Papoušek, sušenky a únava

Dostavila se únava. Týdny utíkají jako dny, ale mít jen jeden den v týdnu na odpočinek je záhul, a jakmile zjistíte, že druzí mívají alespoň tu a tam ještě jedno volné odpoledne navíc a vám ho nikdo za celých šest týdnů nedal, začne vás to trochu dojebávat.

Včera nám vrchní manažerka oznámila, že dnes je třeba uklidit jen dvě odpolední chaty, a proto dává většině týmu odpoledne volno. Prý to na nás nevybylo proto, že bychom dělali něco špatně nebo že by nás neměla ráda – s tím na nás ostatně teď chodí vůbec nějak často – ale proč to tedy na nás vybylo, to jsme se nedozvěděli, a v člověku to nakonec přece jenom začne hlodat závistí. Co je na tom totiž fér, že ti, kdo měli minule volno, ho mají teď znovu, zatímco my ho ještě neměli vůbec?

Ale máme ho alespoň slíbené na úterý – za předpokladu, že se nic nezmění, což se tady děje pořád, takže kdoví. Nezbývá než doufat a případně dělat rámus. Je tenká hranice mezi tím být celkově skvělý a flexibilní a být splachovací. Nevím, jestli mi to pomůže až tak fyzicky, to jedno odpoledne navíc, ale psychicky zcela jistě.

Podařilo se nám konečně vyfotit zlatého bažanta! Ten chudák si to prostě nakráčel až k Depu a zběsile se hrnul za potravou, takže mnou nabídnutou sušenku div nezbaštil i s namláceným betonem ze země, jak se snažil. Říkám chudák hlavně proto, že měl jaksi opelichaný krk a kus tváře a něco ho pocuchalo takovým způsobem, že z toho neviděl na jedno oko. Že by měl víc štěstí na setkání s kočkami než mám já? Což o to, asi dvě jsem tu za tu dobu zahlédla. A nebo se možná jen popral s kolegou bažantem o nějakou pěknou bažantici 🙂

Každopádně byl natolik zabraný do jídla, že si téměř nevšímal, jak jsme ho hladili po zádech nebo chytali za ocas. Způsobil všeobecné pozdvižení, protože i  když bažantů tu máme víc než dost, ten zlatý moc k vidění není a už vůbec ne přímo v centru všeho dění, kde je nejvíc lidí, aut a vůbec rámusu. Nerozumím dost dobře lidem, kteří musí hned něco takového okomentovat slovy, že bude večeře. A asi sebou začnu vozit pytlík ovesných vloček. Bažantům a vůbec ptactvu tu sice sušenky maximálně chutnají, ale nebude to pro ně asi to nejzdravější pohoštění.

Začínáme vůbec sbírat kuriózní příběhy a zážitky. Na včerejším úklidu jsem v lednici našla od hostů zanechanou mísu jídla s dopisem. Bylo v něm napsáno, jak si ve středu uvařili jídlo, jak ho nestačili sníst, protože šli do restaurace, co v něm je a jak si ho máme ohřát. Bylo to tak kouzelné, že jsem měla chuť pod to „Enjoy!“ připsat „Thank you!“, ale bohužel už ten papír nebylo komu předat 😀 A tak jsme si to prostě jen vzali, doma ohřáli a užili si dobrou večeři zadarmo – přičemž to bylo poprvé za dobu našeho pobytu, co jsme měli něco s kuřetem.

Zatím jsem to přesně nepropočítala, ale pořád si nemůžu vynachválit, kolik peněz ušetříme tím, že nacházíme spoustu věcí v chatkách. Jen zřídkakdy nám něco zplesniví (snažíme se, ale bohužel leccos najdeme už tak nějak na pokraji a když máme zrovna navařeno, holt se to někdy nestihne – to platí hlavně o zelenině), obvykle se všechno využije a díky kuchařským schopnostem pana M. a společnému uvažování jíme baštu za baštou. Neumím si vůbec představit, že bychom tu žili o nějakých instantních sajrajtech nebo zdejším zkaženém smradlavém mase, jako to dělají mnozí kolegové. To, co si tu klohnili minulí týden Maďaři, no vážení, to jste nečuchali. Bylo to kuře, ale smrdělo to celým annexem k zblití a nepochopím, že to sežrali a ještě žijou.

Pár dní jsme tu teď měli mlhu, což bylo celkem magické. Celý ostrov působil tajuplně, jako by se tu mělo schylovat k objevu zavražděného těla (připomnělo mi to seriál Broadchurch, mimo jiné), bylo tepleji a o dost míň foukalo. V takovém počasí člověk snadno podlehne představě, že se vážně otepluje, ale když jsme pak jeden večer vyrazili s bandou na pláž, že dáme petanque a nějaké to pití, zjistili jsme, že to zdaleka tak žhavé nebude. Za chvilku nám začala být solidní zima a ani cider, ani petanque, dokonce ani čutání s hakisákem (připadala jsem si při svém věku zase jendou  jako že cestuju v čase, a to hodně dozadu :D) tomu nepomáhaly. Domů jsem dojela s totálně zmraženýma nohama a doufala jsem, že se to neprojeví na zdraví. Naštěstí zatím nic (virtuální ťuk ťuk na dřevo).

Taky máme nové kolegy. Slečna se zdá být houževnatá, ale chlapce když jsem viděla poprvé luxovat, musela jsem to okomentovat pelíškovskou parafrází, že mu dávám měsíc, maximálně dva, protože to jsem neviděla, aby někdo luxoval čtvrt hodiny deset čtverečních metrů a ještě to udělal blbě. Ale třeba se polepší. Musí, nebo nevydrží.

I my to snad nakonec zvládneme i v těch Sea Garden unitách. Zatím nám to všichni podávají jako že v létě za to budeme naopak rádi oproti normálním chatám a že to půjde. Jídla tam prý sice až tolik nezůstává, snad jen to zatrolené mléko, ale zase bychom měli být víc v kontaktu se zákazníky, kteří díky tomu občas utrousí dýško, což může být taky hodně fajn. Bude to trochu víc jako pracovat v hotelu – což se mi sice nelíbí, ale dovedu si představit, že to, co budeme nacházet v létě v chatách po lidech, se mi nebude líbit už vůbec. Už jsme slyšeli příliš historek a varování, než abych si dělala iluze o tom, že to nebude těžké. Bude. Ale zatím jsme celkem v pohodě, tak snad i ten zbytek dáme 🙂

Ne že bych se už teď netěšila na řízek či španěláky od mámy a na všechny možné babiččiny bašty. Ne že bych netoužila jet s našima na chalupu a koukat na západ Slunce z terasy. Ne že by se mi nestýskalo po mé posteli.

Druhý a třetí měsíc holt bývají krizové.