pořád pracovali, ale už jsme u toho tak nezávodili, a šlo to. Dělali jsme to dvě hodiny a dobrou půlku z toho jsem měla úplně mokré boty (já vim, debil si vezme tenisky do mokrý trávy…) a taky rukavice (látkové a ještě k tomu totálně roztrhané, aneb ať žije pořádné pracovní vybavení) a pořád jsem musela myslet na to, jak jsou mi ty peníze vcelku ukradené, jen jak bych si přála moct už jít domů, naložit se do horké vany a pak si vlézt do suchých teplých ponožek. Jen suché boty, nic víc bych nepotřebovala.

Napadlo mě, že fakt, že si za ty dvě hodiny zahradničení vydělám v přepočtu 640 korun, mě vůbec netankuje. Je mi to jedno. Kdekdo jiný by z toho umřel blahem, ty peníze jsou obzvlášť na české poměry něco nevídaného, a já stejně pořád myslím na to, jak mi to za to nijak zvlášť nestojí, a jak bych radši byla doma v teple.

Continue Reading

A zase trošku poodstoupíme, áno? Nádech, výdech. Klid.

Byla to sranda, ale popojedem.

Je zvláštní, jak snadno může člověk spadnout do starejch kolejí, rozdmýchat starý vášně, chcete-li – obzvlášť tehdy, kdy se jich nevzdal proto, že by vyhasly, ale v podstatě z donucení. Za poslední tři dny jsem nadatlovala tolik písmenek, že se sama sebe začínám bát, a bolí mě prsty. Jsem na sebe naštvaná, že jsem tím řešením věcí ohledně AK strávila tolik času, ale vím, že to nešlo udělat jinak. Je to pořád ještě moje vášeň. Ale toho času už fakt neni tolik a musela jsem kvůli tomu notně zaostat s prací pro Ashleigh a jsem celkem zvědavá, jak to teď budu dohánět – naštěstí máme snad ještě celej víkend.

Pracovní vytížení neklesá, naopak stoupá. V úterý jsme šli poprvé do nové „práce“ k sousedovi a já si zase nadávám, co blbnu. Minulý týden za námi přišel Cy s tím, že za ním přišel souded s tím (muhaha :D), jestli by pro něj mohl udělat na zahradě nějakou práci. Cy na to, že bohužel nemá čas, ale ať se zeptá nás, a on se zeptal. Řekl nám zhruba jak by si to představoval, nabídl nám sedm liber na hodinu, my na to zahučeli to proklaté ok s myšlenkou v hlavě, že si to rozmyslíme, ale jsme idioti, měli jsme se ozvat hned.

Continue Reading

Jarní energie a vysvětlivky k aférám budoucím

Ne že bych se zrovna vzbudila a pocítila v sobě chuť jít si zaběhnout maraton, ale mám pocit, že už kolem sebe zase cítim poletovat energii inspirační. Ještě nejsem úplně v plném proudu, na to bude zapotřebí ještě víc volného času a víc tepla a světla, ale už mi hlavou lítají nápady, co zase provést příště.

Francine z Miss Minimalist mi na můj e-mail odepsala, že se těší, až ten můj profílek bude moct publikovat, ale fronta je poměrně dlouhá, takže si budu muset počkat do 21. dubna, což mi fakt nevadí 😉 Důležité je, že to tam za pár týdnů fakt bude viset, a já jsem hrozně zvědavá, co k tomu lidi budou říkat.

Umocnilo to ovšem mojí potřebu udělat něco s tou jazykovou bariérou. Francine mi řekla, že mi tam dá odkaz jak sem na blog, tak na Twitter, a já začínám chápat, že tím, jak se tu soustředím na jedno jediné obecenstvo, si možná dost škodím. A tak jsem na její radu začala pracovat alespoň na pár postech v angličtině, aby si tu návštěvníci, co přijdou přes odkaz u ní, mohli přečíst alespoň to něco málo, než to vykřížkujou s klepáním si na čelo, co je to za blbej vtip. Ohledně dotazu na překládání všeho, asi to nebudu dělat. Neměla bych na to čas, neměla bych na to chuť, beztak by to neznělo stejně, a to je asi prostě proto, že kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověk. Myslím, že po přepnutí do AJ jsem tak trochu jiná osoba, což ještě přidává ke všem těm dosavadním schízám typu virtuální já, a jako virtuální já, přepnutá do AJ? No to už je úplně jiná pohádka. Samozřejmě máme spoustu věcí společných, třeba světonázory a vkus, ale taky se v mnoha ohledech lišíme – mé virtuální já třeba nechodí na záchod a neřeší, jakým lakem si ozdobit nehty. A když je to moje anglické virtuální já trochu jiná osoba, tak se taky trochu jinak vyjadřuje, píše o trochu jiných věcech, a tudíž vlastně logicky píše pro tak trochu jiné publikum.

Jako Em Phoenix se v anglických diskuzích nejvíc zajímám o minimalismus v životě, hodně o něm čtu a hodně o něm píšu, což se o mé české verzi zase tak moc říct nedá. A tak mi snad prominete, když to překládání vynechám a každou svou virtuální verzi nechám věnovat se tomu svému. V něčem se budou kopírovat, v něčem doplňovat, každopádně doufám, že to bude krok správným směrem a ne k odehnání všech, kdo mě doposud četli jen v češtině a bohatě jim to stačilo. Asi by pro mě byl taky trochu šok, kdyby můj oblíbený bloger najednou začal část článků psát třeba ve finštině. Mám ale prostě pocit, že to těm lidem, co na ten můj český odkaz kliknou, dlužím, a čeština by měla stejně pořád převládat.

Btw, jarní počasí v Anglii je zatím sice krajně nestálé a spíš občasné, ale když už je, tak je to fajn. V neděli jsme třeba měli návštěvu, příjemně jsme si poseděli na zahradě a pak byla taková menší fotící session. Příjemné víkendové rozptýlení 🙂 I Tabitě a Squizzie se to líbilo.

Ťapka na stromě.

squizzlea

Veverka na mikině pana M.

Víc fotek na deviantartu.

Continue Reading

Ale jo, ještě bych si za ta kamna vlezla.

Tak nevím, zatím je to jaro takové váhavé, ale místy to už skoro vypadá… no, nerada bych to uspěchala.

Předevčírem mi přišlo, že se asi leklo mých očekávání a schovalo se zpátky do země k cibulkám krokusů a narcisů. Jejich trsy nám sice už zdobily kuchyň, ale teplo bylo v nedohlednu, venku to bylo na rukavice a ráno zas zamrzlé sklo u auta. Ale asi máme nějaký předčasný apríl, včera zase otočilo o sto osmdesát a já si konečně užila svého prvního letošního plení záhonků – aktivity, na kterou jsem se po těch měsících strávených mezi zdma vyloženě těšila. A v tričku. S tím větříkem to sice občas bylo jako že „vytáhnout mikinu, nevytáhnout mikinu“, ale hergot, už mám těch mikin a bund plný zuby. 

Každopádně alespoň povolují ledy v „rodinné“ situaci. Ještě pár dní zpátky mnou cloumal hluboký vztek z toho, že nám Ashleigh už zase dluží přes 700 liber kapesného (cca 23 000 Kč, pro představu) a že se o placení nezmínila už několik týdnů, a ona si pak najednou přijde ke stolu, kde sedíme, a začne vyskládávat bankovky na stůl. Bylo to trochu trapné a vždycky mě pak štve, že jsem jí k tomu něco neřekla, ale co jako? Nějakým zázrakem se naštěstí stalo, že ji asi osvítilo a sama se zeptala, jestli nám to placení vyhovuje jednou měsíčně (poprvé po 11 měsících se nás taky na něco takového ptá, pozor), a my jí řekli, že teda ani moc ne a jestli by to šlo aspoň obtýden. Řekla, že by to neměl být problém, prý dostali nějakou půjčku či co, tak nám snad brzo splatí i zbytek peněz (z nějakého důvodu se jala dát nám částku nezahrnující poslední dva týdny) a pak najedeme aspoň na nějaký systém. Snad. Ještě nespouštím fanfáry.

Hned nato ji osvítilo podruhé a začala nám sdělovat svoje plány na příští týdny a měsíce. Chopila jsem se tedy diáře a celý ho počmárala jejími dovolenými, výlety a prázdninami – vypadá to, že od dubna bude skoro pořád někde lítat, ale pro nás se tím asi nic moc nezmění, jen budeme častěji hlídat Daisy. V létě – na to jsem čekala – se prý bude znova konat Itálie, a protože Ashleigh neví, kdo by jí tu hlídal mezitím barák, kdybychom jeli oba, pojedu asi zase jenom já.

Continue Reading

Claire de Lune (chyba zamýšlena)

Zase jedna Imaginární 🙂

the_final_journey_by_liliaosipova-d783o10

Pospěš si, Claire, už se stmívá
a loďky míří k jezeru
už rozsvěcejí lampiony
a rosa padá k večeru

Už vyplouvají duše živých
snů a bdělých nápadů
už poletují hvězdy ve tmě
Slunko spí už v západu

Bludičky a teplé vody
za jasných nocí léta
jsou kolébkou pro snílky spící
a ta jim ty sny splétá

Dokud den zas křídly svými
se zívnutím nezatřepetá

Continue Reading

Na svůj list vlastností k upevňování si přidávám toleranci

Tolerance. Nekonfliktnost. Pozitivita. Nadhled. Někdy si člověk bolestně uvědomí, jak moc jsou to důležitý vlastnosti.

toler.jpg

Někdy mám pochyby, jestli se chovám správně. Nebo jestli se zachoval správně někdo jinej. Jsem už holt taková, stokrát si můžu vnucovat, že není důležité, aby mě měli všichni lidi na světě za všech okolností rádi, stejně člověk občas dostane prapodivnou negativní zpětnou vazbu od lidí, od nichž by to ani v nejmenším nečekal, a překvapí ho to.

V první řadě je důležitý si uvědomit, že to, že na vás někdo řve, vůbec nemusí znamenat, že jste vy udělali něco špatně. Jo, pokud jste svému otci ukradli auto, jeli s ním opilí a bez řidičáku a totálně ho zrušili při bouračce, při níž jste ještě někoho málem přizabili, asi se dá z otcova řevu usoudit, že tenhle kousek se vám zrovna nepovedl, ale proč máme potřebu se sebebičovat pokaždý, když s náma někdo výrazně nesouhlasí, když se mu na nás něco nelíbí nebo nám něco vyčte? Vždyť to, že s námi někdo souhlasí nebo nesouhlasí, neznamená, že jsme dobrá nebo špatná osoba, jen s námi prostě někdo zrovna souhlasí nebo ne. Proč jsou takový výčitky obzvlášť od blízkých kamarádů jako kopancem do žeber a proč si to člověk tak bere?

Continue Reading

6 způsobů, jak se uklidnit, když jste něco zvrtali

Život je věčný boj i pro někoho, kdo se učí meditovat a žít šťastně. Nejde to ze dne na den. Ani z roka na rok. Pořád s něčím bojuji a pořád přicházejí krize.

Možná je to pro mě těžší než pro druhé i proto, že jsem vždycky hrozně moc přemýšlela a hrozně moc věci řešila. Jsem naučená se bát, skoro pořád. Co když… co kdyby… jak já to jenom… co já jí řeknu… ježiši…!!!

PROSTĚ  S T R E S

Může to být klidně nějaká maličkost a rozseká mě to klidně na celý den, protože nevím, kdy se to – jakkoli – vyřeší. Řešit problémy mi totiž až takový problém nedělá, ale to čekání? I pět minut může být nejdelším časovým úsekem na světě, a když je to přes noc, tak se prostě třeba taky nevyspím. A jak se z toho mám nezbláznit? Vezměme si ukázkový příklad:

Jako au-pair jsem při žehlení poněkud zničila své host-mum jednu halenku. Zatracená saténová věc která stála bůhvíkolik peněz! Nechala jsem na ní tu žehličku o kapku déle, než jsem měla, a byla moc horká. Najednou jsem si všimla pomuchlaných vláken, která nešla vyhladit, bylo to prostě seškvařené. A celá ta halenka se nedobře leskla od toho příliš horkého žehlení! „Šéfová“ nebyla zrovna doma a teď co jako. No dopr…! Dejchej! Áá…

Samozřejmě – instantně stažený žaludek, nálada na umření a neklid, hrozný neklid. Bylo mi do breku, bylo mi na zvracení, nedovedla jsem si představit, jak tohle skončí. Děsný průser, zoufalé přání, abych se mohla vrátit o pár minut v čase a být pozornější. Zároveň jsem si ale nejvíc přála, aby už přijela domů. Abych jí to už mohla říct. Věděla jsem, nebo spíš mozek věděl, že na mě nebude řvát. Nebude asi vyloženě skákat radostí, ale proč mě tak hrozně zajímá, aby byla maximálně šťastná se vším, co dělám? Je to moje ego, které tak strašně špatně zvládá sledovat, jak je někdo zklamán mým výkonem? Kde se to ve mně vzalo? Dětství? Problémy na gymplu? Proč trpím tak příšernou úzkostí z toho, že nebudu dost dobrá, že nejsem dost pečlivá, dost trpělivá, dost šikovná? Proč mě tak ubíjí a ničí, když občas do něčeho vrazím či mi něco vyklouzne z rukou? Proč se za to tak strašně vnitřně bičuju?

Odpovědi asi jen tak nenajdu, to už je na jiný článek a delší sebe-zkoumání, a tak alespoň zatím bojuju s příznaky, jak to jenom jde. A napadlo mě sepsat to jako takový malý manuál pro mně podobné nešťastníky, jimž podobné úzkosti taky ničí dny a zdraví a vůbec komplikují život.

Je to pro všechny, kdo strašně milují, když jim někdo v tu nejkritičtější chvíli říká „Hlavně klid…

Jak se mám jako uklidnit?!

jakseuklidnit

Continue Reading

Takový jakože to do list

A jednou zase normálně krátký článek.

Virtuální práce nikdy nekončí. Pořád mám co dělat. Právě jsem si udělala pořádek v záložkách a zaplavil mě klid, takový pocit, že mám hotovo. A pak jsem si uvědomila, že mám před sebou pořád ještě několik velkých úkolů, na něž soustavně zapomínám, protože nikdy nemám dost času se do nich pustit.

  • přečíst všechny e-booky v záložkách i stažené a napsat na ně pokud možno aspoň krátké recenzičky (protože me štve, že co jsem přešla na e-booky, dlabu na čtenářskou challenge)
  • pracovat na svém vlastním psaní (mé neminimalistické dílko o minimalismu má momentálně něco přes 32 tisíc slov a jsem odhodlaná dostat to dolů k dvaceti, aby to bylo čitelné a dávalo to smysl)
  • dát dohromady rovněž e-booček o mé cestě k meditaci (dávno rozepsáno, ale asi se na to při příštím „začátku“ podívám odjinud)
  • vydat básnickou sbírečku, prostě proto, abych si mohla odškrtnout, že jsem něco takového opravdu publikovala
  • prodat nebo rozdat veškeré oblečení a krámy, co mám doma v pytlích a krabicích k prodání nebo rozdání (těším se, až se toho všeho zbavím)
  • přeinstalovat můj notebook (k čemuž si asi budu muset pořídit externí „vkládátko na cédéčka“, neboť ten můj chudáček žádné nemá)
  • projít ho s mámou, jíž notebook patří, abych zjistila, co se může a nemůže smazat (je to tu PLNÉ bordelu a mě to rozčiluje!)
  • projít celý svůj Twitter feed a promazat. Nedávno jsem dospěla k hranici dva tisíce tweetů a napadlo mě, že se tam skrývají místy opravdové klenoty, odkazy na skvělé články a různé moudrosti, které si ovšem už nikdy nikdo nepřečte. Chci to srazit do začátku tak na tisícovku a co bude stát za to, to budu radši prezentovat tady v nějakém článku. Tak se tomu dostane lepší služby.
  • podívat se konečně na to, jak tadyten blázinec udělat čitelnější na mobilech a podobných zařízeních (oprava, poprosit Ježíška…)

A taky bych si ráda zkusila pár věcí:

  • zkusit někomu pomoct s faktickým minimalistickým debordelizováním domácnosti
  • pomáhat lidem s tipy na blogodesign (co skončil Designérský Pranýř v Autorském Klubu, nemám se kde vyřádit a taky mi už nechodí maily s prosbami o pomoc. Nečekala jsem je, bylo to ovšem velice příjemné překvapení a vyloženě mě to bavilo)

A asi si koupím Conversky. Nízké, vínové s modrým a šedým vnitřkem. Je to hrozně, příšerně drahá bota, ale aspoň jednou v životě bych skutečné Conversky chtěla mít, je to takový můj hipsta sen, stejně jako jsem před lety měla sen koupit si Martensky a taky jsem si ho v Anglii splnila. Je to vlastně taková moje hezká anglická tradice, že si tu vždycky nakoupím věci, o nichž jsem celý život jen snila a slintala u obrázků z Googlu. Jako ty cibulky, co mi dal pan M. k narozeninám. Jako moje černá čepice, kterou furt všichni jen haní a utahují si z ní, ale já ji miluju a je báječná. A navíc, ty moje vyhlídnuté mají dost nezvyklou barevnou kombinaci, až tak nezvyklou, že je nemůžu ani dogooglit, abych vám je ukázala. A mezi námi, to už něco znamená.

Asi je to to jaro. A ten čas, co teď člověk měl a na který by si dovedl velice dobře zvyknout. Vážně bych potřebovala delší víkendy nebo prostě kratší pracovní dobu, abych se mohla naplno věnovat všemu, čemu se věnovat chci. Každopádně ale cítím jarně čerstvou chuť do vyčištění všeho, co se dá. Jarní úklid v šatníku, v celém mém repertoáru majetkovém, v notesu, na sociálních sítích, v to do listu. A celková očista těla i duše. Jo, tak nějak by to mělo asi bejt.

Continue Reading

Jaro klepe na dveře. Asi neví, že máme zvonek.

Na jaře je nejzajímavější, že po tom všem zoufalém očekávání a toužení po něm přichází obvykle zcela nečekaně. Tím letošním si ještě pořád nejsem jistá, což je asi v pořádku, protože astronomicky má začít až za měsíc, ale nemůžu si pomoct, už tady prostě tak nějak je.

thake.jpg

Jednoho rána jsem otevřela okno a vonělo to jarem. Člověk najednou nedostal po tlamě ledovým vzduchem, ale docela vlažným závanem vůně a očekávání, který v něm vyvolával touhu okamžitě se běžet převléknout do tílka a lehkých kalhot a vyběhnout na zahradu házet si se psem. No, stačilo samozřejmě vystrčit čumák v bundě a čepici a pochopili jste, že to zase tak žhavý nebude…

Continue Reading