Pocity

Nikdy jsem nechtěla řešit odjíždění narychlo. Ať dělám, co dělám, vždycky se snažím vyhnout příliš náhlým velkým změnám, a na odlet do příští práce jsem chtěla mít čas se psychicky i fyzicky připravit, alespoň dva týdny.

Jenže najednou je tu nabídka, která nepočká, a najednou musíte žonglovat s x věcmi naráz, aniž byste měli jakékoli záruky, že všechno vyjde. Boj s úředním šimlem je vysilující a nervydrásající. A vlastně i když vyjde, pořád tak úplně nevíte, do čeho jdete.

Proč to všechno tedy podstupuju? Protože to potřebuju. Musím něco dělat, něco velkého, o čem můžu doufat, že z toho jednou budou zajímavé vzpomínky. Vždycky jsem s napětím četla o lidech, kteří se zničehonic sebrali, chopili se příležitosti a změnili svůj život. Vyskočili ze své komfortní zóny bez padáku a bez představy, co bude, a ten volný pád je zocelil a dal jim sílu a inspiraci k úžasným věcem. Otevřel jim oči v tolika směrech, a vždycky je co nového se učit. Takové lidi vždycky obdivujeme, závidíme jim, možná, mnozí z nás „vědí“ (respektive jsou předsvědčení), že jimi nikdy nebudou. A mě baví to přesvědčení bořit. Dokazovat pořád znovu sobě i světu, že tohle může potkat opravdu kohokoli, jen stačí se tomu otevřít. Svět příležitostí a lákavých cizích světů, svět bláznivých událostí není otevřený jen těm, kdo jsou vyloženě dobrodružné povahy nebo jsou kdovíjak fit a zdatní, jak to mnohokrát působí. Ten svět je otevřený každému a je to jen a jen na vás, jestli ty příležitosti budete vyhledávat nebo se jich chopíte ve chvíli, kdy kolem vás proletí. Čapnout to za prdel může každý, jen buďte připraveni, že se vám z té rychlosti bude zezačátku nejspíš dělat blivno, protože na to nejste zvyklí. To ale neznamená, že to není pro vás.

Život nesmí být nudný, nesmí vás limitovat. Někde uvnitř sebe mám svoje další verze, které jsou schopné podle mého starého já neuvěřitelných věcí. A já je chci znovu a znovu nacházet, chci posouvat svoje limity, chci zjišťovat, kdo vlastně jsem a čeho jsem schopná. Všechno je to stejně vždycky jen a jen o hledání sebe sama skrz poznávání okolního světa. O hledání smyslu čehokoli, o hledání inspirace, co po sobě zanechat a jak naložit se svým časem. O riskování a objevování, o nových tématech k hovoru a nových vzpomínkách. O nových lidech a změně prostředí. O krásných fotografiích a o tom, aby bylo na co vzpomínat a o čem vyprávět. Až mi bude třicet, nechci mít za sebou život člověka, co nikde nebyl, nic neviděl a jen tak se plácá na tom svém domácím písečku. Chci život prožít, protože nevím, kdy ho budu muset vrátit do rukou všehomíra. Nevím, na jak dlouho mám zakoupenou jízdenku, to neví nikdo z nás „zdravých“ jedinců, a to je poměrně často ironicky naší nevýhodou, protože si myslíme, že náš čas je nekonečný, nepřemýšlíme o budoucnosti a neplánujeme ji. Carpe diem je pro nás pojem tak vágní, tak bezvýznamný, neumíme ho pochopit, nemáme strach, že něco prošvihneme a něčeho budeme litovat. Přitom právě ten strach vás může vybičovat k těm nejbláznivějších a nejúžasnějším věcem a snad právě proto ho v sobě pěstuju. Představa, že budu umírat s vědomím, že jsem toho měla zkusit víc, mě děsí ze všeho nejvíc.

Chci vidět všechny kouty světa a nacházet novou naději, že může být líp a život skutečně není mizerný a nezajímavý. Že je možné žít úžasně. A zatím jsem se vždycky přesvědčila, že to za ty nervy a oběti stálo.

První noc jsem skoro nespala. Třásla jsem se jako ratlík zimnicí a myšlenky a obavy mi hlavou vířily takovou rychlostí, že mi z toho bylo špatně. Měla jsem halucinace, v hlavě se mi odehrávaly nesmyslné scénáře, které nedovedu ani popsat, ani si je už nepamatuju, vím jen, že mě vystresovaly až do takové míry, že jsem se ve tři ráno běžela solidně vyzvracet. Pak jsem usnula všeho všudy tak na dvě hodiny dohromady a v šest ráno jsem věděla, že už znovu nezaberu. Tak jsem se sebrala k počítači a šla alespoň googlit informace k získání NINu, abych byla případně trochu připravenější na další telefonát, který mě měl čekat po deváté. Měla jsem takový strach, že mi řeknou, že je problém s naším telefonním číslem nebo čímkoli jiným, v čem jsme nebyli úplně upřímní, že jsem se musela objímat, abych se nerozpadla samými obavami. Psala jsem Hance, vymýšlela, jak to ještě jinak provést, a bylo mi zle z té bezmoci, že to nemohu udělat bez pomoci druhých.

Aby toho nebylo málo, když přišla devátá, nedovolala jsem se a musela odejít k narychlo sjednanému zubaři s nervy na pochodu. Bylo mi sice líp než v noci, ale byla jsem unavená, hladová, bylo mi zle od žaludku a netušila jsem, jak to s tím telefonátem bude. Ani jsem neměla sílu bát se ještě toho zubaře, šla jsem tam trpně s vědomím, že mě to pak zase bude pět dní bolet, ale je to nevyhnutelné.

Nakonec to nebylo zlé. Dělal na mě jen asi půl hodiny, nic jsem necítila, bylo to výrazně levnější než podobný zákrok na jiném zubu, co mi dělal minule, a po opadnutí injekce jsem necítila vůbec nic, až jsem tomu nemohla věřit.

A tak jsem jela dál. Po pár dalších pokusech prorazit obsazenou linkou jsem se dovolala. Na telefonu tentokrát seděla žena, které bylo mnohem líp rozumět a byla mnohem vstřícnější než týpek den před dní. Datum schůzky jsem pořád ještě nedostala, ale aspoň jsem pochopila, proč to tak je – a sice že takhle dopředu ho nejsou obvykle schopni zařídit. To, že ho dostal pan M., bylo štěstí. A tak jsem po zavěšení věděla, že mě čeká ještě další telefonování a doufání, že se nakonec podaří zařídit mi schůzku na stejný den jako panu M., že to všechno vyjde a že ten pohovor zvládneme a dostaneme NIN, ale byla jsem celkem uklidněná, že ta šance je veliká. Další kvanta googlení mi pomohla vyřešit pár otázek, které mi mezitím vyvstávaly v hlavě, a uklidnit se ještě víc. Podařilo se mi změnit adresu doručení našeho zvacího dopisu, aniž by se někdo příliš vyptával, s telefonem je to zatím v pořádku, snad to půjde.

Když se to všechno ze dne na den začne dít a jste uprostřed toho procesu, je všechno špatně. Všechno je na hlavu. Nic z toho nechci zařizovat, nechci na to myslet, nechci nikam odjíždět. Nechci opouštět rodinu a kdo to nikdy nezažil, tomu je těžko popisovat tu neuvěřitelnou tíhu nostalgie a smutku, která vás zavalí ve chvíli, kdy se dozvíte datum svého odjezdu,  a kterou prožíváte při každém sebemenším přesunu svým rodným městem. Místa najednou vypadají jinak. Vaše vnímání je osekané. Rozbuší se vám srdce při pohledu na kostel, kolem nějž jste šli v poslední době stokrát a stěží jste si ho všimli. Je těžké vnímat, jestli je na semaforu zelená nebo ne. Je těžké se rozhlédnout, jestli něco nejede. Chce se vám brečet, je vám nevolno a máte pocit, že ať děláte, co děláte, jednáte nekonečně sobecky. Kašlete na rodinu a přátele a zanecháváte je tu, jako by na nich vůbec nezáleželo, což přitom vůbec není pravda. To oni vás připravili k tomu, abyste ten krok dokázali udělat. To oni vám drží palce a pro ně jste ochotni to všechno podstupovat, abyste jim dokázali, že jsou i jiné cesty, jak žít svůj život, a že i taková věčná smolařka jakou jsem já, i takový nervák a bezradný tvor může prožívat taková dobrodružství. I jim by se to mohlo stát, i oni by se mohli svézt na té vlně. Vím dobře, jak jsem si takovou vlnu léta přála, a tak teď, když se na ní vezu sama, horečnatě se snažím rozstřikovat tu vodu všude okolo sebe, aby všichni věděli, že jim kdykoli podám ruku, když budou chtít naskočit. Tak, jako bych si tehdy přála, aby ji někdo podal mně.

Ať se děje co se děje, tady je doma. Tady je dětství, mládí, dospívání, tady jsou vzpomínky. Ty horší, ale i ty lepší. A to se nikdy nezmění. Tady budu mít vždycky kořeny, odtud jsem vyšla a tyto ulice sledovaly můj vývoj po dobu jim celkem nepatrnou, ale mně věčnou. V krku knedlík, cloumají mnou emoce, ale vím, že stojí za to si tím projít. Trochu si přeju, abych nebyla taková, abych to vůbec neřešila a mávala nad tím vším rukou, aby mě to vůbec nevzrušovalo. Ale kdyby to bylo jinak, nikdy bych si z toho nedovedla odnést tolik, nikdy bych nebyla schopná tu vlnu nadšení předávat dál, a to je asi to, co mě pohání.

Dnes už je všechno zase trochu jinak. Zatím se nám daří všechny kousky zasazovat do mozaiky, i když momentálně nevíme, jak to přesně do sebe všechno zapadne. Mně se podařilo domluvit si pohovor na NIN na stejný den jako pan M. a pojistila jsem nám aktuální doklad adresy zjištěním, jak zaslat aktuální bankovní výpisy k Ashleigh domů. Pan M. vyhledává spojení a společně se snažíme vyžonglovat finanční otázku. Na bookování všeho dopředu nemáme prostředky na anglických účtech, něco se tedy možná bude muset platit z českých nebo až na místě. Do toho nám neustále píše Hilary, naše snad budoucí šéfová, a velmi nás urguje, ať už máme vše zařízené, protože jinak nemůže zabookovat naši dopravu z Penzance na ostrov Tresco, která je sama o sobě taky dost komplikovaná, ale kterou naštěstí hradí ona.

Všechno je pořád trochu rozmlžené, ale už to začíná dostávat podobu a já jen vím, že se nemůžu dočkat, až už to bude v procesu, až už budeme všechno vědět a budeme jen vykonávat.

Došlo mi, že jsem se začala spíš těšit. Ne na ten ostrov, toho se pořád děsím, ale myslím na to, že příští středu doletíme na Gatwick a setkáme se znovu s Ashleigh a Nigelem. Uvidíme znovu Little Thakeham. Uvidíme místa, která nám toho vloni a předloni tolik dala, uvidíme rozeskotačenou Daisy a uvidíme všechny kočky. Zajdu položit kytičku na Squizzinčin hrobeček a která chlupatá koule mi neuteče, tu podrobím jí krajně nepříjemnému umačkání láskou. Jak mně ty kočky chybí, to se nedá popsat.

Dostaneme svůj starý pokoj, na ty dvě noci. A měli bychom mít k dispozici i autíčko. Nejspíš se tedy vypravíme na trochu žrádelního nákupu, osvěžíme se a probrouzdáme okolí – i když počítám s tím, že Ashleigh nás bude spíš chtít uctít nějakou honosnou večeří v typicky anglickém stylu, kterému se my trochu smějeme, ale je to vždycky doják a taková příjemně rodinná akce plná patosu a usmívání se.

Ve čtvrtek nás pak znovu uvítá Brighton a tam se taky moc těším. Ráno mám pohovor, pak budeme mít chvilku čas, kolem oběda ho má pan M.. Strávíme tam tedy nejspíš většinu dne, navštívíme Primark a Poundland a možná Starbucks. Myslím, že budeme hlavně nakupovat jídlo a další zásoby potřebné k životu na ostrově, jelikož to vypadá, že tam to bude s možnostmi nákupu čehokoli velmi, ale velmi limitované.

V pátek večer se pak budeme dopravovat přes x přesedů do Penzance, kam bychom měli dojet v sobotu ráno. Bude to náročné. Odtamtud nás pak čeká dalších x přesedů na ostrov Tresco, ale to už je naštěstí hrazené a zařízené.

Tolik se toho ještě může pokazit, ale nevnímám to, nemyslím na to. Jen se unaveně směju, snažím se pevně držet a vším tím zařizováním se prokousat. Příště to bude zase lehčí a na tohle bláznovství budeme už jen vzpomínat.  Nemůžu se dočkat, až budu zase vkládat fotky z Anglie, až zase pocítím ten čerstvý vzduch a sůl v něm. Až zanořím obličej do Lilyina kožichu a Daisy nás oba obskáče radostí. Až nás Ashleigh s Nigelem budou objímat a tvářit se, jako že jsme jejich milované děti, co se vrátily domů. Všechno to zase bude tak dojemné. Jo, rozhodně to bude stát za to.