PE: První den, vyhrané boje a plány na zítra
Člověk by předpokládal, že po tak náročných týdnech, po tom bláznivém množství plánování a makání na poslední chvíli, po tom šíleně hektickém pakování a vyklízení pokoje (jsme stejně megahustědobří, jak jsme to zvládli) a po dvaceti hodinách v minibusu dojedu domů a padnu do postele. Jenže já se znám moc dobře, než abych nevěděla, že s tím vším, co se kolem mě doteď dělo, bude trvat ještě hezkých pár dní, než se konečně uklidním, usadím a než se zregeneruju. Vůbec než mi to dojde.
Ale je pravda, že jsem nečekala, že budu až tak hyperaktivní a že mě to tak silně chytne hned po dojezdu.
První věc, co jsem udělala poté, co jsem se na Hlaváku rozloučila s (božími) řidiči červeného minibusu, se spolujezdci a s panem M., a co jsem se přivítala s mámou, která mě pak odvezla i s těmi bláznivě těžkými kufry domů, byl trochu překvapivě nákup. Nenechala jsem se zlákat svody pohodlnosti, která spočívala v tom, nechat to na mámě a pak žrát celý týden housky, naklusala jsem a zařídila si dostatek krekrů, řádně zrnitého těžkého chleba, ovesných vloček, zeleniny, banánů a předraženého sojového mléka (64 korun za krabici!), no a pak jsme si zašly na oběd do mé oblíbené La Torrety, kde holt fakt umějí dělat pizzu, ale s těstovinami je to už slabší. Dodnes jsem si sice myslela něco jiného, ale jejich dnešní pokus o Spaghetti Carbonara byl výsměchem všemu italskému a u rádoby italské restaurace holou ostudou.
Nicméně po těchhle příjemnostech, když už to začalo vypadat, že padnu za vlast, mě to popadlo. Amok. Totální připravenost. Vztek a touha skoncovat s tím jednou provždy. Ono se to vždycky tak nabalí – nemohla jsem si jít lehnout, dokud uprostřed pokoje ležely ty dva obrovské kufry. Nemohla jsem z nich nic vyndat a uklidit, dokud ve skříni a v komodách byla spousta starého bordelu, jímž jsem se už – nenechte se mýlit – probrala tolikrát, ale vždycky nade mnou vítězil. Ale ne dnes. Dnes jsem přijela obdařená novou sílou, novou nekompromisností a nově ověřeným přesvědčením, že bez toho všeho dokážu naprosto bez problémů žít a že mi to vůbec nechybělo. Na 99% svých věcí si prostě po celou dobu pobytu mimo vůbec nevzpomenu a kdyby to samo nemohlo být důkazem jejich nepotřebnosti, navíc mě ještě k tomu vždycky, když je znovu uvidím, naštvou, protože mě zaplaví pocit, že můj nábytek je plný bordelu, v němž se nelze orientovat. A já tenhle pocit nechci mít. Moje snahy tříbit si styl oblékání i zařizování bytu by přece vyzněl úplně naprázdno, kdybych své pečlivě zvolené oblíbené kousky hodila někam doprostřed nesourodého prastarého krámoví. To přeci nejde!
A tak všechno ze skříně letělo ven. Tašky už probraného, většinou i nafoceného oblečení, jsem vynesla do vedlejšího pokoje, abych se tu vůbec mohla hnout. Podívám se na ně zítra, hodlám fotit, zakládat profil na mimibazaru a obnovovat ten na votoči. Nové fotky, nové popisky, spousta nových položek, a hodlám trochu zvednout úroveň. Pokud možno se vykašlat na snahu prodávat věci, u nichž je nízký wow faktor, a radši se zaměřit na dražší kousky, které budou po řádné slevě pro někoho kupem za všechny prachy. Což bude vyžadovat i nějaké googlení po původních cenách a nevím, jak to půjde, ale nesmím se zaleknout. Nějak se to prostě odhadne, když to nepůjde najít.
Taky jsem slušně zahýbala s jednou komodou – po mnoha eliminačních vlnách je tentokrát konečně skoro prázdná a taky z ní zmizel organizér, který prozatím poputuje na chalupu, kde se mu možná dostane nového využití. Dva další organizéry ho nejspíš budou následovat a možná už nebudu potřebovat ani své milované krabice MOTORP, na nichž jsem doposud tak ujížděla. Najednou to začíná vypadat, že mi jich většina už k ničemu nebude!
Moje dnešní nekompromisnost si už vyžádala několik obětí, které po velmi statečném a letitém boji rozum vs. nostalgie konečně prohrály:
- moje první černé džíny z Anglie, koupené před sedmi lety a dávno rozpadlé na cáry (které se ale přece pořád daj nosit, žejo, a vždycky mi to tak padlo!)
- tmavě modré kalhoty z recyklační akce, které snad byly dokonce zadarmo a přestože mají dávno roztržený rozkrok, nemohla jsem se je přimět vyhodit (tak pěknou látku přece na něco využiju!)
- moje prastaré žebradlo z Krakatau, asi vůbec první věc tohohle stylu, která se mnou prožila celou mou divokou pubertu a užila si věcí, koncertů, akcí, hospod a vůbec záležitostí, že nikdo nemá potuchy (ani já). Samozřejmě hlavně to pro mě byl důvod si ji ponechávat, ale taky sehrávala roli moje slepota, díky níž jsem byla zaujatá a neviděla jsem, co je to už dávno za příšerně otřesný kus hadru. Spolu s ní letěl do koše i přívěsek medvídka, co jsem si přivezla z Anglie poprvé a co mu už dávno upadla nožička, takže působil trochu morbidně (taky Union Flag v podobě srdíčka na jeho hrudi se už dávno sedřela, takže to Anglii už nijak nepřipomínalo), a taky pár placek, které nemělo smysl se pokoušet udat. Včetně „I love cannabis“, což byla jedna z mých vůbec prvních placek. Zakoupeno v roce 2003, chápete to?
- Zároveň jsem dnes do koše poslala obě své středoškolské stuhy – tu vínovou s „Právě začínáme„, s níž mám imatrikulační fotku se světlými navlněnými vlásky po ramena, i tu černou s trapným a uboze tuctovým „Zapište do třídnice, odcházíme„. Ta první mi připomínala, jak jsem nastoupila na střední školu totálně nevědoma ničeho, co mě čeká, a jak mě následující život trpce zaskočil. Jak mě totálně změnil a jaká propast vznikla mezi tím, kým jsem byla v prváku, a jako koho mě gymnázium vyplivlo po čtyřech letech. Ta druhá mi připomíná, že celé tři roky po prváku pro mě byly obrovskou dobou temna, na níž mám velmi špatné vzpomínky (a dodnes z toho mám noční můry), mou maturitu, na níž mám vůbec ty nejhorší vzpomínky ever, a mé „úžasné spolužáky“, z nichž se stal kolektiv tak ostudný, že se to nedá vypovědět. Kolektiv, co se nebyl schopný shodnout ani na pitomých stuhách na maturitu, a co na setkání po pěti a deseti letech nebyl schopen pozvat svou třídní, protože zjevně ještě nedospěli dost na to, aby dokázali opustit své středoškolské pozérství á la „tříďa je kráva“. Ne že by neměla svoje. Ale nemít vůli ji po deseti letech znovu vidět a na všechno se podívat jinýma očima? Seriously, co je to za lidi? Každopádně ty stuhy, byť téměř nedotčené, letěly obě do koše, a s nimi i obrovský kus tíhy z mého srdce. Nemůžu pochopit, z jakého pošahaného důvodu jsem to neudělala už dávno. To jsem si vážně myslela, že jednou na to budu vzpomínat jinak? A i kdyby tu ta možnost byla, to ji opravdu ztratím tím, že ty stuhy už mít nebudu? A co ty fotky, na nichž jsou stále ještě zachycené? Copak to nestačí? Proč musím tu věc mít doma? Proč je to tak strašně jiné, když si na ni člověk sáhne a představí si, že tu samou věc v těch samých rukách držel před deseti, dvaceti, padesáti lety? Co je vůbec na tom? Podle mě nic a pevně věřím, že u těch stuh mě to určitě mrzet nebude a i kdyby, tak to bude míň bolestivé než se na ně dalších deset let dívat, schované v šupleti, s myšlenkou:“Tak kdy už se na to konečně budu umět podívat jinak?“ Naser si, nostalgie! Konečně jeden pořádný bod pro mě!
K recyklaci přes facebook (budu se snažit darovat) či přes popelnici v našem domě (vždycky se najde někdo z baráku, kdo si ty krámy přebere a vezme) mám už teď krabičku drobností, a k prodeji přes mimibazar hned několik pěkných doplňků, o nichž si myslím, že by mohly mít úspěch, jen odhadnout jejich cenu a materiál, aby k tomu případní nákupčí taky dostali nějakou tu informaci.
Myslím, že do začátku mám co dělat a uvidíme, jak dobře nebo špatně to půjde, jaké zádrhele mě potkají a s jakými myšlenkami se budu potýkat. Nedělám to poprvé, ale myslím, že jsem doposud před sebou neměla takhle velké sousto, ani omezený čas, během nějž se s tím soustem mám vypořádat. Je to pro mě tudíž v něčem dost nové a jsem na to zvědavá. Bylo by fajn ohromně se posunout každý den, ale nechci se přepínat a nutit se do toho, a tak budu raději následovat vlny chutí a doufat, že nepominou. Krom toho už teď vím o dnech v nejbližší budoucnosti, kdy ani nebudu doma, a nerada bych z toho pak měla nějaké výčitky, takže pravidelnost zatím nečekejte, ale rozhodně se to už hýbe.
A teď si dáme lehkou večeři, díleček Broadchurch (yay, Maudě, první díl zatím good :D), naskládáme právě dovezené šatstvo do krásně vyklizené skříně, ať je uklizeno, a pak uvidím, jestli bude ještě síla dál uklízet nebo se na to vydlábnu. Už teď jsem ale provedla jednu razantnější změničku v pokoji a jedna z komod se stěhovala vedle postele namísto nočního stolku. Nechápu, proč mě to doteď nikdy nenapadlo. Ten titěrný stoleček udělaný vlastně ze stoličky, už mě dávno štval tím, jak se na něj nic nevejde. Teď je to rozhodně jiná.
Miluju tu svobodu zařizovat si věci po svém. Hýbu si tu s věcmi, jak se mi zachce, vyhazuju, co se mi zachce, a nemusím se nikoho ptát. Jen máma mi stojí za zadkem a kdejakou blbinu tahá z koše, že si to chce nechat, že se jí to líbí. Nikdo nemůže říct, že bych to měla zbytečně jednoduché, křeččí máma je rozhodně komplikace dostatečná. Ale já se stejně nedám, jen mě sledujte!
haha, Broadchurch, no jo, to už je snad rok (možná víc, hrozně to utíká), co jsem to viděla já, a přesto si to pořád pamatuju jako by to bylo nedávno. Minulej měsíc dokonce vyšla kniha, tak jsem si řikala, že bych si udělala k narozeninám radost a přečetla si něco v angličtině. a bych si zkrátila to čekání na druhou řadu. (Pak ti můžu doporučit ještě něco dalšího, se scottish accentem)
(Jinak teda mě všude provází posledních několik dní DW – v knihkupectví od skládací Tardis, přes slevy na komiksy, a uplně luxusní knihy, o kterejch člověk ani neví, že kdy vyšly, v obchodě s CD novej Barrowman , kterej na mě pak vykoukne i z časopisu, co máme doma, potom na nádraží když jedu večer domu dostanu na Victorii od nějaký paní, co se se mnou dá do řeči, noviny, a tam Tennant, a pak mě sere řvoucí chlapec, co za mnou běhá kolem Temže, když chci fotit a nasávat atmosféru, a má tričko „keep calm i’m the doctror“ – to všechno za poslední tři dny? neuvěřitelné :D)
Gratulace k vyhození nepotřebností z minulosti *thumbup* La Torreta podle mě dřív těstoviny uměla, poslední dva roky ale šla nějak do řitě, asi změna kuchaře. Pamatuju si, jak jsem si tam dala s Běsem něco a pak to samé s tebou o půl roku později, a nejenom že jsem to dostala na mělkym talíři!!!! (pasta na mělkym talíři, z toho mi v italský restauraci málem jeblo fakt že jo :D), ale chutnalo to uplně jinak. no nic.. na knedlík za stodvacet to furt nemá :))
To je prostě Anglie! Tam je to všude. Dokonce i v blbym Poundlandu jsem viděla bločky se skládacíma figurkama z DW 😀 A taky jsem si domů přivezla action figure Desítky i s K9, co jsem vyhrabala pindě z krámů ve sklepě. Akorát šroubovák mu někde upad.
Dřív to hlavně byla Venezia a pak to změnilo jméno a majitele. Nevim, pizzu maj podle mě pořád skvělou a když jsme tam minule byli s panem M., tak i gnocchi byly super. Ale tohleto? No to jsem nežrala. Špagety byly strašně tlustý, jak makarony (ale ještě víc a nemělo to dírku), plavaly ve smetanový omáčce, která tam nemá co dělat, na tom obří hobliny nějakýho sejra á la parmezán, velikosti prstu, takže na tom byly vidět stopy po strouhání a k čemu to jako je chuťově, takovej kusanec? A samozřejmě nesmí chybět kopec rukoly a podélně ustrouhnutý proužek mrkve. No myslela jsem, že si ze mě dělaj prdel, a přitom je to to nejjednodušší jídlo ever. Pan M. by měl uvařit svou verzi, donýst jim to tam a vystřídat toho dementa, co tenhle paskvil vařil. Ne že by to nebylo dobrý, ale prostě carbonara to fakt nebylo/a/y? 😀 Už jenom chybělo, aby ten talíř osrali kolem dokola balsamikem.
No jo, vykukuje to na mě pořád, ale prostě teď naposledy to byl fakt extrém. Jakože „už by sis sakra taky mohla něco koupit!!“ Mno, snad se dočkáme těčh triček někdy.. náhodou asi nepsali co se děje co?
Jo, taky jsem měla vždycky za to, že Carbonara je to nejjednodušší a nejlevnější, co si můžeš dát. Proto jsem si je nikdy ani nedala, to máš jako s Margheritou – tak jednoduchý, že se na tom dá posrat uplně všechno 😀
Nepsali nic, a to jsem jim myslim i psala mail. Asi budu muset znova. Fakt mě to sere. Každopádně jsem řekla Ashleigh, aby mi dala vědět, až to dorazí, a poprosila jsem je, aby to přeposlali k tobě.
Jo, to je taky zajímavej přístup 😀 Já to zas mám trochu jako zkoušku na podnik. Dát si něco fakt základního, abys viděla, jak to uměj, když to neni zdobený serpetičkama. Ale s Margheritou už to nedělám, ta mi přijde prostě hrozně chudá a když už, tak chci aspoň nějakou zeleninu. I proto, že se snažím odnaučit jíst salámový a šunkový věci a když si dám jenom samotnou Margheritu, tak mi to chybí a mám absťák. Kdežto zelenina to umí ukojit.
Hm, tak to jsou pěkný hovada teda.. tak snad to dojde, už se na to těšim až si v tom vyjdu do ulic 😀 ovšem nesmím potkat toho vyobrazenýho, to bych si připadala trapně :))
Jo, taky jsem si to myslela, že na základu poznáš, jaká je restaurace, ale bohužel to prostě šiděj, břídilové .. no čeká to na nás asi 8-D
Proč trapně? Hned na něj zuřivě mávat a ukazovat na tričko 😀 Zatím došel aspoň ten photobook, tak snad dojde i tohle. Asi jim budu muset zase napsat.
„I love cannabis“ :’D
Sójový mlíko koupíš za 39 Kč v Intersparu, sice to není Alpro, ale pít se to dá 🙂 Nebo taky v DMkách a Rossmannech mívají levnější než třeba v Tescu.
Podle fotky v předchozím článku máš krámů teda požehnaně 😀 Taky mám hodně rád vyklízení věcí, po stěhování nám zbylo fakt jen to nejnutnější a je to dokonale super. Horší bude jednou vyklízet dům po rodičích, myslím, že to bude nejlepší polejt benzínem a rovnou zapálit… 😀
Tak ať to jde a ať se ti podaří co nejvíc věcí prodat, mně teda Votoč přišel dost k ničemu, bohužel…
Ó, díky za tip. Alpro to bejt nemusí a používám to hlavně na ovesný vločky nebo do čaje, takže chuť nemusí bejt úžasná 🙂 Drogerie, to mě nenapadlo. Musim se v tom trochu zorientovat 😀 Všechno musí bejt lepší než blbej Tesco Express.
Začínám si myslet, že jsem tu fotku zvolila fakt nešťastně 😀
No, mám stejnej pocit ohledně našich, i proto se je snažím namotivovat, aby s tím něco dělali, ale už léta selhávám. Oni se jakoby chystaj, nejsou apriori proti, ale furt maj něco lepšího na práci nebo se jim prostě zrovna nechce.
Votoč mě taky zatim dost zklamal. Celkem dost lidí se i ozvalo, ale než jsem jim – téhož dne – odpověděla, tak buď už neměli zájem nebo se už vůbec neozvali, za což bych je kopla do prdele. Celkem často po mně totiž chtěli přesné rozměry a já musela psát mámě, ať tu kterou věc vyloví z pytlů a přeměří. No a pak nic z toho? Tak to naštve.
Tesco Express tě trošku natáhl, no 😀 Já nevim, co furt blbnou s těma cenama v těch Čechách, proč se snaží všechny tak příšerně natáhnout, vždyť i v předraženým Holandsku stojí Alpro sója 1,40 €. To by mě prostě čerti brali vždycky. To samý sójový jogurty (jeden kelímečík za 22 Kč? Jsem normální?), orientální věci, bezlepkový…
Jo, to taky s tím zájmem na Votoč, ale hlavně mi vadilo spíš „Vyměníííš?“… jo, dávam na net sto tisíc hadrů k vyměnění, abych je otočil za jinejch sto tisíc hadrů 😀 Lepší je v tomhle Aukro, i když tam se zase platí za inzerát. Takže spíš nějakej bazar a podobně. Nebo na FB nasdílet.
To jo, dneska jsem zašla za roh do sámošky a sojový mlíko tam mají za asi 40 kaček. Pofidérní neznámá značka, ale tak co, nekupuju značku, ale obsah 🙂 Příště, no. O sójovejch jogurtech mi ani nemluv, to jsem zatím vůbec nenašla. Ale třeba to taky budou mít v tý drogerii…? Já je moc nejim, jen mě to zajímalo. Když už, tak ať to člověk dělá správně.
Přesně 😀 To mě taky děsně sere, tím spíš, že jsem u každého předmětu jasně psala, že neměním, pouze prodávám.
Na FB se mi to dávat nechce, ale zkusím ten votoč a mimi (to mi doporučovala kamarádka) a případně se musím podívat po nějakých recyklačních akcích. Dřív je ReReRe švihalo jak baťa cvičky a teď už několik let nic :/ To bylo nejlepší, mohls to tam odnést a věděls, že se v tom lidi budou hrabat jak v sekáči a když si něco koupí, tak to jde na charitu. Zbytek oblečení pak pořadatelé odvezou do sběrných kontejnerů a máš to bez problémů.
Hodně toho ale už asi ani fotit nebudu, to prostě nemá cenu. Musím se na to dívat jako že to jsou obnošené věci, které si už prostě nikdo nekoupí, protože jsou přehlušené záplavou věcí neobnošených, které taky lidi prodávají a kterým dají přednost. Prostě co nebude vypadat dost slušně, to hodim to teho kontejneru a bude.
Soja je nezdravá, jednak už vše GM a taky to rozhodí hormony. Hadry jsou dobré na podlahu, a pokud je to skvěle vypadající oblečení, tak spíš hodit na Aukro. Za inzerát s jednou fotkou do tuším 50 kB se neplatí nic. Až pak malá provize z prodeje.
My máme na podlahu mop a nemyslím si, že by z toho oblečení byl dobrý hadr. Sama jsem to nezkoumala, ale bylo mi řečeno, že se za to platí, což nemám úplně zájem. Při těch cenách, co nastavuju, a když mám ještě platit poštovné, to už to vážně můžu rovnou odnést na nějakou recyklační akci.
Ono to vypadá, jako že se za to nic neplatí, ale pokud ti tam visí inzerát třeba dva týdny, tak nakonec zaplatíš přesně to, cos vydělala. Takže to nemá cenu, pokud nemáš jó odbyt a neprodáváš za větší peníze, prodávat trička za 40 kaček se na Aukro nevyplatí.
Nesmysl, sám jsem teď jednu věc prodával mnoho týdnů, protože jsem nechtěl jít s cenou dolů. Pokud je jen 1 foto do 50 kB, cena za vystavení je nulová. Platí se až z uzavřeného prodeje nějaká provize. Viz.: http://www.cnews.cz/aukro-jeste-vice-konkuruje-bazarum-zavadi-nulove-poplatky-za-vystaveni
Miluju, když mi někdo na moje tvrzení řekne, že to není pravda 😀 Asi vím, ne? Když je tomu čtvrt roku, co jsem platil Aukru poplatky.
Je rozdíl v tom mít tam jeden inzerátík o jedný fotce, a mít tam galerku o 50 položkách, jako jsem měl já a jako by velmi pravděpodobně měla Martina, když se chce zbavit spousty věcí. Za každou položku jsem platil nějaké halíře, ze začátku se to zdálo jako super deal, nakonec jsem dobrou třetinu výdělku (a že nebyl nic moc) zaplatil Aukru na poplatcích. Oni tam musí na něčem vydělávat, že jo.
Já ale taky vím svoje, jsem zkušený aukrák už spoustu let. Grátis je to za splnění podmínek a člověk si to musí pohlídat. Provize se pochopitelně platí, ne ale nutně poplatek za vystavení. Viz můj odkaz.
Sójový jogurty jsem viděl akorát malý pudinkový od Alpra v drogerkách a nebo pak až ve zdravejch výživách od jiných firem, ale většinou se tam hromadně objevujou pouze takový ty velký jakoby pudinkový jogurty se sypaným musli nahoře, jestli víš. Prodávalo se svýho času v Tescu.
Normální jogurt, jakej dělá Alpro (u nás se to prodává v půl litrovým kelímku v různejch příchutích, v UK určitě taky) jsem v ČR ještě nesehnal. Proto pro mně bylo nejjednodušší koupit si sójový mlíko a pudink v prášku a udělat si litr sójovýho pudinku za celkem cca 45 Kč.
Takovou sbírku hadrů bych taky rád našel, ať to má nějakej smysl…
Sojový jogurty Joya mají v Bille a v Globusu, v Globusu na Čerňáku teď vůbec dost rozšířili sortiment o tyhlety veganský věci a mají tam toho fakt hodně, polovinu člověk vůbec neví, že existuje. Pomazánky, náhražky smetan, tempeh, nápoje na tisíc způsobů, seitan apod. Nicméně taky jsem to za svýho veganství, ke kterýmu se zase asi vrátim, dělala tak, že jsem si vařila pudink ze sojovýho, mandlovýho, kokosovýho, rejžovýho mlíka – navíc většinu si můžeš udělat sama. Rejžový a kokosový mlíko vyjde strašně levně. Vůbec jsem to pak už ani nekupovala.
Já na ty jogurty až tak nejsem, ale když už… jo, v UK jsme kupovali obyčejnej bílej půllitrovej. Kámoš mě směroval na Billu, ale prej to tam maj hrozně drahý, no a pak že mi dá tipy na různý krámky s čistě veganskýma věcma. Tak na to se těším, zajdu a prozkoumám, co kde je 🙂 Ony tu ty možnosti taky jsou, ale dost skrytý, člověk musí pátrat.