Návrat rovnováhy

Mám pocit, že se mi ta vytoužená rovnováha začíná do teho života vracet. Cítím se líp. A trochu víc jako že mám věci ve svých rukách. O dost míň zoufale. O dost víc rozhodně a taky o dost plnější energie. Way to go, Em.

Zen Fox by thrumyeye

Poměrně se mi daří meditovat mantra japu. To je takové meditační cvičení, při němž se zpívá určitý počet manter den po dni, začne se třeba s padesáti aumy, další den je to šedesát, pak sedmdesát, a tak dále až do sto dvaceti a pak se zase jede po desítkách dolů. Pomohlo mi to najet na určitý systém, pěstovat si zvyk. Nedělám to den po dni, takže z hlediska skutečného meditování to asi nemá význam, ale i tak mi to pomáhá se víc soustředit, rychleji se před spaním uklidňovat (usínám jako mimino, to se mi už léta nedělo) a mnohem líp si čistit hlavu. Je to jako sval, který jsem začala posilovat a už po nějakém pátém dni cítila rozdíl – věčná škoda, že u mých fyzických pokusů o posilování se takové výsledky nedostavují.

Continue Reading

Tichá kalamita

Pro Imaginarius. (Vida, megatruh je má oblíbená autorka :))

Svět skončil. A já tu sedím sama. Nohama klátím do neznáma a myslím na svá dávná přání. Na vstávání a usínání. Na setmění a rozednění, na vítr, jak svůj směr vždy změní, na ptačí zpěvy v poměnkách, na prach ukrytý v slaměnkách, na pochyby a odpouštění…

Shlížím dolů. Na svět, co zmizel v hlubinách, na nebe a jak zhasíná, na vzpomínky, co utekly mi, na rána a plané sliby a jak to všechno usíná.

A stuhou zlatou tě vážu k sobě, při vší té lásce a vší té zlobě se nevzdám nikdy naděje, že se to zdá a neděje. A jak dítě poutané pupeční šňůrou se i já bráním splynout s tou noční můrou a doufám v návrat do nebe. A všechnu tu krásu velebě skáču do propasti: a už jsem chycená v pasti, z níž cesta nevede.

Vždyť my dva jsme spojeni dlouhou stuhou, však vzpomínky někdy jenom zbudou a na jejím konci je prázdno, tma. A jiný svět zas začíná, za zasněnýma očima.

Continue Reading

Jak jsem poprvé jedla fish’n’chips (přestože ryby nejím)

Už se z toho začíná stávat vážně příjemná tradice, že vždycky v úterý A. zavelí, jestli bychom nemohli přijet do Hovu, my kývneme, že teda jako jo, když to musí bét, a vzápětí si začneme v hlavách odehrávat scénář, kam všude půjdeme a co všechno si nakoupíme, protože Hove znamená Brighton – tak když nám platí benzín, tak to je přece jasná věc, že toho využijeme.

Je to příjemné hlavně v tom, že jak se to děje častěji, nemusím mít výčitky, když to občas nevyužiju úplně do poslední kapky, jako třeba teď v úterý.

brighton.jpg

Continue Reading

Tak kdy už bude to jaro?

Dostává mě zimní spánek. Dny běží už úplně bez mého dozoru, furt je pátek nebo úterý a já nemám cíl, jen nějak tu zimu přežít.

Dneska po dlouhé době mezi mraky problikává sluníčko a já mám pocit, že zase po dlouhé době vnímám. A ona to přitom není zase taková doba, však je to tak týden, dva, co bojuju se zimním spleenem a s všudypřítomnou mokrotou (tomu už se nedá říkat vlkhost, prostě venku je furt mokro a vevnitř to taky neni žádná sláva), a i tak to nade mnou docela slušně vítězí. No, řekla bych nad námi oběma.

fwef.jpg

Continue Reading

Co děláš?

…je otázka, na kterou bych si přála vyzrát. Už se s ní potýkám sedm let a za tu dobu jsem vystřídala tolik odpovědí a pracovních nálepek, že si už vážně přeju objevit nějakou trvalejší.

Hrozně se mi líbí pojem „digital nomad“, popisující člověka, který je nepokojný na jednom místě, pořád ho to táhne ven, zkoumat svět, zkoušet nové věci, cestovat, a do toho všeho se živit převážně digitálně, tedy třeba přes blogy, weby, life-coaching, videa, podcasty a e-booky.

Nějakou dobu mi to fakt znělo dobře, ale tohle asi nebudu já. Táhne mě to na různá místa, ale nikdy ne dost na to, abych nad tím začala vážně přemýšlet.

Chayaa Reef by nxxos

Hrozně bych se chtěla podívat na Maledivy. Slintám u fotek z tohohle tropického ráje a přeju si procházet se po molu v tomhle totálním middle of nowhere, zírat do nekonečného oceánu a užívat si to odříznutí od civilizace. Na mém budget listu taky stojí podívat se na Kanáry, ale přesto, že mi to bylo zcela vážně nabídnuto a mám tu možnost letět tam na podzim, pořád nejsem schopná nad tím začít uvažovat, jako že vážně, brát to jako plán a fakt a všechno kolem toho zařizovat. Možná je to jen proto, že jsem o podobných věcech s různýma lidma mluvila už tolikrát, že jsem přestala věřit, že by se to vážně mohlo stát.

Continue Reading

Hromdopolicitida a já

Tak záložka na kliknutí a publikování nefunguje a já mám pocit, že přestávám fungovat i já. Poslední dobou jsem čím dál tím víc jako hromdopolice. Věci mi padají z rukou, šťouchám do nich, rozbíjím je, špatně čistím, zamáčím, zašpiním, připálím nebo rovnou seškvařím jako tu ohavnou Ashleighinu halenku, údajně saténovou, ale zjevně v tom byla nějaká umělina.

Včera už to dosáhlo takové úrovně, že jsem se musela začít zoufale smát, se slzami v očích, vlastní neobratnosti a neschopnosti. Připadala jsem si jako v grotesce a naprosto jsem nechápala, co to mám proboha s rukama.

Jenže ona to není až taková sranda, protože to trvá už docela dost dní a já si s tím nevím rady. Ruce mě neposlouchají, nemám vůbec koordinaci. Často se mi vyložně třepou. Hlava si uvědomuje, že se blíží katastrofa – dobře znám riziko, uvědomuju si ho, jak se žehlička blíží k povrchu něčeho, co bych rozhodně měla pro jistotu žehlit přes utěrku, ale já tu ruku prostě nezastavím, žehličku na to připlácnu a pak se vnitřně bičuju za tu idiocii a neschopnost. Zase jsem něco roztavila a je to už potolikáté, že to Ashleigh ani nemůžu říct, jak se stydím.

Continue Reading

Deštivá neděle

Dneska mě dojalo minimálně 15  věcí:

  1. že se ke mně pan M. hned po probuzení tak hezky tulil
  2. že nám Nigel do pokoje vpustil Squizzie, takže jsme ji měli při vstávání v posteli jako za starých časů
  3. že nad námi na půdě štrachá nějaké zbloudilé zvíře, které neví, kudy ven, a pravděpodobně tam tak ve strachu pojde (neví někdo, jak se loví vyděšená veverka? Já teda ne.)
  4. že mi pan M. k obědu uvařil špagety s meatballama a nachystal k tomu skleničky na lambrusco
  5. že je neděle a já se mám dobře
  6. že prší a že jsem v Anglii
  7. že jsou ty kočky tak děsně roztomilé
  8. že pan M. pouští fakt dobrou hudbu (God Is An Astronaut) a že máme ten kvalitní reprák, tak to konečně nezní jako z prdele
  9. že někdo po facebooku nasdílel kauflandový inzerát jakési paní z Nového Boru, která nabízí lidem radost z toho, že jí pošlou pohledy z celého světa
  10. že se mi z toho okamžitě rozklepaly ruce, vyběhla jsem schody a upalovala do našeho pokoje vybrat pohlednici, ihned jsem ji napsala a příští týden ji pošlu
  11. že mi zas někdo na Deviantartu pochválil fotografie, prý, že obdivuje můj „skill“, a začal mě sledovat
  12. že mi můj blogerský jmenovec luxusně pochválil psací tvorbu, že je to pro něj prý taková malá meditace, si mě číst
  13. že je na mě prý táta pyšný, když jsem tady a konečně si žiju svůj život (to sice není novinka, ale teď jsem si na to vzpomněla a chce se mi z toho brečet radostí)
  14. že mám tak krásnej červenej termohrnek
  15. že mi maminka poskytla toho Nikona, takže teď můžu každý článek obohatit alespoň jednou ilustrační fotkou mizerné kvality, ale příjemné atmosféry a hlavně vlastní výroby

Když vás tak strašně dojímá tolik věcí, může to znamenat jenom jednu věc – blíží se PMS.

Continue Reading

The Time Lord’s Song

Pro Imaginarius.

Never to interfere, only to watch
he swore in the mighty Capitol
The Time Lords‘ Citadel without a scratch
the looks of it purely magical

The deep grass of red, the silver leaves
of trees ‚round the Abydos lake
the shining two Suns in both hearts of a thief
could they at any point break?

He went to the Time Vaults and took his chance
one that has been deeply dormant
he broke through the gates without asking twice
„Can I steal you a Moment?“

And then he lived eleven lives of pain
to obtain his final atonement.

Continue Reading

Přímořské myšlenky

V Brightonu bych mohla bydlet. Skoro jsem si až začínala myslet, že už jsem uvykla vesnici, ale popravdě, když jsme o tom s panem M. přemýšleli v pondělí v podvečer při procházce po Brightonské kolonádě, začalo to vypadat, že nám oběma v hlavě šrotují kolečka. Alespoň mně tedy šrotovala.

Už jsem se viděla, jak se tam stěhuju. Vlastně by mi nevadilo pořád zůstávat u Ashleigh, prozatím. Kdyby se jí podařilo prodat náš hlavní barák, koupila by si pravděpodobně něco na okraji Brightonu, aby to děti pořád měly blízko do školy a mohly případně jezdit autobusem. Nigel by se pravděpodobně taky přestěhoval někam blíž. A kdyby tam pro nás měla i vhodné ubytování, třeba zase nějaký anexíček, nevadilo by mi opustit venkov a vyměnit to naše kamenné „molo“ vedoucí k lesu za molo skutečné, za Brighton Pier a nekonečnou pláž plnou kamení a racků.

Continue Reading

Hvězdy pro tebe

Zase jedna drabblovinka pro Imaginarius

Už zase tam je. Shazuje hvězdy z nebe. Nevím, proč to dělá. Je tam ale každou noc.

Pokaždé, když přijdu domů, vyšplhám se do okna s hrnkem čaje a vidím pod sebou celé město. Tiché a poklidné, rozsvícené a přitom skryté ve tmě, plné lidí, za těmi zářivými okny, kdoví co tam dělají, snad přišli právě domů z práce, snad se dívají na televizi, snad si povídají, smějí se či tančí… možná pijí víno. A možná jsou osamělí. Třeba si čtou. Copak asi čtou? Město… tak plné lidí, ale s ulicemi tak opuštěnými. Skoro nikdo se jím nepotuluje, až na pár zbloudilců, co se vyžívají ve flámování a zvracení za popelnice. Jednoho jsem viděla včera. Vymočil se o blok dál a myslel si, že ho přitom nikdo nevidí. Dost možná si to druhý den ani nepamatoval. Co je to za život, když si ho člověk nepamatuje? Já si pamatuju všechno.

A pak je tu ten muž. Hvězdář. Noc co noc vyšplhá na střechu protějšího domu a přistaví si žebřík až úplně k okrajům. Poprvé jsem byla zvědavá, myslela jsem, že skočí. Ale on místo toho začal shazovat hvězdy z nebe a dělá to tak od té doby pořád. Možná ho ty hvězdy rušily ze spaní. Možná je posílá na pomoc všem těm zbloudilcům tam dole, aby je dovedly domů a svítily jim na cestu. Je to zváštní, vždycky je ke mně otočený zády, ale někdy mám pocit, že o mně ví. Jako by seděl přímo tady vedle mě…

Muž ze žebříku se ohlédl. Je tam! Dívá se na něj. Ta dívka se stříbrnými vlasy je v okně i dnes. Věděl, že z něj patrně vidí jen siluetu, přesto se usmál. Natáhl ruku k nebi a nahmátl tu nejzářivější hvězdu. Byla vysoko. Konečky prstů si ji přitáhl blíž a pak ji poslal směrem k černému oknu, v němž se pod měsíční září třpytily jen dívčiny kadeře a její světlá pleť. „Tahle je pro tebe, princezno“, pomyslel si.

Continue Reading