Plány? K čemu?

Přiznávám, že takhle brzo jsem to nečekala. Sotva jsem si stačila zvyknout na pocit bezpečí a klidu, všechno se najednou začalo bortit jako domeček z karet. Připadá mi, jako by mě teprve teď čekala nějaká vážná životní zkouška, a všechno doteď bylo jen hraní si na život. Možná to beru jen moc dramaticky, ale nevím, jak jinak to brát.

Plány, co nevychází. Hluboké promluvy a slzy. Nevím, co bude dál, a tentokrát to nevím velice tvrdě. Dokud šlo jen o mě, všechno bylo svým způsobem možné, ale co když z téhle situace není cesta ven?

Pan M. si chce splnit svůj sen a já mu v něm nemůžu bránit. Zoufale chci, neumím si představit svůj další život bez něj. Měli jsme plány, možná ne příliš konkrétní, ale byly tu, a mně prostě, zdá se, vůbec nenapadlo, že by to všechno mohlo ztroskotat na takové blbosti jako je můj věk. Netušila jsem, že dostat se pracovně do Ameriky je pro někoho nad 27 let, kdo nestuduje, tak obtížné. Vůbec mě nenapadlo, že existují nějaká věková omezení. A teď co s tím?

Nemůžu po panu M. chtít, aby svůj sen vytrhl z pomyslného zápisníku a prostě zmuchlal a vyhodil. Kdyby mi tenkrát jeden můj dávní expřítel neřekl, ať jedu, tak bych možná nejela, a jak by teď vypadal můj život, o tom se můžu jen dohadovat. Ten krok byl pro mě každopádně zlomový. Jenže vím, jak to s námi dopadlo. Samozřejmě jsme neměli v žádném případě tolik společné minulosti jako mám teď s panem M., a ani jsme se ještě nepřiblížili tomu, abychom plánovali budoucnost, přesto mám pocit, že nemůžu říct nic jiného, než „jeď“. Že to prostě nejde. A to pomyšlení mi trhá srdce a zabíjí ve mně veškerou představivost ohledně toho, co bych si bez něj počala sama. Chtěli jsme si plnit ještě tolik dalších snů, navštívit tolik zemí, ale to se máme rozdělit? Jakákoli další dobrodružství mi bez jeho přítomnosti prostě nedávají smysl.

A jsou tu i horší dilemata…

Mluvili jsme. A vysvětlili si to. A dostala jsem jeho povolení. Ještě to zkusíme.

Asi mi nezbyde než znovu naskočit na vlnu, která se na mě řítí, a doufat, že tím nějak propluju, jako vždycky. Blahodárná i proklatá skotomizace se o mě opět pokouší a já jsem na jednu stranu nadšená z toho, že mám možnost znovu sebe sama prověřit a zjistit, jestli mi všechny dosavadní zkušenosti pomůžou tentokrát tím procesem projít o něco důstojněji a smysluplněji, nebo jestli z toho budu šílet.

Plány jsou zatím příliš vágní, než abych se o nich rozepisovala, a navíc mám podivně nepříjemný pocit z toho, že nejsou v mých rukách, ale na druhou stranu, můžu se radovat, že toho možná nebudu muset tolik řešit, že to za mě vyřeší a naplánují druzí a ode mě se čeká jen že se podvolím a udělám všechno, co mi řeknou. A tohle je přesně to, co se vás už léta snažím naučit – že to ani ve vašich rukách být nemusí. Mohla bych klidně říct, že nikam nejedu. Mohla bych říct, že se mi nechce od rodiny, že jsem teprve přijela a že jsem si ještě neodpočinula. Že je mi doma dobře a nepojedu nikam do zimy, vždyť na to nemám ani oblečení a bla bla bla, kecy prdy.

Ale čeho bych pak dosáhla? Jsou sny, které si nesplníte tím, že budete sedět na prdeli a pokračovat v tom, co zrovna děláte. Jsou sny, které se dají splnit vlastně jen nepříjemnou cestou drastického vybočení z komfortu, a čím míň jste na taková vybočení zvyklí, tím nepříjemnější to může být. Ale možné to je, o tom nepochybujte, a je úplně jedno, jak teď vypadá váš život a co jste za člověka. Může se to stát i vám.

Ještě jsem nedojela obvyklé kolečko po úřadech, a už musím vymýšlet, že hned po jeho dojetí bude následovat druhé, a znovu se odhlašovat. Mám omezený čas, ne tak omezený jako posledně a z toho mám radost, ale omezený přece. Klidný spánek je mi už zase nedostatkovým zbožím a nejsem si přesně jistá, co mě čeká. Snažím se meditovat, ale kdykoli se do toho pustím, netrvá to dlouho, než mi v hlavě vyskočí nějaká myšlenka, kterou si musím honem zapsat, něco, na co nesmím zapomenout. V podstatě se dá říct, že to je super, díky tomu snad možná nakonec na nic moc nezapomenu, ale není to samozřejmě to, co od té meditace zrovna teď chci.

Věci, co jsem teď chtěla spáchávat, už asi nestihnu, určitě ne všechny, i když mi věřte, že se budu snažit. Blogové plány asi víceméně taky odložím. Jelikož nevím, jak přesně budou vypadat další tři měsíce, nemá moc smysl si hrát s podobou blogu teď – však ono se to vyvine podle situace. Vinted holt zase pozastavím. Vyklízení pokoje taky počká. Když vím, že jedu jen na tak krátkou dobu, za tou vší panikou se vždycky dostaví velice příjemný „ocas“ uklidnění a pocitu jistoty. Vím, že ať se teď stane cokoli, v podstatě jedu podle plánu a ještě před létem už budu zase doma. Na všechno budu mít dost času pak.

Samozřejmě, vědomí, že během léta budu muset nějak vyřešit klíčový problém s Amerikou a věkem, mě nakonec vždycky znovu doběhne dalším záchvatem paniky, ale tím, že v tom všem mám ještě na pořádku alespoň dva, tři měsíce dovolené, se to všechno zase stává úplně novým zážitkem, novým vesmírem, novým životem.

A až se vrátíme z případné Ameriky, čeká nás ještě Nový Zéland. Pro mě jen tak tak na stihnutí do třiceti let. Sen, který jsem v sobě vždycky nosila, vášeň, kterou jsem zahořela už ani nevím kdy a kvůli čemu, snad kvůli všem těm dokumentům v televizi (v dobách, kdy jsem se na ni ještě dívala), snad kvůli tomu, že mi připomíná všechno, co miluju i na Irsku a Skotsku, snad proto, že ta země a její zelenost mi dává smysl, snad proto, jak magicky a elfsky zní už jen to jméno.

Ano, jsou sny, pro které musíte na chvíli zapomenout na všechno a na všechny a musíte se prostě nechat strhnout. Držte mi palce.