Pět lidí ve člunu a dron

Nakonec se ještě naskytla příležitost k článku. Téměř na poslední chvíli se nám podařilo splnit si důležitý bod z to-do listu a vyjet s Jeffem na jeho člunu na moře. Na dobré počasí a vzájemnou shodu plánů všech účastníků se čekalo několik týdnů, takže mě mrzela představa, že si to asi budu muset odpustit kvůli bolení v krku, které bylo den předem dost silné a nechtěla jsem tu nemoc ještě podporovat. Nakonec se mi ho ale nějakým zázrakem podařilo na ten jeden den zbavit, a to i přesto, že jsme předchozího večera byli na dvou akcích a na té druhé jsem se při vokálním davovém hlasování pro nejlepší kostým tak ukřikla „hlasováním“ pro kamarádku, že jsem z toho dostala příšerný kašlavý záchvat a museli jsme odejít – tedy ono beztak bylo už pozdě, ale tohle byla taková tečka, po které už jsem tam fakt nechtěla být.

Pan M. se na to třásl i z toho důvodu, že měl nachystaného Fafíka, tedy drona, a že bude točit. Jeff s námi objel pořádný kus ostrova ve snaze najít nějakou pořádnou skupinu mořských vyder, ale neměli jsme štěstí, nacházeli jsme jen jednotlivce. Ten poslední tedy stál za to, objeli jsme ho několikrát a měli ho před sebou jak na talíři, než si řekl, že už to stačilo a zdrhnul nám pod hladinu. Bohužel jsem nevěděla, že ho bude Jeff tak objíždět, takže jsem se zprvu neobtěžovala vytahovat foťák, a když jsem to pak udělala, už bylo pozdě. A přitom ty jeho rozkošné ploutvičky! A mával nám packou! 🙂

Kromě vyder jsme hledali taky lachtany, ti byli ještě o hodně obtížnější na nalezení, neb je na vzdálených kamenech nebylo skoro možné rozeznat, a to ani s dalekohledem, a krom toho jsou hrozně ostražití. My je ještě vůbec neviděli a oni už prchali do vody. Vzhledem k tomu, že otravovat lachtany tu není dovoleno, a těch pár zvědavců, co se nám několikrát přiblížili k zastavenému člunu, nepostálo nad hladinou dost dlouho na fotku, tady je to se záběry ještě horší, ale zážitek to byl přesto super.

Velryby se tu bohužel vyskytují až v létě, takže tenhle sen musí ještě počkat. Nicméně kvůli nim (bývají tu keporkaci!) a proto, že v létě jsou všechny ty suché hnědé kopce úplně nepochopitelně vysaturovaně zelené, začínáme zvažovat, že bychom se sem přece jen někdy vrátili. Mimoto jsme si tu v posledních dnech udělali další hrstku přátel a s mnoha lidmi si tu rozumíme takovým způsobem, že je trochu k mrzutosti, že jsme na sebe neměli víc času.

Taky je fakt, že v tomhle předjarním období to tu za moc nestojí. Počasí jsme měli dost mizerné, a hlavně příšerně nevypočitatelné a proměnlivé. Spoustu věcí, které jsme chtěli dělat nebo vidět, jsme tudíž prostě vůbec nemohli uskutečnit. K tomu mé zdravotní výkyvy. Říkám si, že mít druhou šanci v létě by nemuselo být marné. I třeba jenom dva měsíce. Jen nevím, jestli bych měla sílu na to, dát tu cestu znovu. A jestli nejsou dva měsíce zase přece jenom málo.

Jeff při našem výletu trval jen na jedné věci – pan M. mu musí natočit tenhle přes sto let starý vrak, který  sem dotáhli a pak už tu zůstal. Jeff tvrdil cosi o stovkách mrtvol pod ním, ale jemu se nesmí věřit. Už ráno na nás celý nadšený vytahoval informaci, že nám během naší nepřítomnosti přejmenovali Českou Republiku na Czechii, a když jsme mu řekli, že je to hoax a blbost, byl hrozně zklamaný. A naschvál pak to slovo použil ještě asi stokrát během dne, když mluvil o tom, jak za námi přijedou a my ho pozveme na pivo a tak 😀

Na člunu jsme celkem strávili asi čtyři hodiny se dvěma zastávkami na souši, jednou tedy jen na kopečku u vraku, jednou na plážičce „u dvou medúz a vodopádu“. Párkrát jsme se vznášeli na vodě poblíž břehu a čekali, co ti lachtani, jestli připlavou. Fukec byl na lodi slušný, ale pro jednou jsem měla dobře vyřešené oblečení, takže mi bylo skvěle. Nicméně i přesto se mi povedlo uhnat si „windburn„, tedy spálit si čumák ledovým větrem – asi ve spolupráci i s trochou sluníčka (ale zase tolik ho nebylo) – a mít večer tak trochu pocit úžehu. Taky nám to oběma pořádně naklepalo kostry, vlny nebyly až tak obrovské, ale skákali jsme přes ně takovou rychlostí, že to byly dopady nepříjemně silného rázu, i přes silnou podložku.

Bolavá záda neoceňuju, ale z toho spáleného nosu mám podivnou radost. Připomíná mi to, že už za chvilku budu ležet na rozpálené terase na chalupě, kam nikdo nevidí, do uší pouštět hudbu a nerušeně chytat bronz. Zpěv ptáků, bzučení včel a šum tátovy brusky na dřevo. Pohodička… 8)

Nejzajímavější fotky z výletu samozřejmě zatím nemám, pan M. naprosto nestačí mé nutkavé potřebě psát články ihned po zážitku a krom toho má plné ruce důležitějších věcí. Například, neptejte se mě jak, ale podařilo se mu přerezervovat půjčení auta tak, že to vyšlo mnohem levněji než podle té nabídky z helpdesku a bez problémů. Tedy ještě se může cokoli pokazit při přebírání, pořád máme trochu zmatky v tom, jestli budou spokojeni s našimi doklady, ale snad ano, takže se zdá, že výlet je v tomto směru zachráněn, až se mi tomu skoro nechce věřit.

Od Randyho jsme totiž pořád nedostali odpověď a z toho, co jsem vygooglila, se zdá, že nejen autobusy, ale i vlaky na Aljašce otevírají sezónu nejdřív 9. května, a totéž platí o všech dostupných kempech, lodgích a motelích. Takže před půlkou května se tam prostě asi nikdo bez auta nedostane nikam nebo já nevím O.o Nebo jestli dostane, tak se to musí řešit mimo internety a na těch se o tom nedozvíte.

Došla taky už většina vybavení, které jsme si objednali, včetně nafukovací karimatky navíc, kterou pan M. objednal omylem a budeme ji muset vracet. Pitomě se to zkomplikovalo tím, že pan M. si ji objednal nejprve sám, pak mně nabídl D., že mi to může koupit přes nějakou stránku, kde má slevu, ale ty ostatní věci tam neměli, takže ty mi pan M. objednával z Amazonu. No a zapomněl odškrtnout tu podložku. Nejlepší na tom je, že ještě nevím, kolik dělalo na té podložce od D. poštovné a jestli to s ním nebude dražší než ta sice dražší podložka přes Amazon, kde ale pan M. poštovné neplatil 😀 No, srandy kopec. Někdy si člověk zbytečně komplikuje život ve snaze si ho zjednodušit.

Včera za námi jako na zavolanou po hrozně dlouhé době znovu přišel kocour, takže jsem naměkko, že jsem se mohla rozloučit. Bude mi chybět, magor jeden. Jako obvykle dlouho nepobyl, prozkoumal celou chatku, na několik vteřin si lehl na několik míst, rozházel plno chlupů, vyleštil podlahu, ňafl pana M. a pak už zas chtěl pryč. Tak čau, kocoure. A díky za návštěvy.

Večer jsme se pak naposledy sešli s partou na večeři u Sharon a naposledy si zahráli. Bylo to super, byť jsem byla unavená, užehlá a už zase s bolavým krkem. Zatím nemám čas to vnímat, ale je mi jasné, že až se s námi odlepí to malé uřvané letadlo z Unalasky, jen půlka pocitu bude patřit té pověstné úlevě, o níž občas mluví teta. Druhou půlkou mě bude svírat u srdce, že jsem tu právě potkala tolik neuvěřitelných lidí a že je hned zase opouštím. A ještě nám na rozloučenou zpívali Leaving on a Jet plane, což byla moje první cestovatelská srdeční písnička. Tehdy jsem ji v slzách na letišti zpívala expřítelovi, když jsem poprvé letěla do Anglie dělat au-pair a netušila, jak mi to změní život.

Uf. Co naděláš. Je čas na další dobrodružství.