Věřte mi nebo ne, já pořád nemám na žádné psaní čas, a když už by ho trochu bylo, tak zase není internet, takže to vypadá, že jestli budu psát článek jednou týdně, budu ráda. No ale abych vám to dopověděla…

Po doletu na ostrov Amaknak si nás konečně vyzvedla rodina na místním letišťátku. Byli jsme ohluchlí a vyklepaní – na tak malé letadýlko ten vehikl rachotil, že ani špunty nezabránily tomu, abych měla po těch třech hodinách hlavu jako v kleštích, a ty neustálé vzlety a sestupy už moje tělo taky nějak přestalo dávat, takže jsem byla ráda, že to mám za sebou. Mimochodem, to jsem zmínila, že jsem v Anchorage měla takovou malou milou epizodku s ranní migrénou a zvracením? Ráda bych tímto poděkovala tomu Ultimate Chopperovi nahoře, že to nechal odeznít hned po vyprázdnění se a pak už to byla jen slabá bolest hlavy. Mé obvyklé migrény trvají celý den, a i když bych na to čas měla, fakt se to moc nehodilo. Takže díky za nejkratší migrénu, co jsem kdy měla!

Ono to mohlo být jen tou cestou, co já vím. Mé chronické bolesti hlavy zjevně nemají žádný hmatatelný původ, přicházejí si jak se jim chce a nic moc s tím neudělám. Nijak zvlášť se ovšem netěším na to, až si to za tři měsíce dám znova.

Po vystoupení na letišti to šlo ráz na ráz, stejně jako první dojmy. Nestačila jsem se obléknout do teplého, takže mě okamžitě ochromila fakt pořádná zima – tvrdili nám, že tady až taková nebude, ale byla pocitově mnohem větší než v Anchorage, protože ledově fučelo a sněžilo, takže bylo vlhko. Celá země byla pokrytá tou nejzvláštnější krustou, jakou jsem kdy viděla. Je poznat, že je tu mnohem studenější a krušnější podnebí, sníh a led tady vypadají úplně jinak než u nás – už v Anchorage jsem jásala nad ledovýma sochama v parku a kusy ledu okolo, co vypadalo jako obří úlomky diamantů. Led tu tvoří mnohem pevnější krystaly, břečka nemá čas se vytvářet, protože co napadne na silnici, to za chvíli zase docela roztaje a pak to napadne znovu načisto. Je to zvláštní podnebí, kdy sníh taje a voda se valí proudem po silnici, a zároveň do toho znovu sněží. To se jen tak nevidí 😀

Jakmile jsme se z letadýlka rozkoukali, bacily nás do očí ty hory okolo. Přistáli jsme přímo u moře, na ostrovu ležícím uprostřed zálivu, takže nás obklopovaly ze všech stran a sněhová chumelenice na ně vrhala úžasné světlo. Houkala jsem na pana M., ať to honem vyfotí, protože to byl neuvěřitelný pohled, ale než stačil mobil zkřehlýma rukama vytáhnout, už jsme byli u vestibulu a už tam na nás mávala rodina. Škoda, byl to fakt nezapomenutelný první pohled.

Přivítání bylo na místní podnebí dost vřelé, hned nás vzali do letištního bistra na hambáč pro mě a nějaké nudle s krevetami pro pana M. – pan M. se ještě nenabažil ryb a ačkoli se snažíme stravovat co nejvíc vegansky, vábení čerstvých lokálních surovin, tedy i ryb, prostě neodolá a je to takový jeho sen. Takže v tomto směru si tady může rozhodně užívat 🙂

Po obědě, který jsme oba zhltli beze zbytku, ačkoli byl obří a já neměla pocit hladu, nás pak odvezli na druhý, mnohem větší ostrov Unalaska (čti Ana-láska), do naší chatičky s výhledem, za který se prý platí miliony. No, posuďte sami (rozklikem se dostanete do větší velikosti, bohužel ne do největší, to při zdejším internetu nenahraju).

A nejzvláštnější je, jak se ten pohled neustále mění. Zatímco píšu tenhle článek, pomalu se rozednívá, ovšem pozná se to jen tak, že se okolní černota změní na modrou a pak na bílou. Žádné sluníčko. Přes noc čerstvě nasněžilo, takže je neuvěřitelně bílo a bílé je i nebe, takže jsme tu jako pod jednou velkou bílou pokličkou v obrovské míse plné moučkového cukru. Často tu nebe ani nevidíme, a hlavně často vůbec nevidíme ty hory okolo, jen tak ty nejbližší. Když se pak to nebe občas roztáhne, tak je tím člověk o to víc znovu ohromen a pokaždé vidí dál a dál a víc a víc obřích hor…

Jenže ten internet je prostě neštěstí. I když se člověku podaří občas vyfotit něco použitelného, natáhnout to sem nezvládám, a už vůbec to ještě upravovat (což normálně dělám v online editorech). To mi trošičku kazí plány vás denně ohromovat, ale co se dá dělat 🙂

První zvláštní dojmy z Ameriky:

Záchody – zdají se mi být všechny tak nějak nízko, a ty na veřejných prostranstvích (letiště atd.) automaticky a velice hlučně splachují, takže se zvednete, natahujete kalhoty a pak se zákonitě vždycky leknete. Ty, co samy nesplachují, mají systém splachování různý, ale některé jsou celkem nechutné, neb nejprve napustí do mísy spoustu vody (takže to tam všechno plave), a pak to tu všechnu vodu teprve vycucne. No nádhera 😀

Fast food a vůbec jídlo – je to pravda, spousty věcí jsou tu větší než na jaké jsme zvyklí u nás. Co je pro nás xxl drink, je pro Američany small nebo normální velikost, podobně matoucí jsou samozřejmě i velikosti oblečení, i když jak kde. V místním obchoďáku neustále zíráme na obří cibule, brambory a rajčata – člověk si připadá jako by se sám najednou smrsknul, ale ono to dává smysl, to jsou totiž odrůdy skvěle využitelné na hamburgery, kde potřebujete dát jeden velký kulatý plátek a ne tam cpát tunu nasekané cibulové nebo rajčatové „drti“, co bude všude padat. A velké brambory jsou zase super na pečení, tedy á la jacket potato. Byť tedy co se mě týče, tak mnohem radši peču menší. Ty velké se mohou péct víc než hodinu a furt je to uprostřed syrové O.o

Lišky, orli a vydry – já jsem samozřejmě ujetá hlavně na zvířata, takže největší atrakcí pro mě jsou tu všudypřítomní orli, kteří jsou mimochodem o hodně větší, než jsem si myslela

Často vysedávají na pouličních lampách a na střechách domů s roztaženými křídly, neb si je suší. Taky jich celá hejna posedávají na místní skládce, což, pokud tam jedete s odpadky, je celkem děsivé, a nejhorší pro místní je, že jsou to národní chráněná zvířata, takže pokud si například jedné firmě udělali hnízdo na jeřábu, tak má firma smůlu a bude si muset sáhnout do kasičky, aby se zařídila jinak, neb s tím hnízdem nic dělat nesmí.

„Tetu“ (ona to není moje teta) už orel i napadl, šla mu moc blízko okolo hnízda. A taky se nezdráhají odnést vám třeba z dvorku kočku, no a necháte-li na korbě auta pytel s odpadky, tak máte za chvíli co uklízet.

Roztomilejší jsou samozřejmě lišky. Těch je tu míň, nevidíme je až tak často, přesto ale taky patří ke koloritu, zvlášť u tety, kde jí jedna liška chodí často somrovat ke dveřím, a dostala i jméno po zesnulém tetině psovi – Embruška 🙂

Embrušku ani jinou lišku se mi zatím nepodařilo vyfotit, ony jsou to sice kurážné potvůrky, ale neposedy a furt se vrtí, takže zatím jen ilustračně.

První lišku jsme viděli hned první den, co jsme přijeli do naší chatičky, seděla na kopci naproti v závětří a pospávala. Na tu dálku bylo i tak vidět, že je velká jako větší pes a hlavně hrozně huňatá. Spletli byste si ji s vlkem a klidně i s medvídětem, kdyby neměla ten ocas.

Medvědi tu oproti tomu nejsou vůbec. Leda divocí koně a krávy. A taky velrybu tu asi neuvidím 🙁

Celkem často ale při jízdě okolo moře vídáme mořské vydry, a ty taky nejsou tak malé, jak by si člověk myslel při znalosti vydry říční nebo co to je za drobky u nás v zoo. Ale vydru asi až tak zblízka neuvidíme.

Jo a taky se tu kromě ryb loví takoví ti obrovští krabi. Viděla jsem jednoho na pláži, byl prý úplně malinkatý, a přitom to byla kráva jako talíř. No, to potěš.

To se zelenou střechou je naše chatička na stráni 🙂

Počasíčko…

Jinak je to tu pro nás zatím těžší, než jsme čekali. Zima nám není, což o to, oblečením jsme vybaveni dobře, v chatičce je teplo, ale samozřejmě se často přejíždí a to člověk přece jenom musí vynakládat hodně úsilí, aby se správně opečovával a nikde mu nefouklo do ucha.

Nemáme navíc vůbec tolik volného času, kolik jsme si mysleli, komunita je tu velmi silná a soudržná a pořád se něco děje, takže když už si myslíme, že máme to svoje nejnutnější hotové a můžeme zevlit, zase už nás někam zvou, seznámit se ještě s tímhle a tamtím člověkem. Teď nakupovat, seznamovat se se zdejší nabídkou, vymýšlet, co z toho můžeme vařit a co prostě mít nebudeme, ti hlavní příbuzní za týden odlétají, tak se nám to tu snaží do té doby všechno ukázat a my se nezastavíme. Zrovna tuhle o víkendu byla taková příjemná seznamovací dinner párty, kde jsme si nemohli nechat ujít tu šanci dodat něco „domácího“, a pan M. upekl bábovku 🙂 Sice to byl boj s troubou a nakonec jsme ji museli v tekutém stavu vést autem na místo konání, kde se pak upekla, přesto se ale nějakým zázrakem povedla a jak byla hezká!

A ještě předtím jsme byli pozvaní na nějaké zásnubní mecheche, to taky stálo za to. Vloni jsem se radovala z toho, že jsem konečně ochutnala roasted marshmallows (to je kurně dobrota!), a letos si můžu odškrtnout jeden další pradávný sen – dvě sušenky, mezi nimiž je kousek tabulky čokolády a právě roasted marshmallow. Oh my god! 🙂 <3

Čechů je tu navíc docela ranec. Samozřejmě na tom moc nesejde, stejně se mluví většinou anglicky, protože je vždycky okolo nějaký nečech, a i když není, tak se mluví asi tak, jako já mluvím už několik let – ani to, ani ono 😀 Mluvím česky, ale spoustu slov používám anglických, protože jsou prostě výstižnější nebo pro danou věc neznám stejně úderný český ekvivalent, takže je rychlejší použít ten anglický. Nicméně to tady dělají všichni Češi, takže si konečně můžu připadat docela jako mezi svými a ne jako retard. Tady si rozumíme. Jen si neumím představit, co to zas udělá s mou češtinou, než se vrátím domů.

Jak pořád někde lítáme a nezastavíme se, samozřejmě jsem se nezapřela a i přes všechny ty vitamíny, oblečení a kdesi cosi na mě už po týdnu dolehlo příšerné nachlazení, bolest v krku a všechno, což vyloženě potěší. Můžu se usmrkat, hlavu mám v kleštích a umírám. Naštěstí teď o víkendu je na nějaké výlety moc zataženo a tady stejně všichni v sobotu pracují, tak mám aspoň dneska konečně čas to trochu vyležet.

Jsem docela zvědavá, jak to bude probíhat dál, ale myslím, že se to brzy všechno trochu uklidní a my se taky víc otužíme, takže si budeme moct víc užívat, kde vlastně jsme, a taky tu naši fajn chatičku.

Jen mě trochu překvapuje, že už po tom prvním týdnu hážu do placu hlášky jako že už abychom byli doma, že se nemůžu dočkat jara a léta a tak podobně 😀 Že by nakonec ty tři měsíce nebyly zase tak krátká doba, jak jsem myslela?