Leden: zatim dobrý

Tak se mi to snad zase vrací do rukou. První týden v novém roce na Thakehamu je skoro pryč a doposud ubíhal vcelku příjemně. V Hovu jsme byli jen jednou, poctivě si píšeme veškeré odpracované hodiny, abychom věděli, kolik toho odpracujeme navíc a kolik času si máme nárok „nakrást“ zpátky ve chvílích, kdy to půjde, a ve dnech, kdy tu Ashleigh nebude. Pořád přemýšlím, jak s tím jinak naložit, ale nevidím moc možností. Spoustu věcí prostě nestíháme dělat v daných limitech a chtě nechtě přetahujeme. Dávám dohromady v hlavě řeč, v níž to Ashleigh vysvětlím a navrhnu jí dvě možnosti: buď nám to bude platit jako přesčasy, nebo si to budeme vybírat nazpět tu a tam vhodně umístěným volnem. Jsem ale docela přesvědčená, že jakoukoli možnost, která by zahrnovala z její strany povinnost platit nám víc peněz, by zamítla.

onea.jpg

Continue Reading

Jak Em k meditování přišla (a co jí to dalo)

Pokud to ještě nevíte, meditace je v současnosti jedno z mých nejoblíbenějších témat, a proto i první články tady v novém blogu se ho budou týkat, protože doufám, že se tu tomu budu mnohem víc věnovat. Tenhle zrovna neni ani tak archivní, jen ze září, a věřím, že je dost aktuální na to, aby ještě někoho inspiroval či navedl.

Před dvěma týdny se mi tu vyskytl dotaz, jak prý jsem k tomu meditování přišla, a jestli můžu nasdílet nějaké tipy a rady. Zase jednou mi to připomnělo, že se tu tomu věnuju spíš okrajově a že vlastně nevím, jestli mě tu někdo sleduje tak dlouho, aby měl o té mé cestě přehled – kdyžtak se přihlašte 😉

Pro ty ostatní jsem dala dohromady takovou stručnou historii jakože Em a meditace, a pár tipů se tam snad najde taky, tak na to budu moct častěji odkazovat. Takže! To bylo tak:

Foto by: kdosi (Vítkov 2011)

Na podzim 2010 jsem na tom nebyla dobře. Ten rok stál vůbec za houby, ale na konci léta to všechno vyvrcholilo neslavným rozchodem, kterej jsem totálně nezvládla a úplně mě rozsekal. Jestli jsem na tom někdy byla bídně, teď teprve se tomu skutečně dalo říkat dno – všechny priority na sračky, všechny naděje v háji, všechny emoce a nervy v kýblu a já prostě věděla, že mám poslední šanci objevit to něco, to záchranné lano, co vás z toho vytáhne a změní vám život, a nebo se už nikdy nevzpamatuju.

A právě v té době to přišlo – tehdy jsem dost vyhledávala tipy na výstavy, přednášky a akce, kam se dalo jít zadarmo (peněz bylo pomálu), a kdosi mě velice příhodně upozornil, že v Praze na Náplavce bude za pár dní přednáška o meditaci – zadarmo – tak jestli nechci jít. Věc se má tak, že mě podobné věci vždycky dost zajímaly – relaxační hudba, koupání při svíčkách, masáže, vonné tyčinky – tak nějak jsem si to všechno spojovala s pojmem „meditace“, a ten jsem si zase spojovala s něčím příjemným, s něčím, co by měl člověk dělat pořád, aby se udržoval tak nějak při smyslech a v pohodě. I když jsem vlastně pořádně nevěděla, co to je a jak se to dělá, přišlo mi to jako něco, co se mě opravdu dotýká.

A tak když mi se mě zeptali, jestli si o tom nechci zadarmo poslechnout víc, tak jako samozřejmě, že jo. Count me in! 🙂

Continue Reading

Tak vás tu študám, páni vítákové!

Ani tomu nemůžu uvěřit, nějak se mi předevčírem povedlo prokousat se těma nejtěžšíma začátkama a zprovoznit to tu do nějaké koukatelné a i mně použitelné podoby. Jde to ztuha, to zas ne, že ne. Už jsem toho za ty čtyři roky blogování v relativním pohodlí Blog.cz stihla kopu zapomenout, a navíc mi to tu ani zdaleka nepřipadá tak easy peasy, jak mi slibovali, ale právě ten předvčerejšek mi vlil do žil novou naději a víru, že to snad nakonec přece jenom půjde.

Co tu k tomu říct… většina z vás sem asi přišla z blogu předchozího, takže už tak nějak víte, o co jde. Blog.cz mi byl těch několik let celkem perfektním útočištěm a hodně mi toho dal, o tom žádná, ale co si budeme povídat, vlastní asi bude fakt jiný kafe, a navíc se to tam už skoro nedá používat. Nejenom, že tomu chybí jakákoli uživatelská podpora a co tam mohli domrdat, to domrdali, ještě k tomu si na jakousi support hraje psychicky narušenej kretén, s nímž se naprosto nedá komunikovat. Jedinou milou novinkou za poslední cca dva roky bylo nedávné zprovoznění měnění velikostí obrázků tažením myši, a u toho si ještě nejsem jistá, že v tom vůbec měli prsty či že to byl záměr. Spíš jestli to nebude „vinou“ Chromu. Netuším. 

Každopádně to není moje první stěhování. Ale tentokrát za sebou nepálím mosty, spíš jen přetvářím, oproštěná od posledního a hlavního pouta, které mě tam ještě drželo, Autorského Klubu, který jsem s koncem roku po zralé úvaze opustila, a představte si, nijak mi to od té doby nechybí. Mrzí mě, pravda, že to s ním tak dopadlo, ale držím se naděje, že se ho snad ještě jednou ujme někdo schopný a vrátí mu jeho zašlý lesk a slávu. Do té doby ho budu jen nerušeně pozorovat a co se mě týče, muhahá, freedom is mine! Nejsem si teda ještě úplně jistá, co s ní provedu, ale to zatím není důležité.

No, ale hlavně jsem vás tu zkrátka chtěla přivítat a nastotisíckrát vám poděkovat, že jste mi takhle vyslovili věrnost a rozhodli se to se mnou zkusit i na nové adrese 🙂 Toho si nesmírně vážím a doufám, že se mi pro vás povede udržet laťku (a snad umenšit to množství písmenek, co se mi vždycky nějak záhadně podaří do toho editoru naklepat. Já vim, jsem hrozná).

Vítáčkujte na zbrusu novém Phoenix Rise 🙂

Continue Reading

Moje Vánoce doma

Už jsem s tím asi otravná, ale zas se už potýkám s pocitem divnosti toho, jak mi to tu nepřipadá divné. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že tu jsem, nikdo neáchá, nikdo se mě zase tak moc neptá na detaily mého pobytu za vodou, jako bych nikde ani nebyla. V posledních dnech trávím čas hlavně dlouhým spaním do neuvěřitelných tří až čtyř hodin odpoledne (nevím, jak to dělám, ani nemám migrénu), a ten krátký zbytek času si většinou čtu. Nemám bohužel nijak kreativní náladu, což mě rozčiluje a mrzí. Asi bych potřebovala nejdřív zmáknout pořádný vánoční úklid a pak to třeba přijde. Nevím, jak jsem tak doma, hrozně snadno zapadávám do kolejí celodenního sezení u počítače a čtení komiksů nebo sedmičky Harryho Pottera. K blogu se ne a ne přimět. K sepisování příjmů od Asheigh, k čemuž mě pověřili, už vůbec ne. A že mám rozepsanou taky nějakou knihu, na to si ani nevzpomenu. Kde vzít tvořivou? Je to tím bincem kolem mě? Pocity, které tu na mě útočí a nenechají mě dost dobře v klidu, i když si myslím, že jsem v pohodě? Je to tím, že tu nemám pana M. a jeho nepřítomnost způsobuje, že jakoby upadám do snu a letargie a ztrácím schopnost vnímat realitu? Když ho vidím, je to jako by mě to vzbudilo. Najednou vím, kde jsem a co se děje. Až bolestně si uvědomím, co všechno ještě musím stíhat a udělat. Když tu není, jako bych tu byla schovaná v časové kapse a neměla kam spěchat. I když někde uvnitř mě něco cítí lehkou paniku z pravého opaku.

Ale to je asi všechno normální. Jen by mě zajímalo, co to na tom domově je, že kdykoli jsem tady, zaplavuje mě ta neschopnost cokoli dělat a tvořit, spojená s pocitem, že mi něco hrozně uniká a že plýtvám časem. To se mi přece nemůže zdát, to musí mít nějaké vysvětlení. Možná je to strach, abych nedopadla jako moji rodiče. Abych nezestárla plná myšlenek, že jsem toho ještě tolik neudělala a že chci odejít pryč, ale něco mě tu drží tak silně, že kvůli tomu nikdy neodejdu. Nesmím nikdy dovolit, aby se mi tohle stalo.

Continue Reading