Podzimování

Dám si na chvilku s vaším svolením (co si budeme povídat, i bez něj) přestávku od článků o italském roadtripu, částečně možná i proto, že jsem pořád na vážkách s tím, jestli byl dobrý nápad je psát v Angličtině, respektive jenom v Angličtině. Je to asi jen nezvyk, protože blog je takové moje poslední místo, kde Angličtině moc prostoru nedávám. Pořád se mi v hlavě tlučou dvě různé představy o mé blogové personě a budoucnosti a ne a ne je sloučit do jedné, tak se holt musí občas prostřídat.

A mám chuť na nějaký „normální článek“, jelikož poslední jsem psala 27. září a od té doby se samozřejmě pár věcí událo.

Třeba jak jsme tu znovu měli maminky. Přijely hned poté, co jsme se vrátili z Itálie a vyprovodili rodinu na jejich dovolenou. Lítala jsem tu ten jeden den mezi tím jako hadr na holi, ale nějak jsme tu zvládli uklidit a všechno nachystat, než jsme je jeli vyzvednout.

Uteklo to pak jako nic, byla to tentokrát kratší návštěva, ale bylo to zase moc fajn. Zašli jsme si znovu na afternoon tea, s kterými se nám v poslední době vůbec trochu roztrhl pytel, na „lepší“ večeři do podniku, kam nás rodina vzala na moje narozeniny a kde mají výborné gnocchi, a taky jsme byli v Londýně, kde jsme toho taky stihli docela dost. Pan M. nám naplánoval „tour po stopách pana M.“ a provedl nás místy, kde vloni bydlel a buskoval – což já osobně už vím, jelikož jsem tam za ním dvakrát byla, ale maminky samozřejmě nevěděly. A taky jsme byli na jelenech v Bushy Parku, protože se té zvěře nemůžeme nabažit. Bohužel tentokrát žádní daňci, ale užili jsme si zato bohatou jelení show.

Tyhle návštěvy se nezdají, ale dělají toho hrozně moc pro moje mentální zdraví, a tak mě docela mrzí, že jich letos nebylo víc. Doufám, že příští rok se za mnou přijedou podívat i další lidi, nějak se mi po mnohých začíná dost fest stýskat.

Naše halloweenská party s kamarády ovšem. Moc příjemná věc. Společné dlabání vynikající dýňové polévky pana M. vystřídalo společné dlabání dýní – činnost, kterou jsme plánovali už před dvěma lety, ale tehdy to nějak nikoho nenadchlo 😀 Tentokrát jsme si tedy ten malý sen splnili, a přestože to chvílemi připomínalo večer z Prostřena, řekla bych, že to byl večer docela vydařený, o kostýmech nemluvě. A ty dýňušky!

Celé jsme se to pokusili pojmout co nejvíc minimalisticky a low waste, takže mnohé dekorační nápady jsme si odpustili (nicméně ta černá řetězová kočka z Tesca by za oknem byla boží!) a celý náš dekor spočíval z velké části v netopýrech, vystřihaných z černého třpytivého balicího papíru (Emátko mělo kreativní slinu), a z pár síťovek od mandarinek, předělaných na pavoučí sítě. Jako základ to spolu se světýlky a lucernami bohatě postačilo, kamarádi pak donesli balonky a plno svíček a hlavně kostýmy a atmosféru, a taky bylo plno dobrého občerstvení a vůbec jsme se měli dobře. Snad dáme příští rok repete. Tentokrát snad už bez toho živého netopýra, co nám tu zjevně pořád ještě bydlí a vůbec to nechápeme – už je tu asi několik měsíců, ovšem hrozně dlouho jsme ho neviděli, až na ten Halloween se měl zrovna potřebu ukázat – asi myslel, že vidí na zdech kamarády!

Pokud jsme zrovna neplánovali Halloween, snažili jsme se během října užívat si podzim a řekla bych, že se nám to dařilo, jak to jen čas a počasí dovolili. Podzim v Čechách má ovšem pár bonusů, které mi chyběly. Třeba houby jsme našli vyloženě jednou – byť zato pořádně – a pečení buřtů na chalupě s našima prostě nic nenahradí. Ale co už.

Koncem měsíce nám byla dopřána změna povětří na pár dní, pracovali jsme jinde, a byla to příjemná změna.

A pak přišel listopad.

Vzali jsme si volno jednoho pátečního odpoledne a vyrazili do Londýna na festival OPIA, pořádaný naším oblíbeným pianistou, Ólafurem. Večer předtím jsem měla dlouhý babysitting a ráno vstávala nechutně brzo, abych nachystala snídani čtyřem bohatým chlapům, co si přece nebudou sami opékat toasty a párky… :D, tak jsem byla večer groggy a když konečně došlo na Ólafura (před ním jsme viděli několik jiných klavíristů a uskupení), regulérně jsem usínala v křesle. Moc únavy a moc jemná hudba! Když jsme po posledním standardním koncertu zjistili, že nemáme koupené pasy na late nights, pozdní jamovací koncerty, byla jsem nefalšovaně ráda. Bylo to sice na jednu stranu samozřejmě velké zklamání a nejradši bychom ty jejich webovky poslali do někam, protože při nákupu naprosto nebylo jasné, že mají víc druhů těch pasů, ale v tu chvíli mi to bylo fakt jedno, potřebovala jsem postel, a to tak, že velmi, takže jakmile jsme dojeli ke kamarádovi, který poskytl přespání, vyřídila jsem si to nejnutnější z vybalování a hygieny a odpadla.

V sobotu bylo ultra pršavo. Ale jak známo, špatné počasí neexistuje, jen špatné oblečení, a tak jsme si to zvládli užít i tak, there’s no place like London. Greenwich, obídek, procházka, lanovka, a večerní pizza v Yard Sale – nejlepší pizzerii v Londýně, btw – kde jsme se potkali s kamarádem a bylo to hned ještě o něco víc fajn, i přesto, že nás chvilku předtím ohodilo venku auto půlkou kaluže.

V neděli jsme vyrazili ve třech do Shoreditche. Hlavními cíli cesty byly bagely (nomnom), signature horká čokoláda z místní čokoládovny, potenciálně obídek, a pro mě taky reshoot fotky, kterou jsme tam pořizovali před pár lety. Bylo nějaké divné světlo, všem nám to na obličeji dělalo divné vrásčité obrazce, ale nakonec se panu M. cosi použitelného přece povedlo. Mission accomplished.

A po víkendu holt zas domů a do práce. Další celkem náročný týden, alespoň tedy v začátku – v druhé půlce jsme dostali na starosti dětičky a mně se celkem dařilo splňovat si předsevzetí, že jakmile je vyprovodíme do školy, hážu nohy na stůl. Mám málo příležitostí nějak si vybrat to, že pracuju tolik hodin a občas, jako třeba teď, i sobotu. Slíbila jsem si tedy, že jakmile to teď přes zimu půjde a nikdo nebude doma, dlabu na to. Jsou to takové vzácné chvilky, někdy ani netrvají moc dlouho, ale díky UChu za ně. Jen díky tomu se mi v posledních dnech vrátila trocha chuti do života a kreativity. Už nějakou dobu je to totiž hlavně šéfová, která mi dává zabrat, ne tak ta práce samotná, a ani ne tak ty děti! Kdo by to byl čekal.

Z minulého víkendu jsme toho tedy moc neměli – v sobotu jsme pracovali až do večera. V neděli jsme to ale trochu zachránili procházkou s kamarády po Polesden Lacey, kam jsme se tak nějak chystali nechystali celý rok. Nalákáni na vánoční trh jsme se tam teď konečně vydali, a i když byl nakonec maličký a skoro nestál za to, procházka byla fajn a svařák a světýlka mě docela i vánočně naladily. O tom, že vidět se s kamarády je vždycky super, ani nemluvě.

A tak se ten podzim nějak nečekaně nachýlil ke konci a už začalo vánoční bláznění a hrozná zima. Je mokro, je lezavo. Tu a tam se pokouším utéct ještě k zahradničení, když mám v domě hotovo a nechci být moc na očích. Je to velmi potřebná mentální hygiena i v té kose, ale mám trochu chmury z toho, že o ni brzo přijdu, protože už toho zkrátka nebude pro mě tolik, a taky počasí nedovolí.

Před chvilkou bylo do Vánoc ještě daleko, najedou jsou ale za rohem. Prosinec v diáři rozplánovaný, po dvou týdnech nám rodina zase odjíždí, tak se zase mám čeho držet, a hned nato jedeme my. Mísí se ve mně panika z neexistence nakoupených dárků (ta trocha, co mám, nestojí pomalu za řeč) s extází z faktu, že jedu zase na chvíli domů. Strašně se tam teď těším. Domov, kočky, rodina, a kamarádi, zvlášť ti, které jsem neviděla v létě. Vmáčknout někam všechny důležité lidi bude v těch pár dnech, navíc svátečních, kdy mají všichni úplně jiné plány, bude opět výzva, ale těším se. Medovina na Míráku. Zdobení stromečku. Řízek se salátem. Kočky. Dárky jsou mi tak buřt, že to snad víc ani nejde, a mám pocit, že nic víc ani chtít nemůžu a taky nechci. Pro mě osobně jsou prostě Vánoce jen a jen o tomhle. No nejsem já ten nejšťastnější člověk na světě? Aspoň teda v prosinci určitě jo.