PE: Jedna krabice šatstva pryč, pokračujeme v krasojízdě. Truhličky a piksličky k darování.
Je to dobrý pocit, konečně zase redukovat, tu a tam něco udat do dobrých rukou a slavit drobné úspěchy. Po darovaných vyšívacích potřebách jsem snad díky Facebooku našla majitelku i pro jeden ze svých organizačních košíčků a včera jsem se rovněž zbavila celé krabice papírů, opět prořídla knihovna (vytříděné věci budu teprve řešit, zatím jsem si jen chtěla udělat pořádek v tom, co tam vlastně momentálně chci) a šel pryč i celý pytel obnošeného oblečení, které by už na votoči ani nikde jinde nemělo šanci. A zase jednou jsem se při tom potkala s „člověkem na svém místě“.
Přijdu ke kontejnerům a vidím Dřevo, Odpad ze zeleně, Kovy, Elektro, ale žádné Oděvy. Tak najdu mladíka, sedícího po straně na jedné televizi a ptám se, zda je možné tu někde zanechat i to oblečení. Neochotně a velmi neenergicky brouknul, že „ále jo“, že „si to veme“. Okamžitě ve mně vzbudil nedůvěru ohledně toho, co se s tím oblečením bude dít, jelikož vypadal na člověka, kterému je to naprosto jedno a klidně to hodí za rohem do smíšeného odpadu.
Zeptala jsem se ho, zatímco jsem oblečení z krabice přendavala do pytle a on na mě z nějakého důvodu dohlížel (jako by ho v tu chvíli naopak zajímalo, co tam je – asi si chtěl něco štípnout pro sebe?), kam to oblečení poputuje. Mlčel a drbal se na hlavě, tak jsem mu napověděla, že jsem na internetu četla, že to jde do nějaké diakonie, tak jestli fakt, a nebo jestli to recyklují na hadry nebo co. On zamumlal nejprve něco v tom smyslu, že se z toho asi teda dělají ty hadry, což mě znepokojilo a znovu jsem se zeptala, jak je to s tou charitou, protože jsem to tam donesla proto, že to jsou ještě unositelné věci. On opět rozespale (byly sice tři odpoledne, ale působil tak) zahuhlal, že „někam to určitě jde“, což byla věta jako noha a hned jsem měla ve všem jasno. Uznala jsem ovšem, že víc z něj nedostanu, a že tedy prostě budu muset věřit tomu, co píšou pořadatelé na internetu, a sice že oděvy se posílají do Diakonie Broumov. Snad tam opravdu dojdou.
Ale přesně tohle je ten důvod, proč mi to vlastně celé trvalo tak dlouho. Jednak je to samozřejmě ve mně, prokrastinace a boj s nostalgií a strýčkem Příhodou – co když do toho zhubnu, co když se mi to někdy bude hodit, co když se mi brátí ten styl, co když blá blá blá. Ale zároveň se toho člověk hrozně bojí, protože nemůže důvěřovat systému, v němž žije. Nemůže mít jistotu, že se šatstvo opravdu dostane tam, kam má – pokud ho tam tedy neodveze sám a to jsem líná zařizovat (zjišťovat kde kdy kdo a jak a ještě si shánět řidiče, co mě tam s tím vším odveze).
Zase mi to připomnělo, proč se mi tu tak špatně žije. Nikdo nic neví, nikoho nic nezajímá, všechny všechno akorát sere a nejvíc jejich práce, a proto ji nedělají dobře. Kdyby aspoň byl ten blb schopen říct „sorry, nevim, dělám to jen jako brigádu“. Ale hustit do mě kecy jen aby něco řekl, když přitom evidentně vůbec neví, to mě jako uživatele služeb a obyvatele téhle čtvrti vyloženě uráží.
Nicméně ta krabice je pryč a já se tak můžu věnovat dalším hordám! Jak už jsem řekla, redukuju momentálně hlavně papíry a papírky (kolikrát už to člověk probral a vždycky se to vrátí), postupně uklízím pokoj a dělám si pořádek v šuplatech. Lecjaké šatstvo se muselo vyprat nebo alespoň vyžehlit, něco se vrátilo do skříně, jelikož nemůžu pochopit, proč to bylo někde jinde, všechno ne tak úplně chtěné oblečení teď momentálně leží ve vedlejším pokoji, abych si v tom byla schopná udělat přehled a fotit na trochu lepším pozadí než je můj poněkud vizuálně chaotický pokoj.
Zjistila jsem během toho vyklízení zajímavé věci:
- vůbec se mi nelíbí můj koberec, ale fakt už ani trochu
- strašně mě štve, jak mám v pokoji pořád tmu. Ono se to nezdá. ale když chci něco fotit, najednou si uvědomím, jak je tu šero a jaký je problém získat tu trochu denního světla na pořádnou fotku, aby barvy vyšly reálně
- moje šatní skříň je na houby. Má špatný formát přihrádek a celkem silně nevyhovuje tomu, co bych od skříně potřebovala. Tak začínám uvažovat, že kromě prostoru s ramínky bych ji využila na skladování jiných věcí než oblečení, a to by šlo spíš do komod. Ještě nevím.
- minimálně jednu komodu bych ale taky ráda vyklidila a odstranila. Nábytku začínám mít prostě nějak víc než potřebuju. Jenže zase co s tím? Kam s tím?
- letos k Vánocům nejspíš nebudu chtít vůbec, ale vůbec nic. Zjistila jsem, že mám takových tělových krémů a sprcháčů, že to není hezké. Až budu odjíždět, vynasnažím se vzít si toho většinou s sebou, abych to spotřebovávala a aby mě to nelákalo kupovat si zase nějaké nové. Co na tom, že to bylo za hubičku, když to na sebe v životě nevypatlám? Už nechci nic. Ani oblečení, ani dekorační předměty, ani obrázky, ani kosmetiku, ani drogerii. Pokud pro mě někdo vyloženě nebude mít zázračný kelímek něčeho, po čem okamžitě mizí akné, nic jiného nepotřebuju a nechci.
Kufry z podlahy už zmizely a hodně bordelu s nimi, ale jde to pomalu. Než věci uložím na jejich místa, zvažuju, zda to jsou skutečně dobrá místa a zda tu ty věci vůbec chci. Neumím to už dělat postupně, tak dělám všechna rozhodnutí najednou a někdy začnu jedním pohledem, zvednutým z podlahy, a skončím u sundavání věcí z nástěnky či vyhazování starých dopisů – s výjimkou těch od Mauděte. Těch mám plnou krabici a zatím věřím, že jednou přijde čas, kdy si je budu chtít všechny pročíst a zavzpomínat. A možná taky ne, co já vím. Třeba mi i tady dojde, že nemá smysl vázat se na minulost. K čemu je zahrabávat se do kvant tlustých mnohastránkových dopisů za posledních dvacet let? Není lepší zajít na kafe a místo minulosti tvořit budoucnost? I proto se těším na naši společnou dovolenou a strašně moc doufám, že to vyjde. Chci tvořit nové vzpomínky a psát nové stránky našeho společného příběhu. Zavzpomínat si na sklonku života by mohlo být fajn, ale stojí mi to za to, tahat se s těmi vzpomínkami po celý ten život? Vždyť kdo ví, jestli se toho sklonku vůbec dožiju.
Inu, jdu pokračovat v nahrávání fotek na votoč. Ze včerejších a předvčerejších nahrávek mám celkem radost, několik lidí si moje věci přidalo do oblíbených a s několika slečnami jsem si i napsala. Zatím ovšem bez úspěchu. Kdyby se to tak už chtělo prolomit.
Tvůj projekt mě naprosto uchvátil. Taky redukuju, dlouhodobě a chaoticky. Párkrát jsem se stěhovala, na stěhování jsem si od rodičů vzala vždycky jenom to co fakt potřebuju a ten zbytek skladuju pořád ve svém starém pokoji. Zrovna o víkendu jsem odtud vyhodila pár složek papíru ještě z vysoké. Určitě by toho bylo víc, ale taky mám strach, že to třeba ještě budu potřebovat. Možná bych to taky měla vzít od podlahy a udělat si na to projekt. Nevadilo by ti to?
Myslím, že „projekt“ je u mě silné slovo, jelikož to nemá zrovna valnou koncepci a v dokumentování taky zrovna neexceluju 😀 Nemám na to monopol, samozřejmě se do toho klidně taky pusť, já jsem jedině ráda, že se ta inspirace šíří 😉
Mně v tom vždycky pomůže ten odstup. Teď můžu fakt s klidem říct, že všechno, co mám doma, nepotřebuju k životu. Rok a půl jsem to nepotřebovala. Možná pět procent věcí bych si mohla nechat a zbytek by měl jít pryč, ale člověk se snaží hodně věcí udat nějak rozumněji než vyhazováním, tak to bohužel nejde tak rychle.
O tom jací lidé jsou mi povídej, o mně si všichni myslí, že jsem šprtka a příliš velká snaživka, ale mně to prostě baví, baví mě vzdělávat se, snažit se dostat někam dál. Zrevidovat si své věci bych také měla, a myslím, že na tom začnu co nejdřív pracovat, bohužel spíš věci křečkuju, hlavně knihy. Musím přestat chodit kolem těch Levných knih nebo se to tu promění ve skladiště 😀 na krabičkách ujíždím, ale mám zakázáno něco takového přitáhnout domů stejně jako notýsky, propisky a polštářky 😀 ale jsou opravdu krásné, snad to někomu poslouží.
U nás kontejner na oblečení máme, vždy je tam jenom na čas a v tu chvíli nastane doma zmatek, protože je to ta nejlepší možnost jak se zbavit něčeho, co už nenosíme a přes různé vnitřní námitky ani nosit nebudeme.
Takže přeju aby se ti povedlo vše urovnat, tak jak budeš chtít 😉
Levné knihy mě naštěstí nezvládly vtáhnout, koupila jsem si tam něco dvakrát a od té doby se tomu radši vyhýbám, člověk by si domů fakt natahal kdejakej brak a co z toho, když v knihovně to máš mnohem levněji? 🙂 Smysl mi dává jedině kupovat tam babičce křížovky.
Já jsem vždycky milovala organizování a škatulkování, ale čím míň věcí, tím míň člověk potřebuje krabiček, a v Anglii jsem zjistila, že mi nejvíc vyhovuje používat krabičky od různých kosmetických produktů nebo třeba od bot, něco, co prostě můžeš vyhodit, když už to nepotřebuješ. V tomhle byla Ashleigh, naše domácí, úžasná, neboť si neustále něco kupovala a její dům krabičkami různých velikostí překypoval. Bohužel tu největší tajnou zásobárnu jsem objevila až před odjezdem, ale tak něco jsem si zvládla dovézt domů 😀 Mám tu ovšem několik organizačních krabic z Ikey a prostě nevím, co s nima. Některé jsou navíc lehce jeté, protože se na ně třeba vysypal pudr nebo čmárla propiska a to se nedá vyprat. Tak nevím, jestli se najde někdo, kdo by si je ode mě vzal za nějakou menší korunu 🙂 Stálo to majlant, takže zrovna tohle se mi zadarmo rozdávat nechce.
Já ty kontejnery vždycky hledala, ale nejbližší byly u nákupních center mnoho stanic metrem daleko, a to se na to člověk vybodl. Teď jsem teprve nějakou náhodou zjistila, že tu budou několik dní postávat v okolí na různých místech, tak jsem se vrhla do praní a žehlení a aspoň něco už je pryč. Ale nevíš prostě kam to dojde, no… takže až takovej klid na duši z toho nemám.
Dík, tobě taky 🙂 Ať ti to šlape, až se do toho pustíš 😉