PE: Neštípnutá jízdenka jako mentální zátěž. Obnovení votoče a darované vyšívací potřeby.

Nevěřila bych, kolik mentální zátěže s sebou může nést jedna pitomá neštípnutá jízdenka. Stačí, aby byla čtyřkorunová a mně už se při pohledu na ni vybavují vzpomínky.

Je to tak strašně dávno! Nepřestupní jízdenka stála čtyři koruny a přestupní šest. Lítačky snad ještě ani nebyly, nevím, ale několikrát týdně jsem s mámou nebo babičkou jezdívala na balet nebo klavír a vždycky na ty lístky. Vybavují se mi detaily z cesty autobusem či metrem, párek v rohlíku na Náměstí Míru cestou domů, babička si dávala kremžskou a já plnotučnou a vždycky jsme se na to tak těšily. Vzpomínám si najednou přesně, jak to na baletě vypadalo a jak měla vybavenou učebnu učitelka na klavír. Vzpomínám si na přehrávky, které mě nikdy nebavily a tak mě stresovaly, že jsem si mnohdy prostě nemohla vzpomenout, co mám hrát, a záseky byly s postupem let čím dál tím silnější. Při té poslední přehrávce jsem to už dohromady nedala a jednu skladbu jsem prostě nedohrála, nemohla jsem se chytit.

Vzpomínám si, jak jsem toho postupně všeho nechala a léta poslouchala ze všech stran, jaká je to škoda. Od učitelky na klavír – a dodnes vidím ten smutek v jejích očích – nebo od kamarádů na baletě, kteří mě dlouho nechtěli pustit, ale po letech se s tím samozřejmě smířili a našli si někoho jiného do bandy. Tehdy jsme byly nerozlučitelné holky potížistky a všechno se to nějak rozpadlo, ztratilo, změnilo. Vyrostly jsme, našly si každá svou jinou cestu a zůstaly jen vzpomínky, do nichž se každá díváme trochu jinak, takže se o tom nedá ani moc povídat. Už jsme prostě jinde.

Ten hloupý lístek tu musím mít už strašně dlouho a přežil už tolik mých čistek. Většinou díky těm vzpomínkám, kvůli frustraci z nedokončenosti – přece je neštípnutý, musím ho jít štípnout a použít! Ale vždyť už to nejde! – a bláznivé myšlence, že to jednou bude mít cenu. Jenže ono nebude, ne takovou, aby stála za to skladování a za ty nervy. Každá taková věc, kterou si z nějakého důvodu ponechám, nade mnou vyhrává na celé čáře. Jsem na jednu stranu uklidněná, že ještě pořád zůstává u mě a že se nemusím potýkat s tou hrůzou to po takové době prostě vyhodit. Ale zároveň se vždycky cítím těžce, spoutaně, smutně a zadušeně. A čím víc takových drobností je, tím víc se vzdaluju svobodě toho, nemít nic. Je to tisíc a jedna maličkost a ke každé se vážou příběhy, myšlenky, vzpomínky, nic než dusno a dlouhé seriály, které se vám začnou odvíjet v hlavě a nedovolí vám se pohnout a jít dál. Celý život by člověk mohl strávit díváním se na ně a vzpomínáním, ale co by z toho měl? Takhle já žít nechci a měla bych se přestat bát ty věci pouštět k vodě. Nemají skutečnou hodnotu, nikdo by si je nekoupil. Je to jen materiál, kterého mi nemusí být líto – svoje už si užil. Mnohé je možno zrecyklovat a to mám pak trochu lepší pocit než kdybych to házela do smradlavé popelnice. Je to takový malý trik, ale vždyť mysl na mě zkouší totéž, nic než špinavé triky a falešné argumenty. Inu, vyhrála nade mnou tolikrát, ale dneska už ne. Lístek šel do koše. A už ho nikdy nechci vidět.

Spolu s ním se mi dnes podařilo vyhodit několik kusů starého oblečení. Několikero kalhot, s nimiž mi pomohl čas a zpuchřela jim guma – to šlo samo. Jiné, které mají dávno prodřené a vyspravované rozkroky, jsem nemilosrdně nahradila novými. Pár pásků, které by už nikdo nechtěl ani zadarmo. Nějaká fakt jetá trička. Těmhle rozhodnutím dost pomáhá odstup, který jsem si získala díky Anglii. Už se na to umím podívat jinak a vědět, že to už nikdy nepoužiju a spoustu z toho ani nikdo jiný.

Něco jsem nafotila a hodila na obnovený Votoč, kde to snad tentokrát bude mít větší úspěch, už kvůli tomu, že tentokrát jsem v Praze a můžu zařizovat jak rychlé odpovědi na dotazy, tak osobní předání. Pokud se vám tam něco zalíbí, napište mi! Nehleďte moc na ceny, něco tam člověk napsat musí a nějak se určitě domluvíme 🙂 Snažím se tam tentokrát dávat to lepší a s tím zbytkem zatočit jinak.

Co mohu opravdu doporučit? Například ty plesové rukavičky, rafinovaná klasika, která mě protáhla nejedním plesem a nemohla jsem si je vynachválit. Ohromně příjemný materiál a perfektně drží na místě, nesklouzávají. Saténové kalhoty od pyžama jsou téměř nenošené, červené kalhoty jen málo nošené a tu bordó bundičku jsem na sobě měla jen jednou a dávám ji pryč jen proto, že se mi nelíbí ten romantický nařasený vzhled a jsem líná se s tím přešívat. Někomu jinému to do stylu sedne určitě líp.

Taky tu sukýnku s růžovým tylem vespod dávám pryč jen proto, že ze stejné ReReRe akce, odkud ji za pár korun mám (to byl kup!), mám ještě dvě další podobné a nedává mi smysl mít těch sukní padesát.

Fialová saténová halenka jde zase pryč jen kvůli té barvě, v níž nic jiného nemám a jelikož mám skoro pořád červené vlasy, děsně se to bije (někomu se ten kontrast může líbit).

No a pak samozřejmě šály a šátky, moje posedlost z dospívání, kdy jsem si asi myslela, že mám padesát krků a každý den budu nosit jinou šálu, nebo nevím, proč jsem si jich nakřečkovala tolik 😀 Jinak jim nic není.

Musím říct, že zjišťovat původní cenu té které věci nebo materiál je kolikrát hrozná dřina. Půlku dne jsem proseděla u počítače, a to jsem ještě skoro nic nenahrála. Účet na mimibazaru jsem už sice založila, ale nahrávat jsem ještě nezačala, nejdřív si to tam chci trochu projít a seznámit se s tím, jak to tam chodí, což budu snad dělat zítra – kromě dalších věcí.

Zjistila jsem, že nějakou zajímavou náhodou bude stát zrovna zítra na Náměstí Míru velkoobjemový kontejner v rámci Mobilního sběrného dvora, a dá se tam odnést mimojiné i obnošené šatstvo pro charitu. Takže jsem spěšně prošla všechno, co už vypadá dost jetě na to, aby to nikdo na netu nechtěl koupit, a půjde to tam, pokud se mi to tam podaří najít – nejde mi vygooglit informace, kde to tam přesně má být, takže organizace fakt skvělá, ale snad to bude někde viditelně. Jen mám trochu obavy, že mi hodně toho oblečení nevezmou, že není vyžehlené. Ale snad to nebude problém, případně bych si ho s ostudou zase odnesla domů a musela přežehlit. Kontejner je tam sice jen do sedmi večer, ale v příštích dnech a týdnech ho ještě budou přesouvat po Praze a ještě bude poblíž, takže bych to případně zkusila znovu jindy.

Každopádně se to trochu hýbe a já budu o dost klidnější, až zmizí aspoň ta jedna napěchovaná igelitka pro charitu. Zbytek bude vyžadovat další focení, nějaké žehlení a lepší světlo, jelikož v jediném našem pokoji, kde je dost bílo a čisto na to, aby se tam dalo fotit, je většinu dne tma jako v pytli a foťák mi to prostě dobře nebere. S bleskem to fotit nesnáším, tak nevím, asi to všechno vynesu na balkon. Problém je ale i to, že bych to oblečení strašně ráda fotila na někom, jenže mně to nesedí, takže si myslím, že takové foto spíš uškodí než aby pomohlo, a navíc se nemůžu fotit sama, takže bude muset asi vypomoct máma (kterou to ale dneska moc nebavilo :D).

No, není to snadné, ale pomaloučku se tím snad prokoušu. Už dneska mě potkal malý zázrak – jednou z položek na seznamu „Zbavit se“ byly moje vyšívací potřeby – kroužek, plátýnka, bavlnky (nechala bych si pytel těch tlustých, ale co s těmi tenkými, co jsou jak nitě?) a nějaké vyšívací předlohy. Měla jsem v plánu to zkusit udat přes FB nebo blog, ale co se nestalo – zrovna dnes jsem se sešla s au-pair párem, co nás s panem M. na Little Thakehamu nahradí, a slečna moc ráda vyšívá 🙂 Jelikož jsme se zrovna pohybovali po Vinohradech, odskočila jsem si tedy jen pro tašku s potřebami a už mají novou majitelku. U takových věcí si vždycky říkám, bože, kolik to stálo! Ale na druhou stranu je mi to úplně jedno, protože milému člověku, který to fakt ocení, to věnuju víc než ráda. Na penězích tolik nesejde, když debordelizujete. Jde o ten pocit odlehčení, který vás osvěží pokaždé, když se něčeho vzdáte a něčemu najdete nový domov. Je to dobrý pocit, je to jako charita nebo dobrý dárek příteli. Je to prostě něco, kde vás ty ztracené vklady fakt mrzet nemusí, vrátí se vám to zpátky jinak. Vědomí, že pro někoho jiného je váš bordel požehnáním a radostí, je k nezaplacení.