PE: Překonání toaleťákového bloku, bumerang a kočičí radost

Inspirace běhá světem a předává se z člověka na člověka, pohánějíc jednoho za druhým jako perpetuum mobile. Předevčírem mi kouzelný skřítek práskl, že ho můj Projekt Eliminate inspiruje, a dnes mě chytla touha s tím zase trochu pohnout.

K hračkám se pořád nemůžu dostat. Pořád si to ještě neumím rozdělit na dostatečně malé kroky a nevím, odkud se toho zhostit. Začala jsem zjišťovat, kam by se případně daly odnést ty, které jsou ještě dost nové, a zdá se, že blíž už tu charitu mít nemůžu, sídlí jen o ulici vedle. Pak jsou tu ale věci, které bych raději prodala – třeba sbírečku malých porcelánových panenek nebo poměrně velké množství figurek z kindervajíček, kde by mělo být hned několik sérií a chtěla jsem vyzkoušet, jestli by o to nebyl zájem na aukru. Mám sice pocit, že takového zboží tam jistě budou přehršle, jenže co kdyby náhodou.

To je ovšem úkol, který jsem chtěla svěřit známému, a jak jsme se o tom chytly s mámou, jsem psala v diskusi pod minulým článkem. Od té doby nějak nemám sílu to téma načínat znovu. Boj s vlastní nostalgií zvládám většinou dost dobře – alespoň v porovnání s dobou před pár lety, bojovat s tou její je ovšem zhola nemožné, a strýček Příhoda, pokud jde o nějakou, byť mizivou možnost, že někdy budu mít děti, které by si s tím mohly hrát, mi taky nepomáhá.

Pustila jsem se tedy prozatím do jednoho ze čtyř komodových šuplat. Jsou to mé letité nemesis, podléhající poměrně častým náletům přerovnávání nebo vyklízení, samozřejmě to ale netrvá tak dlouho jen proto, že bych byla tak pomalá se vzdáváním se krámů, ono do nich občas něco přibude – zvlášť o narozeninách a Vánocích se vždycky najde nějaký nový tělový krém nebo tak něco, a tak ten úkol nikdy nekončí. Kvůli velikosti a dispozici pokoje mám takový plachý sen jedné té komody se výhledově zbavit, na druhou stranu mě ale láká možnost mít všechno, co je v tomhle bytě moje, jen v mém pokoji. Abych měla přehled. Abych si mohla říct:“Já mám vlastně jenom tohle.“ Snad s výjimkou sezónního oblečení, na které bych ráda měla vyhrazené jiné místo, ale v tomhle opět narážím na původní obyvatele a majitele bytu, tedy rodiče. Plánovat si existenci ve svém vlastním prostředí je taková hračka, že by nejspíš nikoho nenapadlo napsat o tom víc než jeden článek do blogu. Plánovat ale své působení okolo vědomí, že nejspíš ještě pár let nebudu mít nic vlastního, alespoň ne dlouhodobě, to už je jiný příběh.

Dnes padla za oběť redukování moje sbírka toaletního papíru. Už jsou to léta, kdy jsem ji založila, a ani přesně nevím, co mě to na tom tak lákalo. Snad že je to takové nezvyklé. Že si toho nikdo jiný nevšímal a nikomu jinému nepřipadala tak kouzelná ta pestrost výběru vzorů a barev. Přišlo mi úžasné od každé nové možnosti si kousek odnést domů a nasbírala jsem i pár opravdových zvláštností.

Bohužel jsem nikdy nebyla příliš důsledná, nepsala jsem si data nebo místa, a tak je to místo pořádné sbírky spíš jen hromádka různobarevného toaletního papíru, kterou snad ani nelze nikoho příliš ohromit. Když jsem se nad tím navíc zamyslela, došlo mi, že jsem už hodně dlouho žádný kousek nepřidala a že si tu kartonovou krabičku zvláštního obsahu ponechávám spíš jako memento něčeho, co už je dávno pryč, jako majetek mého minulého já, jako vzpomínku na někoho, kdo už neexistuje.

V záchvatu křečkitidy jsem z hromádky odejmula pár kousků, co mi přišly zvláštní, než se to hecnu všechno vyhodit, a vtom mi došlo, že ten zbytek je bez nich opravdu už jen toaletním papírem, co se může klidně odnést do oné komory a zlikvidovat podle původního návodu k použití. Najednou to nade mnou nemělo moc, už jsem nelitovala času a energie, co jsem do toho vložila, a snů o řádně uspořádané sbírce v pevných deskách. Finální tečku tomuhle příběhu pak dala naše nejmladší kočka Rozinka, která měla z papírového debordelizování opravdu upřímnou radost – viz níž. To si člověk opravdu uvědomí, že věci samy od sebe nemají žádnou hodnotu, jen tu, kterou jim přiřkneme, a že ejdůležitější jsou zážitky a radost, kterou během nich máme, a vůbec nevadí, jsou-li jen chvilkové, protože v jejich průběhu dojde k nenávratnému zničení té které věci. Je to jako hříšně zprasit nádherně nafintěný čokoládový dort. Je to prostě boží.

Z celého dnešního procesu vznikla další malá krabice cetek a tretek, co poputuje na popelnici – mou oblíbenou černou díru, pokud jde o rozdávání krámů. Většinou to netrvá ani den a celá krabice je pryč. Gumičky, hopíky, joja, cédéčka, co jsem někde dostala zadarmo, těžítka podivných tvarů, malí plyšáčci na klíče – tu bílou chlupatou věc vlevo naspod mi kdysi dávno uštrikovala máma.

Je to „bobek“ na drdol, věc pro baletky. Možná je to jedna z nejranějších věcí, co vůbec mám. Mohla bych strávit celý zbytek života sezením u krabic s takovými věcmi. Mohla bych nad nimi vzdychat, vzpomínat, možná i brečet. A najednou by byl konec, já bych měla umřít a neměla bych za sebou nic, jen život plný vzpomínání na jeho začátek. Myslím, že takový život je dost k ničemu a že budu šťastnější, když budu tvořit vzpomínky nové a budu mít čím dál tím míň věcí. Kdoví, jednou může dojít k tomu, že se budu muset celkem narychlo přestěhovat i se vším svým majetkem. Až se to stane, chci být připravená jet v jednom jediném autě. Všechno je pak jednodušší.

Ten žlutý bumerang jsem dostala od kamaráda Páji při mé poslední návštěvě ze zahraničí. Podal mi ho se slovy, že to speciálně vybrali proto, abych se jim častěji vracela. Přesněji řečeno jsem dostala celý pakl, ale během následujícího bumerangového řádění se všechny kromě tohohle nějak poztrácely nebo skončily na stromech 😀 Strašně mě to dojalo a je fakt, že bych si sama přála mít možnost zařídit ten pobyt v zahraničí tak, abych tu mohla být častěji a nepřicházela o tolik věcí. To ale neznamená, že nechci i nadále uvažovat střízlivě ohledně toho, co s sebou životem potáhnu, a pravda je, že nových dárků se zbavuje mnohem snáz než těch starých, u nichž už si člověk stihl vytvořit nějaké pouto. Proto i bumerang poputuje k novým majitelům. Ne proto, že bych si ho nevážila, ale proto, že pro něj nemám použití a jako připomínka toho vroucného přání mi klidně postačí fotka.

Vpravo dole pak současný stav šuplete. Je toho tam ještě dost, čeho bych se postupně chtěla vzdát, ale jak říká Arya Stark: not today 🙂

„Vrr, cupuj, Azore! Trhej!“ 😀