Pět týdnů

Ještě žijeme, ale máme dost.

Velikonce stály za to. Hodně lidí, hodně práce, o dost špinavější chatky, spousta špinavého prádla na roztřídění během večerních „duties“ neboli prostě večerní části práce, která se odehrává v Depu. Mnohem víc lidí na ostrově znamená o kapku obtížnější pohyb  po silnici, zvlášť proto, že Angličan Neagličan, na nějaké strany tu všichni dlabou a kolikrát vás dost nepříjemně překvapí blbec za zatáčkou na straně, kde nemá co dělat. Samozřejmě to „okomentuje“ nechápavým výrazem, jako že ten blbec jste vy. Ale co naděláte. Navíc, v mnoha chatkách během Velikonoc zůstávalo dost neuvěřitelné množství jídla a kdybych si poctivě a inteligentně vedla záznamy, kolik za týden utratíme, během podobně bláznivých období se ta cifra bude dost blížit nule, alespoň co se nakupování ve zdejších vodách týče. Amazonu, hlavně kvůli všelijakým veganským superpotravinám a, ehm, nutelle, nedáme pokoj 😉 😀

Počasí se dost zlepšilo. Už se dá jezdit jen v mikině, ovšem pořád je třeba mít ji zapnutou ke krku a na uši pořádně narazit čepici. Zvlášť ve spěchu, kdy není před odjezdem z chatky moc čas vychladnout, neřeknete fň a už vás bolí v krku, že jste ofoukli na kole.

Hosté už blázní. Děti pobíhají po ostrově – a klidně i v krámě – naboso a v kraťasech a rodiče je klidně nechají (protože nějaká hygiena proč jako, žejo), nemálo bláznů jsme už viděli se koupat, ačkoli podle nás je moře šíleně ledové a nedovedeme to pochopit. Minulou neděli jsme si udělali neplánovaný výlet na sousední ostrov Bryher, a když jsem musela strávit asi deset sekund nohama ve vodě, abych vytáhla pana M. na břeh, myslela jsem, že umřu bolestí. Jako by mi ty nohy někdo zavřel do svěráků a brutálně utáhnul. Angličani jsou cvoci.

První jízda. Jsme na vodě!

Náš člun se jmenuje Seahawk Squirrel a stál v přepočtu asi třináct set, což je pakatel. Seahawk, protože to je na něm napsané, a Squirrel prostě proto, že to byla naše oblíbená kočka, budiž jí kočičí nebe lehké a plné lahodné šunky a smetany 8)

Tu minulou neděli bylo obzvlášť pěkně, a tak jsme se nechali zlákat Davidem k poflakování okolo bójky v zátoce New Grimsby, z čehož se nakonec vyklubal krátký výlet na Bryher. Původně jsme si to chtěli nechat na některý jiný den, ale když nás moře samo odneslo na půl cesty, těm dobrodružnějším z nás se těžko odolávalo, a protože vesla drželi v rukách oni, my zbylé jsme se holt vezly 😀

Nakonec to nebylo úplně marné. Ten ostrov má úplně jinou atmosféru, je tam mnohem míň lidí a hlavně žádné známé tváře. Navíc tam mají krámek, kde jsou ceny o dost příznivější než u nás, a až se někdy trefíme do otevírací doby, určitě bude stát za to ho navštívit a trochu vybrakovat o nějaké brambůrky a možná i maso – to jsme měli naposledy… no, už je to hodně dávno. Když nepočítám nalezený slaninový quiche, trochu slaniny samotné a pár sausagů u ohně, jsme od svého příjezdu sem prakticky vegetariáni a co nenajdem, to nemáme.

Vůbec to nacházení jídla v chatkách je velice příjemný bonus. „Nakupujeme“ tak hlavně zeleninu, jogurty, másla a občas trochu sýra, mléko (většinou ho už ale posílám do Depa a nechci to ani cítit – krom dnešního mandlového 8)), samozřejmě často i zbytky vína, pivo v plechovkách, chleby a bagety (které bychom si normálně nekoupili), občas různé čokolády, mentosky, krekry a sušenky, ovoce (našli jsme slušný kus ananasu, to byla bašta), konzervy, brambory, rýži či olivy, a ve sprchách se občas objeví i nějaký ten zbytek voňavého sprchového gelu nebo šamponu. Pravda, všechno to sklidit a rozhodnout se, co si nechat a co poslat, mi zabere dost času, ale už tolik lidí mi řeklo, že jsem neuvěřitelně rychlá, že tomu snad i začnu věřit a budu si myslet, že si můžu dovolit ho tak ztrácet.

Ono to totiž vážně vypadá, že nebývá zvykem, aby ženské po dodělání kuchyně měly čas na dělání prachu, luxování, vytírání nebo dokonce pomoc s okny. Tak nevím, nechci si moc fandit a navíc mi to nejde do hlavy (většinou mi spíš připadá, že něco dělám zbytečně složitě a zdlouhavě), ale asi jsem měla dobré učitele nebo nevím, většinou vše zvládám s velkým náskokem. Jenže je taky pravda, že tam, kde mají uklízet dva, teď často uklízí dva a půl (čili jeden člověk navíc na půl času) nebo i víc lidí. Šéfová (ona tedy není vyloženě šéfová, ale je to vrchní manažerka a vedoucí) vyhrožuje, že to tak v létě nebude. Nedovedu si představit, jak to budeme zvládat.

A už vůbec si nedovedu představit, jak bychom měli s panem M. zvládat tak zvané Sea Garden Units, což jsou menší chatky nebo spíš oddíly pro dva až čtyři lidi, na něž nás teď zkouší šéfová naverbovat. Dělají se jiným způsobem, patří do nich trochu jiné věci a míň nádobí, hosté v nich ale zůstávají ne na týden, ale třeba klidně jen na den nebo dva a denně je třeba jak převlékat či předělávat postele (z dvojpostelí na dva singly, kupříkladu, což vyžaduje výměnu celého povlečení i peřin), tak dělat tak zvané incleany,  z nichž mám celkem hrůzu – je to prostě úklid chatky za přítomnosti klientů a jejich věcí. Co je na tom všem ale nejhorší – narozdíl od všech ostatních chatek, do těchhle nejezdí žádný řidič přivážet, co máte mít, ptát se, co potřebujete, aby vám to dovezl, a odvážet na konci koše a pytle se špinavým prádlem, vyměněnými peřinami nebo věcmi, co byly v chatce navíc. Všechno si musíte dotáhnout z nedaleké úschovny (takové menší Depo), sami připravit (do normálních chatek to večer po práci připravují speciálně na tu práci přidělení lidé) a taky sami odtáhnout. A místo tří hodin (nebo aspoň jedné a půl, jak je zvykem u normálních menších chatek), na tyhle jednotky máte z bůhvíjakého pošahaného důvodu vždycky mít jen čtyřicet pět minut. To-prostě-nejde.

Jenže když se madam vrchní rozhodla, že nás na to přidělí, nemáme moc možnost se tomu vzepřít. Nikdo to nechce dělat. A my bydlíme blízko. Tak nezbývá než doufat, že to bude trvat co nejdýl, než nám to napaří (ti, co to dělají teď jako svou jedinou náplň, by měli odjíždět až tak v červenci, tak snad tam do té doby moc chodit nebudeme), a že do té doby přijdeme na to, jak to udělat vážně superrychle. Třeba to nakonec i půjde.

Nejlíp je ale stejně na pláži. Sobotní večer nebo neděle, když je hezky, ale i když není. Všichni vědí, že máte nárok na opravdu zasloužené volno, a nikdo vás s ničím neotravuje. Nikdo vám ho nenabourává. Všichni vědí, že se potřebujete opravdu pořádně zregenerovat, pokud máte další týden dát v pohodě. To se mi na tom líbí.

Celkem by mě zajímalo, jestli tohle bude můj strop. Můžu pracovat ještě hbitěji, ještě poctivěji? Když jsem náhodou mimo kuchyni a pomáhám třeba s domem, postelemi a podobně, potím se jako blázen – zvlášť v gumových rukavicích mi ruce plavou a po návratu domů „vypijou“ tři tlusté dávky nivey, jen to mlaskne. Že člověka bolí záda a kdesi cosi, to je jasné. Dá se na to ale zvyknout? Nebo má moje tělo nějakou hranici, za kterou nemůže jít? Jak na tom budu zdravotně po uplynutí těch deseti měsíců? Jak se v tomhle náročném „terénu“ osvědčí všechny ty zajímavosti, co teď s panem M. zkoušíme? Ranní smoothiečka plná veganských a raw veganských vychytávek, matcha tea, kvalitní burákové máslo, ořechy, raw kakao, banány, raw kokosový tuk, nově pan M. pořídil taky maca powder. Má to být cosi magického, co dodává energii a pomáhá s pletí, vlasy, ale třeba i dámskými bolestmi. Na to jsem zvlášť zvědavá, poslední tetina návštěva mě vzbudila v šest ráno takovou bolestí, že jsem se do sedmi kroutila na posteli ve snaze nějak si na to břicho lehnout a ještě usnout, a v sedm jsem už ani nečekala na budík a posnídala hezky zčerstva algifen. Tohleto prostě nejde.

Pořád myslím na domov. Včera zvlášť, protože mi konečně dorazil dlouho očekávaný balíček od našich. V tátově obvyklé krabici, do níž balí mineralogické záležitosti svým zákazníkům, převázané jeho motouzem, v jeho klasickém nerozmotatelném stylu – samozřejmě všechno ještě oblepeno lepicí páskou tak, že se do toho pomalu nedostanete 😀 A nadepsáno máminou rukou. A vevnitř spousta věcí a spousta fidorek a tatranek. Člověk si představuje ruku, která ty věci vybírala, obchody, kde je nakupovala, a jak je opatrně vkládá do krabice a srovnává, aby se jich tam vešlo co nejvíc. Představuju si, jak to nesli spolu na poštu a jak u toho na mě mysleli. Přemýšlím, co tam asi doma všichni dělají. A přátelé to samé. A hrozně moc se těším, až tam zase budu a dostanu na talíř pořádný řízek s bramborovým salátem. Je mi jedno, jestli to bude prosinec nebo říjen, beztak budu mít Vánoce.

Život tady mě zase nutí přemýšlet, co si pro nás vysnívám dál. Denně nás oba testuje, každého zvlášť a oba dohromady. Jestli to vydržíme. Jestli se nepohádáme kvůli nějaké blbině, protože toho máme moc. Jestli se naučíme spolu líp komunikovat. A jestli tím dokážeme vším projít a pak zase vyzkoušet něco dalšího. Představuju si, zvlášť v těch pěkných malých chatičkách, jak by mohl vypadat život v tak malém domečku. Naplňuje mě to radostí. Představuju si, jak bych si to tam zařídila, a co bych dělala během dne. Myslím tak trochu i na věci, které k tomu štěstí nikdy nebudu potřebovat. Na skříň plnou hadrů, které nebudu potřebovat celý rok. Na to, jak bláznivě jednoduché tu je vyžít se dvěma, třemi tričky. A když to jde tady, proč by to nešlo i doma, třeba s deseti? Beztak se už zase těším na to, jak budu doma debordelizovat a jak pomuchlám kočky. Myslím, že život bez koček je pro mě jedna z nějtěžších věcí na tom všem vůbec.