Pět a půl

Čtvrtek

Panu M. asi budu na chvilku říkat B., on ví, proč. Zkusíme to a uvidíme, co to udělá 😀 M. mu říkat nechci, M. jsem já!

Tak tedy B. už koupil převoz kufrů z Tresca do Čech. Já budu posílat asi jeden, on asi dva, ale zatím nevíme, kolik toho vlastně bude. Vzhledem k tomu, že ten kufr začínám balit už teď a bude mi zbývat ještě víc než měsíc, kdy budu tedy muset vyžít s věcmi jen na kufr příruční, možná budu ještě před odjezdem posílat nějakou krabici. Nevím prostě, jak to vyjde, kolik věcí se sní a spotřebuje atd.. A navíc musím vlastně počítat s cca týdenním tripem přes Anglii cestou domů, namísto toho, aby šlo jen o přímou, byť taky zdlouhavou cestu. To znamená myslet na věci, které budeme dělat, a místa, která navštívíme – protože i nejlepší plány může zkazit nedostatečné oblečení nebo příliš těžký kufr, s nímž se musíš tahat. Bude to trošičku výzva, ale jak jde o balení kufrů, tohle mě vlastně hodně baví 🙂 To řešení, kolik čeho mít, co nebudu potřebovat a co je výhra ve smyslu toho, že to odvede hodně práce a zabere co nejmíň místa (nebo je to co nejlehčí). Je to výzva a zábava. Nejezdit takhle pryč vždycky skoro na celý rok, bavilo by mě mít jen ten příručák. Ale k tomu mám ještě dlouhou cestu.

Dneska jsme zase měli víc unit na uklízení. A mně to lezlo krkem. Ti lidi, jak si vymýšlejí, jak jsou ještě v deset v posteli a my se máme podle nich zařizovat… nebyl to těžký den, to ani náhodou, ale zase jsme museli přecházet z místa na místo, zkoušet, ťukat, vyplňovat prodlevy a hlídat si záda, aby nás někdo nenačapal při nějakém flákání – když jsme přitom ani nic jiného dělat mnohdy nemohli. I proto mě naplnilo pomalu euforií zjištění, že nám dali na odpoledne volno. Ono je to fér, protože obvykle ho míváme každou neděli, a tuhle, co přijde, strávíme v práci celou, ale to, že je něco fér, ještě neznamená, že se to stane, tady tedy ne.

Zítra nám konečně pošlou někoho na úklid, říkal soused. To je roztomilé, poté, co jsem tu kuchyň teď dva dny dost poctivě cídila, vynášela odpadky, co soused vyluxoval… nicméně mě pobavil. Ta slečna, co to přijde uklízet, on se s ní totiž hrozně nesnáší, takže mi kladl na srdce, ať tam nechám co největší bordel 😀 Když jsem si mu lehce postěžovala, že někdo (tentokrát asi vím kdo) donesl dnes nějaké špinavé nádobí, a dokonce se další várka objevila venku před prádelnou (prostě wtf, někdo to tam položí na chodník a co jako čeká? Jsou to zmrdi, to už se nedá jinak říct), zaradoval se a prohlásil, že to všechno přinese do kuchyně na zítra, aby to tam našla. Já osobně pochybuju, že to bude umývat – to v podstatě není její povinnost (ačkoli já mám za to, že by v takovém případě, kdy nelze vypátrat viníka, měla být, protože narozdíl od nás je za to v tu chvíli placená) – ale tak když to chce zkoušet… hlavně když to pak zase odnese ven. Já se tím odmítám zabývat.

Zítra přijíždí na ostrov první várka střelců. Tak nějak doufáme, že bude stejné počasí jako dneska – lilo jako z konve a díky silnému nárazovému větru to chrstalo všema směry, jen ne seshora dolů – a že tedy buď nepřiletí, nebo nebudou střílet. Proslýchá se v kuloárech, že by měli přijet vždycky na prodloužený víkend, pak vypadnout, a příští týden další banda, po dobu cca měsíce. Nejde mi to dost dobře na mozek, ale tihle lidé jsou údajně ti nejzazobanější, co sem kdy přijedou, platí za to šílené peníze, často jsou třeba jen dva nebo jeden v největší chatě, a naší společností jsou považováni za největší VIP. Takže z nich samozřejmě už dopředu management sere a nabádá nás, abychom opravdu zabrali a všechno bylo naprosto do mrtě perfektní.

Což po nás sice chtějí tak jako tak po celý rok, každý den, ale whatever.

Já se jen bojím, aby to neodnesly naše bejbiny. Snad se budou držet po celou tu dobu u mamky, nenechají se zaplašit do méně bezpečných končin, a snad mě nepotká ta smůla, že bych někde viděla něco postříleného, nebo nedejbože slyšela. Jako by nestačilo to občasné zoufalé bučení krav, kdy se prostě nemůžu zbavit dojmu, že je právě vedou na porážku, i když to je logicky vzato blbost. Já na tyhle věci prostě nemám nervy.

Vrátil se nám jeden řidič. Myslela jsem si, bůhvíjakou z něj nebudu mít radost, je to fajn týpek a jako řidič je tu nejlepší, ale nakonec mě to až tak nevzrušilo, asi mi to tu už začíná být trochu jedno (snad to nezakřiknu).

Pátek

Dostali jsme mapku, kam se všude po ostrově v které denní doby nesmí – kvůli střelcům. Zatím jsem ji viděla jen letmo, ale přišlo mi to dost těžko proveditelné – například od jedenácti do čtyř má být nepřístupná i oblast kolem Sea Garden, kde přeci v tu dobu musíme pracovat, a i jiné oblasti zahrnují cesty, kudy se budou dopravovat cleaneři. Co je ale horší, od teď do února je prý znepřístupněn celý les (mwahaha, Zapovězený les! 8)). Z toho mi není dvakrát do skoku, protože v lese je samozřejmě nejlíp a myslela jsem, že tam ještě alespoň párkrát pojedeme na procházku. A dostaneme se o víkendu vůbec k zeleninovému stánku? Musím tu mapku nastudovat víc. Hlavně se mi ovšem nelíbí, že se naší části ostrova to střílení nevyhne. To znamená, že ho rozhodně uslyšíme, ne-li uvidíme nesené úlovky, a naše bejbiny nejsou v bezpečí. Svírá se mi z toho žaludek.

Sobota

Tak střelci zatím nepřijeli. Krklo nás na tom akorát to, že jsme to nevěděli, respektive jsme se to dozvěděli moc pozdě, a na stánku – kam jsme tím pádem mohli v klidu jet – tou dobou už skoro nic nebylo. Poslední rajčata nám vyfoukla nějaká smějící se mamina s prckem 😛

Slečna na uklízení nakonec přišla v sobotu. Tedy asi hodinu poté, co jsem já tu kuchyň otřela, a ještě že mě B. vytrhl před luxováním, jinak bych byla udělala i to. Jelikož jsem souseda přinutila umýt všechno to špinavé nádobí už včera večer, byl dost naštvaný. Chichichi.

Jeho kamarádi budou cca za týden odjíždět. Bohužel on zůstává ještě cca do sedmého prosince, a bez nich s námi bude doma trávit mnohem víc času, ale co se dá dělat. Alespoň něco, a zítra také odjíždí jedna sousedka z vedlejšího bloku, kterou fakt nemáme rádi. Juhů, a vypadá to, že je tu jistá možnost, že nás tu nechají až do konce, bez stěhování. To by sice znamenalo mít až do konce za souseda to čuně, ale v tomhle máme holt smůlu. Doufám, že jsme si ji letos vybrali a že příští rok bude báječný, příjemný, svobodný, neutlačovaný. Ve vlastní kuchyni nebo v kuchyni nesdílené s prasaty a ignoranty. To by byla krása.

Odjíždí taky slečna prádelnice, jsem zvědavá, kdo ji zastoupí. A v obchodě změnili pracovní dobu, takže se tam teď dostaneme jedině v sobotu, a nebo tak, že pojedeme dřív z práce. Což ovšem nevím, jestli půjde, bude se nám teď měnit rozvrh.

Neděle

Venku je psa, že by počasí nevyhnal. Dneska se nám tudíž z postele extrémně nechtělo, ale co naplat. Jak já se těším, až se doma vychrápu a nebude kam a proč vstávat… <3

Unity tedy tento týden oficiálně konečně končí. Už včera kolegové některé připravovali na náš deep clean, my si na to připravíme dnes a zítra další, a od středy ty deep cleany začnou. Mám z toho trochu bobky a nechce se mi do toho, ale na druhou stranu jsme si to vyzkoušeli teď na největší chatě na ostrově, kde jsme s tím pomáhali kolegům a pomáhat budeme i zítra a v úterý. Myslím, že až se mi tam nebude motat nikdo pod nohy, budu z toho klidnější, jediný stres je vždycky posoudit, co je tolerovatelně poničené a co se musí vyměnit. Pokud se snažíte dosáhnout maximální dokonalosti, měli byste vyměnit každou lehce dráplou skleničku nebo škrábnutý toaster, ale finančně by to samozřejmě nedávalo moc smysl, takže jej to vždycky o balancu a dilematech, co tedy jo a co ne.

Z Couchsurfingu mám už dvě „možná“ na Londýn. Je ale třeba shánět dál, abychom si mohli být jistí, a až budeme vědět detaily letu z ostrova, musím posehnat i Exeter a Brighton. Taky mi dorazil nový příručák – můj první vlastní – a koupili jsme nové vakuové pytle. Už jsem z toho fakt natěšená a chytám cestovní horečku. Nejradši bych jela už tenhle týden, máme tu teď takovou vlnu vichrů a slejváku, že bych fakt dala nevímco za dovolenou a možnost nevystrčit patu z baráku. Ovšem z baráku, kde mi za zdí nechrchlá a nedáví se to čuně od Černého moře.