Pohoda, zima, čokoláda. A chvála dumpsterismu.

Začínám se cítit zase trochu jako člověk. Pocit z ubytování je najednou úplně jiný. Přijdeš domů a neočekáváš, že za pět minut na to dorazí kretén a zkazí ti odpoledne. Jediné nádobí, které najdu v kuchyni po návratu z práce, je to naše. A když něco uklidím, tak to zůstane tak, tak jsem to udělala.

Jsme hodně unavení, já mám pocit, že bych mohla spát klidně měsíc v kuse, ale ono je to možná i tím, že zmizelo drama. Najednou si konečně můžeme po strašně dlouhé době doopravdy oddychnout.

Je čím dál tím větší zima a pan M. včera zabalil topítko navíc, bez nějž to není úplně ono. Tak se hřeju zázvorovým čajem, vínem a čokoládovými trufflíky, které vyráběl o víkendu. Pohodu si člověk musí tak trochu udělat 🙂

Už odjela většina lidí – po sousedovi včera následovali z krádeže obvinění Rumuni. Momentální pracovní teorie, kterou razí šéfová, je, že to udělal náš soused. Mně to moc do hlavy nejde, každopádně tahle prapodivnost spolu s dalšími věcmi způsobila, že ho šéfová na příští rok už v žádném případě nechce, rozhodně ne jako uklízeče (což on sám taky nechtěl), ale prý se postará, aby ho nevzali ani nikam jinam, pokud to bude v jejích silách. Myslím, že je docela vynalézavá, tak snad to v jejích silách bude. Alespoň nějaké zadostiučinění.

Podobným způsobem odmítla už teď několik našich letošních kolegů, co se hodlali vracet. Letos se to prý co do lidí moc nepovedlo (you don’t say), dost lidí v létě naprosto nestíhalo a druzí jim museli jezdit pomáhat, nebo pracovali čtyři lidi v chatě, kde měli být tři. Jo, o tom něco víme, však jsme se taky najezdili, a to už před létem. Naštěstí tyhle lidi příští rok zpátky nechce a hodlá být vybíravá, což vysvětluje, proč i náš obviněný kolega příště jede ne jako uklízeč, ale do některé z místních restaurací – asi jako umývač nádobí, nebo jak se tomu říká honosně: kitchen porter. Samozřejmě, on se naprosto nezmínil o tom, že by to bylo kvůli šéfové, ale jestli tu byl někdo fakt nepochopitelně pomalý, byl to právě on se svou slečnou. Jak někdo může mít při práci kolem sebe takový bordel a tak strašně postrádat sebeorganizační schopnosti i přesto, že se mu dostalo stejného tréninku  jako všem ostatním, to nepochopím.

Zajímalo by mě, jak to tu ten příští rok bude vypadat, ale to se holt asi nedozvíme, my sem tak brzký návrat neplánujeme, pokud vůbec někdy.

Po ostrově se stále prohání silné větry, ale v práci jako by zavládlo takové zvláštní bezvětří. Chodím tam s pocitem, jako bych tam ani nemusela chodit, protože nás pořád nikdo moc nekontroluje. A máme to teď tak nějak blíže neurčené, včera jsme dokončili deep cleany v unitách a tenhle týden se máme vracet zpátky od začátku a doklízet to tam po opravách a čistění koberců. Na postele se vrací povlaky a gauče se taky znovu oblékají. Co neudělala supervizorka, to je teď na nás, co vypadá všelijak, to se musí vyžehlit, ale nejlepší je, že třeba povlaky na gauče se praním totálně srazily a nandat to nějak normálně prostě nejde. Šéfová chodí okolo, protáčí panenky a vypadá, že by to nejradši všechno podpálila a odletěla oknem do vesmíru. No ale aspoň je sranda.

A je to docela milá práce. Jediné, co mě na tom štve, je přemývání venkovních grilů, které jsem předtím trošku ošulila, protože jsem nevěděla, že se budou uklízet dovnitř. I když tu rez z toho konečně z většiny dostaneš, stejně to nikdy nezvládneš utřít do sucha tak, aby se tam za pár dní nevrátila. A stejným způsobem bojuju s luxováním. Nevím, co s těmi vysavači je, ale vysávám každou místnost pětkrát a stejně když pak odcházím z chaty, vidím všude písek a bordel. Ale na druhou stranu člověk ví, že už to moc dlouho dělat nebude. A pomíjivost je krásná, hlavně u některých věcí. Nápady na potenciální příští práce mi visí v hlavě jako Damoklův meč a já vím, že se mi po tomhle ještě možná bude stýskat – nebylo by to ostatně poprvé.

A navíc děláme konečně zase i jiné věci, což je velice příjemná změna. Jelikož jsme napřed oproti kolegům, co ty unity opravují, malují, slepují a tak dále, zítra se přidáme k deep cleanu jedné z nejneoblíbenějších chat na ostrově. Normálně by to byla představa k zbláznění, ale nebudeme tam sami, to pomáhá. A včera? To jsme dostali naprosto nečekaný předvánoční dárek v podobě úklidu po střelcích. Rozumíte, normální cleaning! Vůbec jsme nedoufali, že ještě nějaký budeme dělat. Najednou mi to oproti deepu a vůbec oproti unitám přišlo jako totální brnkačka. Jako uklidit si pokoj. Mně to nikdy nepřišlo příliš těžké – záleží na tom, jaký máte systém, a pak vás může ohrozit pár vnějších faktorů, třeba jako že se pokazí myčka, ale to není časté. No ale tentokrát jsem si to vážně vyloženě užívala. Celé odpoledne jsem si hezky jela tu svou kuchyň a co bylo nejlepší, dokonce jsme tam našli dvě igelitky jídla, včetně korpusu na dort a už hotové pusinkové polevy. To je prasárnička podle mého gusta! 🙂 Pusinky naprosto zbožňuju 8)

A aby to nebylo moc těžké, ke konci nám přijeli pomoct kolegové, z nichž jeden neustále zíval a potácel se okolo, že je hrozně ospalý. Což o to, času jsme měli až až a co se mě týče, mohl si jít klidně na půl hodinky nahoru lehnout, ale to jeho zívání? Po zkušenostech se sousedem jsme se po sobě s panem M. dívali a museli jsme se smát těm křečím, s nimiž jsme bojovali, abychom po něm neskočili 😀 On za to nemůže, nikdo za to nemůže (byť je to neslušné, o tom žádná), ale rány jsou holt ještě čerstvé. Proto mám taky vždycky chuť vraždit, když si pan M. čistí zuby a jednou jedinkrát u toho zachrchle. Ono je to normální, ale víte jak. My to teď vnímáme úplně jinak.

Tak si to tu prostě ještě užíváme. Po sousedovi (asi) zbylo v mrazáku celé šuple kuřecích prsou, nějaké zeleniny a tak, tak si dáváme nášup. Teď víc než kdy předtím rozmýšlíme, kterou potravinu s kterou zkombinovat, nic nesmí přijít nazmar, nic se nesmí nechat shnít nebo zplesnivět, všechno je třeba včas zpracovat a udělat baštu. V obchodě se teď vyskytujeme častěji, ale nic moc tam nemají a my stejně kupujeme jen zeleninu nebo ovoce ve slevě (a občas džus pro radost), jinak žijeme ze zásob a nálezů. A mě to stejně nejvíc baví. Nemůžu říct, jestli mě vyloženě táhnou práce s potravinami nebo uklízení po druhých pro tu samotnou práci, i když jsem samozřejmě určitým způsobem švihlá do uklízení (ačkoli je otázka, co přišlo dřív), ale možná jsou to právě tyhle benefity, co mě k tomu vždycky znovu přivede. Možná jsem se na to celou dobu dívala špatně – nejde vůbec o to, jestli mě baví ta práce, jestli mi to jde nebo jestli bych byla schopná dělat i něco jiného, třeba nějakou kancelářskou myš (nah, been there, done that), ono jde prostě asi spíš o to, že s mou životní filozofií jde ruku v ruce láska k dumpsterismu a nepodporování konzumu a plýtvání. Kdybyste viděli, kolikrát jsme z koše po hostech vytáhli třeba bochník chleba, kterému nic nebylo, nebo krabičku jahod, kde jedna byla jetá a zbytek naprosto v pořádku 😀 A většinou jsme samozřejmě do košů vůbec sahat nemuseli, to je na tom to nejlepší. Pokud někde takhle uklízíte, koho zajímají dýška? Hlavní příjem dostáváte v hmotné podobě a hodnota toho příjmu je často velice značná.

Ale už nám to zase končí. Poslední dva týdny kýčovitých západů Slunce s růžovou oblohou – a občas i stejně nádherných východů. Poslední dva týdny práce na Trescu, rozmáčených rukou a větru. Poslední dva týdny, kdy mám kolo zadarmo, jezdím na něm do práce i na nákup a denně dýchám čerstvý vzduch, v posledních dnech s přídavkem hnoje, pravda, ale i tak 😀 Stokrát radši vezmu hnůj než smog z aut, psy zkálené a opilými lidmi zmočené chodníky, stokrát radši pláž plnou nevzhledných chaluh než město zašedlých budov počmáraných graffiti. A nejvíc ze všeho mi budou, alespoň v začátku, chybět ty naše bejbiny. Ta jejich nevědomost, zračící se jim v očích, jak vůbec netuší, co se kolem nich děje a že je možná brzy někdo střelí a že to pro ně teď není vůbec bezpečné, jak neví, že za dva týdny už jim nikdo v Sea Garden zobání sypat nebude (snad po nás štafetu, alespoň v okolí našeho obydlí, převezme Polka odnaproti, až se tedy po dovolené vrátí), a že ony i náš dvorní bažant (co zmizel kocour a hluční lidé, vrátil se nám k ubytovně a nadšeně nás vítá přiběhnutím bezmála každý den) zůstanou zase bez lidského dozoru, pokud se jich neujme nějaký další dobrák (ale přes zimu v téhle části ostrova nikdo moc nebude), a jak jim nic nerozhodí jejich dobrácké, byť opatrné chování. Dneska se mi podařilo dvakrát jednu chytit do rukou. Není to úplně totéž jako pomazlit se s kočkou, ale je to zase ta pomíjivost. Krása a vzácnost těch dvou vteřin a křehkosti toho „slepičího“ tělíčka. A je třeba ocenit, že i takové plaché ulítnutí z dlaní je pro takového ptáka obrovský akt důvěry, už proto, že se tak nechal chytit.

No, mrňousci, tak na sebe dávejte pozor.